Vzpomenete si na svůj první koktejl? Já pil Cuba Libre. Rum s kolou, drink mých studentských let, byl v lepších podnicích k mání s plátkem citronu a kostkou ledu. Když nebyla kola, stačila kofola. A rum se používal pochopitelně ten „náš“ tuzemáček s lodičkou na etiketě. Cizinci se nestačili divit, co jim po objednávce český číšník přinesl za neuvěřitelnost. Až po letech jsem okusil rum kubánský a poznal tu originální chuť Cuba Libre. Tradičně se připravuje z bílého rumu, Coca-Coly a limetky. Do sklenky se vsype led, na něj plátek limetky, přilije rum, cola, pár kapek limetkové šťávy a vše se promíchá. Znáte legendu vzniku názvu koktejlu Cuba Libre? Existují dvě verze, jedna kontrarevoluční a druhá revoluční. Název Cuba Libre se prý zrodil během španělsko-americké války na přelomu 19. a 20. století v baru ve staré Havaně. Americký voják Fausto Rodriguez dal namíchat svému veliteli rum s kolou. Když všichni viděli, jak mu nápoj zachutnal, začali si objednávat totéž. V průběhu popíjení jeden voják zvedl sklenku a zvolal: „Por Cuba Libre! – Za svobodnou Kubu!“ Velitel odpověděl: „Viva Cuba Libre!“ A název byl na světě. Na internetu jsem se také dočetl, že po vítězství revoluce a znárodnění lihovarů oficiální propaganda začala šířit, že Cuba Libre dostala své jméno až po vítězství Castra a jeho vstupu do Havany. Což bude asi revolucionářská mediální blbost. V každém případě jsem se na místo činu, ostrovní Kubu, vydal celkem pětkrát a občas bylo veselo i bez Cuba Libre. Fotografie autor, Petr Horký a Marcel Nekvinda klepnout na foto Den stvořený pro změnu Ať už se vypravíte na Kubu vybaveni jakýmkoli turistickým průvodcem, v úvodu všech se dočtete o dvou místních fenoménech: intermediarios a jineterismo. Intermediarios, zprostředkovatelé, vám nabídnou, na co si jen vzpomenete. Nedostatečně obrněnému turistovi jde po pár dnech hlava kolem z nekonečného „nechcete holku, pane, nesháníte ubytování, co se tak zajít skvěle navečeřet, taxi, mám skvělé doutníky, super cena, příteli, pro tebe speciální sleva...“ Jineterismo se týká kultury prostitutek a pasáků, kterou se kubánské úřady snaží tvrdě omezit. Castro po revoluci rozbujelou živnost nejstaršího řemesla zakázal, vždyť byla Kuba nelichotivě označována za nevěstinec Ameriky. Je dnes ostrov svobody zemí, kde se prodávají ženy z bídné hospodářské situace? Nebo tak nějak z tradice? V padesátých letech jich prý operovalo v Havaně desítky tisíc. Nebo platí jednoduchá rovnice – kde je poptávka, je i nabídka – stejně jako v Praze, Bangkoku, Paříži, Amsterodamu? „Máme jen pollo frito, smažené kuře,“ shrnula pět položek jídelního lístku nemastná neslaná servírka do reálného stavu. Pomalým krokem s objednávkou odešla do kuchyně. Stejně loudavou chůzí před nás po čtvrthodině naservírovala natvrdo vypraženou kuřecí čvrtku s přesolenou hromádkou černých hranolek. Kubáncům to takhle chutná, nebyla to „specialita“ jen místního podniku. Dojedeno a zapíjeli jsme tu vražednou mastnotu Bukanýrem, slušným kubánským pivem, když k našemu stolu přišly dvě dívky. O jejich „obchodně-společenském“ záměru nebylo třeba pochybovat. „Ahoj, odkud jste, Kanaďani, Francouzi?“ Mluvčí, blonďatá (!) mulatka, působila nezvykle, sametová černoška po jejím boku kontrast zvyšovala. Odpověď „Češi“ jim byla v podstatě ukradená. Druhá otázka zní vždycky stejně: „Nechceš holku?“ a už si s afrokubánskou gazelou přisedly ke stolku. Na odmítnutí „ani ne“ reagovaly nezávaznou prezentací ceníku: „Můžeš mě mít za sto dolarů.“ „Sto dolarů? To snad ne,“ pobaveně jsme odmítli. „Ale já jsem modelka,“ prohlásila sebevědomě blondýnka a potáhla si vyzývavě elastický top.„Tak jo, ty jsi teda modelka,“ dodali jsme na dramatičnosti rozuzlení, „jenže my nejsme na Kubě poprvé, děvenko…“ Rozhodně ne smutně, spíš věcně přikývla, věděla, že kdo nekecá, jsme my, a profesionálně hodila rukavici do ringu: „Pozvete mě na pivo?“ Černá kamarádka se mezitím beze slova přesunula k osamělému cizinci u vedlejšího stolu. Asi neměla na rozdíl od kolegyně splněno denní penzum.„Mám pěkný tělo, těžko bych vydělala takové peníze jinak, nebo si myslíš, že jsem tyhle džíny koupila za pesa?“ úplně v pohodě spustila a usrkla z orosené láhve. „Ne?“ „Nedělejte si legraci, byli jste tu přeci několikrát. Bez dolarů tady nemáš šanci. A co je hloupého na tom, že chci vypadat pěkně?“ „Každá ženská chce být krásná, to jo…,“ připustili jsme. „… a manžel to ví,“ vybalila najednou. Civěli jsme na ni překvapeně, náraz na realitu byl v tu chvíli přece jen drsný. „Prodávám tělo, ale patřím jemu.“ Takže vylepšení rodinného rozpočtu. „Manžel dělá na stavbě, plat má mizerný a nějak přežít musíme. Nemáme příbuzné na Floridě, nikdo nám nepošle ani dolar.“ Pravda, až třicet procent Kubánců žije z peněz svých příbuzných a přátel v USA, ale… „Přece nám nechceš namluvit, že každá ženská pro pár dolarů šlape?“ zapochybovali jsme. „To neřeším, taky jsem to nedělala vždycky,“ bez emocí a jakýchkoli omluv pokračovala, „jednou jsem to zkusila a bylo. Kdo se mi líbí? Je mi to jedno…“ „Čecha jsi už měla?“ „Myslím… myslím, že ne,“ lovila chvíli v paměti, pak se pobaveně podívala na mě a kamaráda Petra, „ale dnes to můžete změnit. Oba…“ Fotografie autor, Petr Horký a Marcel Nekvinda klepnout na foto Do sedel „Tohle je Paloma a tato Margarita,“ představil nám skoro chlubně vaguero Guilfredo své koňské kamarádky. Vaguero znamená ve španělštině totéž, co v angličtině cowboy. Zatímco kovbojové z amerických prérií se proháněli s pistolemi proklatě nízko u pasu, na Kubě kolt nahradila mačeta. Mrkli jsme s Petrem na sebe – že by to s pečováním o kobyly majitel nějak přeháněl, se říct nedalo. „Vyjížďka na koni stojí opravdu za to, je tady krásný kraj.“ Já jsem do té doby jel akorát v mongolské Gobi na velbloudovi, proč tedy neprověřit na vlastní kůži pořekadlo „svět je nejkrásnější ze sedla koně“ poprvé na Kubě. Souhlasili jsme. „Zastavíme se na chvíli u Reného na farmě,“ houkl na nás Guilfredo po hodině jízdy, „uvidíte, že to bude stát za to…“ Nelhal. Osmačtyřicetiletý farmář proměnil okolí své finci v oázu – pěstoval kávu, kakao, mandarinky, grepy, ananas, guyayabu a nevím co ještě. Posadili jsme se na lavici k dlouhému dřevěnému stolu ve stínu mohutné ceiby, paní domu vyšla z domu s tácem kouřících šálků. „Takovou kávu nikde nedostanete,“ chlubila se s jiskrou v oku, kterou nacházím u kamarádů z Moravy, když přede mě položí stopku té „jejich“ slivovice a čekají, zda ocením, jak řetízkuje. Kolem poskakovala pětiletá okatá Jessica. „To nezní jako kubánské jméno,“ vyzvídali jsme od Reného, jeho paní mezitím zmizela v domě. „Asi ne, líbilo se nám v televizním seriálu…“ Kubánci patří k vášnivým divákům latinskoamerických telenovel, u kterých se schází celé rodiny, a oddaně se nechávají strhnout dějem. „Budete tady vždycky vítáni, ode dneška je můj dům i vaším domem,“ loučil se s námi René dojemně. Kolem rozlehlého jezera Embalse del Salto jsme přicválali až k jedné ze stolových hor, kterým tu říkají mogotes. „Tahle se jmenuje Coco Solo,“ poučil nás Guilfredo, „pojďte se podívat do jeskyně, je v ní studánka. Rozpálené tělo z tropického vedra dostalo pěknou ránu. Chlad a vlhkost, z kamenných stěn skapávala kapka za kapkou, mimoděk jsem si vzpomněl na klima Moravského krasu. „Prý se tady dříve ukrývaly před sluncem ženy farmářů, aby měly krásnou bílou pleť,“ vyprávěl průvodce legendu. Pro krásu je žena schopna čehokoli. Tady se před sluníčkem schovávaly, u nás proleží hodiny v soláriu. Poslední zastávka byla u tabákové plantáže táhnoucí se podél strmé stěny mogoty Del Valle. Guilfredo ze sedla zahulákal pozdrav na vychrtlého, šlachovitého chlapíka, který bosý procházel mezi řádky a prohlížel zelené listy, zda se jeho úrodě nevěnují škůdci. Seskočili jsme z koní a podali si ruce. „Přijďte, ubalím vám doutníky,“ zval nás Homér k prohlídce. Slíbili jsme návštěvu na jiný den, zadek mě už bolel a na nohách se mi vyrazily desítky pupínků po ataku moskytů. Druhý den ráno jsem se těžce zvedal z postele. Namožená třísla se přihlásila ke slovu. Na chodbě jsem potkal Guilfredovu dceru, podle objemu bříška zjevně nastávající maminku. Zkoumavě zhodnotila můj houpavý, široký krok donského kozáka: „Ááááá, že ty ses u nás zakoukal do nějaké pěkné holky…,“ vyložila si mylně mou strnulost v oblasti pánevní. „Jo, Paloma se jmenuje… pět hodin jsem ji rajtoval, je to totiž Guilfredova kobyla,“ chytil jsem se didakticky za hýždě s útrpnou grimasou, která ji rozesmála tak, že jsem se bál, aby jí nepraskla plodová voda. Počasí mi ten den přálo. Provazce tropického deště napájely bez ustání vyprahlou půdu až do večera, bez výčitek jsem se celý den oddával rekonvalescenci s knihou Hemingwayových povídek v posteli. s Petr Horký a Miroslav Náplava se na Kubu vrátili celkem pětkrát. Z cesty zpracovali dokumentární film a knihu pod názvem Cuba Libre (Nakladatelství Jota) Jejich kniha není román – přesto v sobě má řadu silných příběhů. Cuba Libre není dokument – ale o životě současné Kuby se v knize dozvíte mnohem víc než ze stohu novin. Cuba Libre není ani klasický cestopis, protože při jeho čtení nebudete zdolávat vrcholy, trmácet se terénem ani zápolit s živly. Zato vám Cuba Libre řekne mnoho o tom, jak, kam a proč stojí za to cestovat. Cuba Libre je knížka plná svobody, radosti a žízně... po životě. A někdy pochopitelně i žízně po kubánském rumu a velké životní lásce. Jejich zážitky jsou plné smyslných žen, Ernesta Hemingwaye, hospodských příhod, komunistických absurdit, animistického náboženství, hudby a hlavně desítek kubánských osudů pestrých tak jako celý „ostrov svobody“. Knize byla udělena prestižní mezinárodní Cena E. E. Kische za významné dílo literatury faktu, vydané v roce 2006; vítěz jubilejního 10. ročníku festivalu GO KAMERA v kategorii Cestovatelské publikace; kniha se umístila mezi třiceti nejlepšími česky psanými cestopisy ve čtenářské anketě vyhlašované cestovatelským portálem HedvabnaStezka.cz a časopisem GEO.