marek audy 2D Galerie 3D Galerie Panorama Nefotím polofotografii, fotím stereo… Fotit jeskyně je náramně jednoduchá věc. Největší výhodou je tma. Kde a kolik „sluncí“ bude svítit, si volí sám fotograf. Jasně, jsou tu i úskalí, která přinesl pokrok. Třeba ta fantasticky silná ledková světla, která vytlačila před pár lety karbidky, nemají plné spektrum. Na expediční focení velkých prostor u mě proto stále vítězí tzv. hořčíková slož, pořízená od čínských ohňostrůjců za pár korun. Jednou jsem v rámci fotografických kurzů ukázal, jak lze tmu kombinovat s kouzly ve Photoshopu. Zlí jazykové od té doby tvrdí, že mé fotky maluji doma na počítači. S nadsázkou říkám, že snad i proto dnes většinu jeskynních záběrů snímám stereoskopicky. 3D fotografie z jeskyní jsou vedle těch podvodních naprosto bombastické! Našidit toho v digitální 3D postprodukci ale už moc nejde. Ve 3D stereofotografii prakticky ani nejde pořádně retušovat. Začalo to v dětství, kdy jsem ve skříni na půdě nalezl krabičku s dvojicemi fotografií a podivnými brýlemi. Až když jsem se naučil louskat němčinu, zjistil jsem, že fotografie propagují „vítězný“ postup nacistů na začátku 2. světové války. Stereoefekt u rozmlácené pracovny Karla Marxe byl dokonalý. V roce 1994 jsem pak pořídil ve spolupráci s brněnským Technickým muzeem, oddělením stereovize, diaseriál „Moravský kras“. Knižně mi stereoskopické snímky unikátního podzemí venezuelských tepui vyšly v Caracasu v roce 2011 v knize Entraňas del Mundo Perdio (Nitro Ztraceného světa). Na autorství fotografií se podílí také Richard Bouda, jeden ze zakládajících členů Stereoskopické sekce Technického muzea Brno. Podnikli jsme společně několik výprav, v posledních měsících i na Balkán. Nejdelší jeskyně Srbska – Ušački pećinsky sistem Přicházíme nad řeku Uvac, její hladina vzedmutá přehradou je minimálně dvě stě metrů pod námi. Jedny z nejúžasnějších evropských meandrů ukrývají dva z vchodů do Ušačky Pećiny, nejdelší jeskyně Srbska. Celý systém má délku 6,2 km. Plán je jasný. Slézt k přehradě a nafouknout katamarán. Přeplout přehradu až do jeskyně. Jenže je 40 stupňů a v rozpálených svazích Uvacu ještě víc. Nad hlavou nám krouží několik supů bělohlavých (Gyps fulvus). Mají rozpětí křídel 2,8 metru! Přehodnocujeme plán. Objedeme přehradu přes městečko Sjenicu, koupíme meloun a pivo a vlezeme do jeskyně ponorem Dubokog potoka z druhé strany údolí. Najít vchod je brnkačka. Hluboké slepé údolí nelze minout. Ve stínu borového hájku parkujeme auto přesně ve chvíli, kdy iPad říká: „Jste nad jeskyní!“ Vložili jsme si do něj doma otisk satelitního snímku i s kompilací půdorysu jeskyně. Padesát metrů od nás je další vchod do systému propast „Bez dana“. Ušačka Pećina má dvě větve, které jsou právě pod touto propastí propojeny. Vlézáme hlavním ponorným vchodem o kilometr dál a putujeme svobodně podzemím. O dvě hodiny později nás smrad z mršin, které domorodci házejí do propasti, upozorňuje, že jsme dole pod naším parkovištěm. Další dva kilometry se od vchodu „Bez dana“ prodíráme mezi několikametrovými krápníky. Pach voňavek nás upozorňuje, že spodní východ u přehrady se blíží. Krátká část jeskyně nazývaná Ledena Pećina je zásluhou Polské finanční podpory citlivě zpřístupněna veřejnosti. Než slunce zapadne, stíháme si zaplavat pár set metrů do hlavního vývěru. Cesta zpět je jediná: několik hodin přes jeskyni. Je to ale krásný vandr! Nejdelší jeskyně Černé Hory – Pećina nad Vražjim firovima (Đalovića pećina) Vchody do jeskyně leží nad soutokem řek Grebska a Groševačka v kaňonu divoké řeky Bistrice, asi 25 km od Bijelo Polje. Jeskyni objevili speleologové z Bělehradu (SOB) v roce 1987 a zdokumentovali v ní 13 km fantastických chodeb. Název jeskyně lze přeložit jako Nad ďáblovou peřejí. Dnes je často používán název majitele pozemku nad jeskyní Mitra Djaloviće, tedy Djalovića pećina. Od roku 2004 se obtížnému výzkumu za koncovými sifony věnují členové České speleologické společnosti, kteří jeskyni do dnešních dnů prodloužili na téměř 16 km. a Marek Audy (1969) Fotograf a živnostník v oblasti zpracování digitálního obrazu od roku 1994 do současnosti. Věnuje se tisku velkoformátových fotografií a zajištění fotografických výstav. Několik let se věnuje problematice 3D záznamu obrazu v extrémně velkých podzemních prostorách bez přítomnosti elektroinstalace, navíc ve velmi odlehlých obtížně dostupných destinacích. Jeho kniha Brány do Ztraceného světa obdržela 1. cenu Egona Erwina Kische za literaturu faktu a cenu Nejvýznamnější kniha ve speleologii na mezinárodním speleologickém kongresu UIS v roce 2008. Novinář Topí Pigula knihu a jejího autora trefně komentoval: „Kdyby Artur Conan Doyle znal Marka Audyho, napsal by další díl Ztraceného světa.“ 3D brýle můžete objednat na www.audy.speleo.cz s heslem srdcaři za 90 Kč