GRINGO NA VŠECHNO DOPLATÍ JIŘÍ HANZELKA MIROSLAV ZIKMUND Cestopis Fotografie Archiv H+Z Muzeum jihovýchodni Moravy, Zlín Štefovi se rozehrál po tváři zvláštní úsměv. Jeho kostnaté prsty se pevně zachytily okraje židle a vysoká postava se napřímila. Takhle ho nebývalo vidět, když zapřahal mez­ky. Na jeho kulatých zádech bylo až příliš znát dlouhá léta ohýbání nad pařezy, které se chapadly kořenů zahryzly hluboko do ornice, i nad rozpuklými kapužemi bavlny. Ale teď neměl Štefa kolem sebe ani trnitý čakeňský prales, ani zoraná pole. Jeho zraky byly sice upřeny na dlaždičkovou podlahu sáenzpeňské školy, ale myšlenky se toulaly kdesi daleko za mořem. „Jak jsem přišel do Argentiny, ptáte se?“ V očích se mu objevil chlapecký úsměv. „Vždyť se mi zdá, že už to ani pravda není, že jsem někdy tancovával mezi těmi slovác­ kými chlapčisky a děvčicami. Víte, čtyři roky jsem býval jejich stárkem. Ach, ta krásná léta! Uměli jsme celý týden dělat na polích, jen co je pravda! Ale jak přišla neděle, joj, to bývalo zpěvu a muziky!“ A Štefa jako by se lekl veselého zavýsknutí, které se mu při vzpomínce na Slovácko vydralo z hrdla. „Děvčica v tom byla, kdo jiný! Byl bych se za ni s celou vesnicí pral, jak mi k srdci přirostla. Jenomže byla z bohatého gruntu a já neměl než tyhle dvě ruce. A to se jejímu tatovi zdálo málo.“ Odmlčel a ruka sáhla po sklence. Podržel ji chvíli v dlaních a usrkl dva hlty červeného vína. „Tak vidíte, tohle už tu piju skoro dvacet let. Kdepak srovnávat s naším slováckým! Jenom nahoře v Mendoze se tomu ještě dá říkat víno, ale jak přijde do Buenosu nebo do Rosaria, je v něm půl vody. Aby prý se nezkazilo a neztratilo barvu, dávají do něho kebračový výtažek.“ Slunce už dávno zapadlo za trnitý les a soumrak se spěšně dral zamřížovaným oknem do světnice. „Nerozžíhejte,“ zaprosil tiše Štefa, „při černé hodince se lépe vzpomíná. Víte, měl jsem toho plnou hlavu. Tady někde v prsou mě to škrtilo, když jsem se vracel z posled­ ní schůzky, ale pak se ve mně ozvala ta má tvrdá palice. Když ty, tak já taky, řekl jsem si a rychleji jsem vykročil k hospodě, která se zdálky ozývala zpěvem. Už mne tam, stárka, čekali. Hej, Štefo, brzo se dnes vracíš od děvuchy, co se stalo, uvítali mne na prahu. Ach tak, nepohodli jsme se, řekl jsem a vložil do těch pár slov všecku svou sílu. A prý, co by sis dal od děvčice poroučet, podívej se, padesát tisíc jsem si z Argentiny dovezl, nechceš se tam se mnou vrátit? Nechtělo se mi. Kdoví, jaká je ta Argentina, jak tam lidé budou mluvit, kloudné řeči by s nimi nebylo. A jistě si tam žádný tak nevyskočí jako tady ta chasa okolo. Ale ta tvrdá palice, víte, ta ve mně zvítězila. Budou se mně, stárkovi, smát, že jsem si s děv­ čiskem rady nevěděl a že se moře bojím… Tak co, pojedeš? – povídá vtom ten náš Amerikán. Kývl jsem. Za měsíc jsem měl z Prahy všechny doklady pohromadě. Snad kdyby toho nebylo a toho, že jsem za ně pěknou řádku korun zaplatil, byl bych si všechno v poslední chvíli rozmyslel. Chasa z celého kraje se přišla se mnou do Lužic rozloučit. Od nás z Lužic, z Těšic a Mikulčic, i z Bojanovic došli. A muziky bylo a zpěvu, hrdlo se mi z toho všeho svíralo. Někteří chválili, ale víc, mnohem víc bylo těch, co přemlouvali. Teprve tehdy jsem poznal, jak mě měla ta má chasa ráda. A bylo mi ještě víc líto, že se s nimi musím rozloučit. Však na dlouho to nebude, říkal jsem si a myslil, že tam za mořem pobudu rok, dva, jen co pozapomenu, a pak se vrátím. Naposled jsem jim zamával, když se vlak rozjel a na nástupišti spustili sborem: Za mořem mi růže kvitla, já ju trhat nebudem, miloval jsem švarné děvče, víc milovat nebudem… Utřel jsem tajně slzy do šátku a díval se z okna na požatá strniska a opadávající listí. To bylo v říjnu, v devětadvacátém.“ Štefa se odmlčel. „Dávno, že? Za dva roky jste se chtěl vrátit.“ „Tak. Tak jsem si to představoval. Ale člověk míní, pánbůh mění. Jeli jsme dobytčí lodí, aby to tolik nestálo. A stejně, když jsem přijel do Buenosu, měl jsem pár šestáků v kapse. Proměnili mi je v bance, a když jsem ještě zaplatil nějaké poplatky, zbylo mi zrovna deset centávů. Měl jsem jet kamsi do Santiaga del Estero na sbírání alfalfy, ale kdosi mi poradil, že si víc vydělám u zedníků, prý v Aňatuži, kde se tenkrát hodně stavělo. Našli mi to na mapě a řekli, že v indiánské řeči znamená Aňatuža starý čert. A prý abych nebyl pověrčivý a jel. Aňatuža byla kdesi na trati ze Santa Fé do Tucumánu, kam tehdy jezdilo moc krajanů na práci do cukrovarů. V nejhorším případě, povídám si, až se ti to přestane líbit, víš, kam utéci, mezi své. Dráhu mně jako sezónnímu dělníku zaplatili. Ale nic víc. V kapse jsem neměl ani grešli a do Aňatuže se jelo dva dny. Celou tu dobu jsem nic nejedl, jenom vody jsem se v tom horku tu a tam napil, když vlak někde zastavil. O chleba jsem si říci neuměl, a i kdybych byl dovedl, nebyl bych takové slovo přes rty vypravil. Cožpak u nás, v Lužicích, se někdy žebralo o chleba? Anatuya, v provincii Santiago del Estero Jelo nás nějakých dvě stě. Samí Slované. Češi, Slováci, Bulhaři, Srbové a vím já kdo ještě! Přemlouvali mě, do Čaka prý pojeď. Kdoví, jaká je to díra, ta Aňatuža, budeš tam jako kůl v plotě, ani pes tam po tobě neštěkne. To v Čaku se neztratíš, stejně už je tam čtvrt Moravy, Velké Bílovice se tam odstěhovaly i se starostou. Byl jsem jako na trní, ale v Buenosu mi řekli, že už mě v Aňatuži předem ohlásili a že mě tam budou čekat. Jet do Čaka bez papírů jsem se taky bál. A tak jsem v Aňatuži vystoupil. Nikde nikdo. Jenom vzkaz jsem tam měl, že už zed­ níci čekají, ať nemeškám a hned se vydám za nimi. Na stanici mi pověděli, že to není daleko, pět leguí. Co to je legua, jsem tehdá nevěděl, ale myslil jsem, že tak říkají kilo­ metru nebo snad míli. Nechal jsem jeden kufr na stanici u pokladníka spolu s huslemi a gajdami, popadl jsem druhý a vykročil. Kraj pustý, nikde živáčka. Jenom dobytek se popásal za dráty. Když jsem šel už asi tři hodiny, zeptal jsem se víc rukama než slovy, jdu­li správně. Gaučo v širáku se usmál a přikývl, že sí, chovensíto! (ano, mládenečku) Jak daleko, povídám. Kvatro (čtyři) leguas, on na to. Kolik kilometrů jedna legua? ukazuji na prstech. Sinko (pět), řekne gaučo a roztáhne na pravé ruce všech pět. Čtyři leguy, to je tedy dvacet kilometrů, počítám v duchu. Ale pak tedy jdeš zpátky, holoubku, a ne dopředu! Vrátit se? A to zas ne! Kdyby se tak někdo dověděl, že se Štefa vrátil nebo že zůstal uprostřed cesty stát! Kufr byl čím dál těžší, přehazoval jsem si ho z ruky do ruky a zdálo se mi, že už je mám za ty tři hodiny o kus delší. Ukroutil jsem tedy drát mezi kůly, protože provaz jsem neměl, a pověsil kufr přes rameno. Ale za chvíli se mi drát začal zařezávat do těla, podložil jsem ho tedy střevícem, druhý strčil do kapsy a šel dál bos. V žaludku mně kručelo, dva dny už jsem byl bez jídla, ale zas se ve mně ozvala ta tvrdá slovácká palice. A ne a ne, nepovolíš, říkám si nahlas a zatnu zuby, až mi pramének krve z pysku vystříkl. Pozdě v noci jsem se dobelhal na místo, jen jsem se na zem svalil. Dali mi najíst a napít. A já jsem ty skývy chleba zapíjel slzami. Snad jsem plakal hladem, snad lítostí, kam jsem to dopracoval. Možná radostí, že už jsem konečně mezi lidmi a že mne nenechali umřít hlady.“ Štefa s Mirkem Štefa zhluboka vzdychl. A jeho ruka zašmátrala do pološera ke sklence. Bylo však vidět, že víno pije s nechutí. Svlažil jen rty a navázal přetrženou nit: „Mezi jídlem se tak ohlížím, kde asi budu spát. Umlácený jsem byl, že jsem sotva hle­ děl. Těch pár peónů, s kterými jsem měl pracovat, bydlelo hůř než u nás cikáni. Ukázali mi nakonec malou chatrč z proutí, a tady prý můžeš spát. Měla jenom tři stěny. Střecha ze shnilé trávy, díra na díře, podlaha z červené hlíny. Vpředu nic. Kolem dokola jenom trní, ostny vinálů dlouhé jak tesařské hřeby. To je jistě jen prozatím, říkal jsem si už v polospánku, zítra mne ubytují v nějakém pěkném domečku, hezky si to tam vyzdo­ bím, zametu, květy na stěnách namaluju, aby to vypadalo jako u nás na Slovácku. V noci se najednou probudím. Hrom bije jako vzteklý, nebe jeden záblesk za druhým, děrou ve střeše mi teče na hlavu. Pokaždé když se znovu zablesklo, viděl jsem přední stěnou obrysy stromů, utéci nebylo kam. Stáhl jsem se kousek do rohu, přehodil pytel přes hlavu, ale vtom už mi tekly potůčky pod nohama. Vstanu a mezi záblesky hledám sušší kousek, kde bych mohl do rána vydržet alespoň vstoje. Jenže ze střechy už na mne crčely provazy vody, ať jsem se postavil, kam chtěl. Potok se dral jednou stranou dovnitř a druhou syčel ven. Ráno jsem byl od hlíny celý červený, nitečka nebyla na mně suchá. Sotva jsem se stačil umýt, přijde peón, jestli prý chci za dvacák kačeny. Hlad jsem měl jako vlk, kývnu tedy, že chci, a obrátím kapsy naruby. Nevadí, říká peón, dám ti dvě na dluh, až si vyděláš, zaplatíš. A půjčil mi ještě dva otlučené hrnce. Sedím tak nad těmi kačenami, škubám peříčko za peříčkem a říkám si, co s tím teď budeš, chlapče, dělat. Vyhrabal jsem střeva, jednu kačenu pověsil nad oheň, aby se pekla, a druhou strčil do hrnce s vodou. Bude dobrá polévka. Ale dře­ vo uhořelo na jednom konci nějak rychleji, najednou mi to všechno spadlo. Polévku vypila zem, maso roznesly slépky. Jen jsem olízl mastné prsty, snědl pár kousíčku masa z připálené kačky a měl jsem zase hlad. Pekař nebyl široko daleko. Těm několika peónům, kteří bydleli opodál, jsem se sty­ děl o chleba říkat. Vzal jsem si mouku na dluh a uvažoval, jak to robívala máma, když zadělávala na chléb. Kvásek po díži vždycky honila, to jsem věděl. A tak jsem nalil vodu do hrnce, přidal kvásek od souseda a čekal, až se to do druhého dne zahustí. Ráno byla v hrnci jen kalná voda. Dal jsem tam asi moc vody, říkám si a sypu do hrnce mouku. Najednou se mi to zase zdálo moc husté, přilil jsem znova vody, pak trochu odlil na zem a ještě přisypal mouku. Naplácal jsem z těsta šest bochníků a šel dělat pec. Do ušlapané hlíny jsem vykopal jámu, způl metra hlubokou, a do boku vykrúhal jakousi pícku. Bochníky zatím pěkně vykynuly, jenomže ne navrch, ale do stran. Tož jsem uždíbal kraje a z šesti chlebů jsem jich měl naráz dvanáct. Tu svou pec jsem potom rozpálil větvemi z algarroba, pecny nasázel do žhavých oharků a horkého popela a čekal. Měl jsem radost, jak pěknou barvu dostávají, a když se mi zdálo, že už se začínají ze stran připékat, strčil jsem větvičku dovnitř. Hotová máčka! Oheň je asi slabý, povídám si a přiložím dospod pár polen. A když se mi ze stran připálí, oškrábu uhel a sním aspoň, co zbude uvnitř. Odskočil jsem si pro špetku soli, ale jen jsem se za minutku vrátil, byly už chleby v plameni. Klackem jsem vyhrábl dva zčernalé uhly.“ Štefa se pojednou rozesmál. „Víte, ono je to dnes člověku k smíchu. Ale tenkrát? Seděl jsem o hladu nad ohněm a po tvářích mi tekly slzy jako hrachy. Bylo ti toho zapotřebí? tlačily se mi myšlenky do hlavy. Jestlipak by ti někdo uvěřil, kdybys to napsal domů? Teď je možná v Lužicích zrovna neděle – o kalendáři jsem v té pustině neměl ani potuchy – chasa vyšňořená ve svátečním, všechno výská radostí, děvčiska se točí kolem chlapců a oči jim jen svítí. Jestlipak si někdo z nich vzpomene na Štefu? A má někdy ta moje starodávná aspoň výčitku svědomí, že mne vyhnala za moře? Doma si možná myslí, Štefovi je hej, za chvíli bude mít v Argentině grunt a vrátí se jako miliónář. Kdyby tak věděli…“ Štefa najednou vstal, přistoupil k oknu, za nímž už byla hustá tma, a zdvihl hlavu ke hvězdám. „Za mořem mně růže kvitla…“ zanotoval znenadání. Z jeho hlasu bylo cítit bolest i stesk. „Jestlipak ještě u nás zpívají tuhle písničku?“ obrátil se zvolna, „tolikrát jsem si ji zpívával, když jsem byl v té pustině sám a sám, a vždycky jsem viděl to lužické nádraží s chasou, kapelu i čižmy, jak dupají po nástupišti. Bože, bože, jestlipak to ještě někdy uvidím?“ Bolavá vzpomínka vrátila Štefu zase do pampy kolem Aňatuže, zarostlé ostnatými vinály a trním. „To víte, gringo na všechno doplatí,“ řekl po chvíli. „Přišel jsem k zedníkům, bylo mezi nimi hodně Italů. Řekli mi, že budu dělat medio oficial. Uměl jsem tehdy kastižou sot­ va deset slov, a tak jsem uvažoval: váží si tě, že jsi taky z Evropy, budeš asi dělat někde v kanceláři nějakého úředníčka, oficiála. Zle jsem se přepočítal. Oficiál je u těch Španě­ láků tovaryš, nádeník. Ale já neměl být ani nádeníkem, jen polovičatým začátečníkem, učněm! Dělal jsem podavače. Ale utěšoval jsem se, že to věčně trvat nebude, a neo­ hlížel jsem se vpravo ani vlevo. Přišly Vánoce. Zas to na mne sedlo. Víte, kdo neprožil aspoň jedny takové Vánoce v pustině, neumí si to představit. Seděl jsem večer sám u ohně na zrezavělém plecháči a vzpomínal. Bylo ještě parno, potůčky potu mi tekly po tvářích a já plakal jako dítě. Doma teď zapalují svíčičky, zpívají koledy, radují se z dárků. Potom půjdou na půlnoč­ ní, sníh jim bude vrzat pod čižmami a nad hlavami budou jiskřit ty naše velké hvězdy. S kýmpak se asi letos povede na půlnoční ta moje? Či ještě nezapomněla? Najednou na mne ta samota přímo lehla; myslil jsem, že to tak dál nevydržím, alespoň o Štědrém dnu ne! Půjdeš k sousedům, povídám si nahlas, jsou to jenom dva kilometry, trochu si s nimi zazpíváš, hned bude líp. Popadnu husle a trním mezi stromy spěchám, abych byl co nejdřív u lidí. Zase vidím rozžaté svíčky a zničehonic to ze mne vyskočí: Nesem vám noviny, poslouchejte – začnu si zpívat, ale pes odněkud ze tmy na mne začne řvát jako zběsilý a chytí mne za nohavici. Zmlkl jsem a zůstal stát. Tak vidíš, už ani koledu si tady v té divočině nesmíš zanotovat. Celý večer už jsem za nic nestál. Copak myslíte, že ti viksové vědí něco o koledách? Hleděli na mne jako na zjevení, když jsem se s huslemi objevil nad ohněm. Marně jsem se jim pokoušel vykládat, že u nás na severu, na druhé polokouli, jsou teď Vánoce, že tam zpívají u jedličky a brouzdají se hlubokým sněhem. Co oni mohli vědět o jedličce, když celý život nevidí kolem sebe nic než to trní? Nebo o sněhu, v takovém pekle! A tak jsem se asi za hodinu sebral, rozloučil. Jenomže jsem asi tím steskem nebo čím ztratil cestu, mezi trním jsem bloudil pořád dokola a teprve k ránu jsem se dostal do své boudy. To byly moje první Vánoce…“ Do tváře už Štefovi vidět nebylo. Ale podle toho, že několikrát za sebou zapolykal, bylo zřejmé, že mu vzpomínka vytlačila slzy do očí i po tolika letech. Po chvíli mlčení si jakoby tajně otřel tvář a chraplavým hlasem pokračoval: „Ale přišly jiné starosti. Z domova jsem si přivezl dvě nebo tři košile. Lokty se mi dosti brzo proďobaly, spravovat nebylo čím, tak jsem rukávy až k těm loktům utrhl. Za čas z nich visely cáry, uškubl jsem je k ramenům. Dál už to nešlo. Když se mi začala klubat záda, byl konec; vypadal jsem jako strašák v zelí. Víte, co znamená, když člověk nemá v takové divočině nůžky? První dva tři měsíce to jakžtakž šlo. Nehty jsem si okrajoval nožem, ale horší to bylo s vlasy. Byl jsem jako pop. Po půlroce už jsem je měl až na ramena. Takhle to dál dělat nemůžeš, Štefo, řekl jsem si jednou a začal jsem vlasy ořezávat nožem. Ale vydržet se to nedalo, jak byl tupý. Popadl jsem tedy louč a zkusil opalovat vrkoče ohněm. Zle to pálilo při koži, vlasy se škvařily jako paznehty, neviděl jsem, kde budou kratší, kde delší, puchem jsem přitom vydržet nemohl. Vlasy byly spečené, zkroucené, vypadal jsem asi pod obraz boží. Při­ padl jsem na spásnou myšlenku. Nač máš břitvu? Budeš mít zas na pár měsíců pokoj. Tupá byla jako motyka, řemen na obtahování nikde. Začal jsem shora, od čela. Pěkně dohola to vezmeš, povídám si. Sykal jsem bolestí, ale nebylo na vybranou. Přece nebu­ deš lidem pro smích! Břitva brala vlasy i kůži, krev tekla proudem. Když jsem byl hotov, strčil jsem hlavu do škopku s vodou, abych si rány trochu zchladil. Pálily jako čert. Trva­ lo mi hezkých pár dní, než se hlava trochu zahojila, ale měl jsem ji jeden strup. V práci to bylo čím dál horší. Zedníci byli líní do aleluja a myslili si, že všechno musím odedřít za ně. Lagro sem, Lagro tam, Lagro, doskoč, Lagro, odnes! Víte, říkali mi Lagro, protože jsem byl z nich nejdelší. Jednou mně ale došla trpělivost. Tak ty jim budeš věčně dělat mezka? Dobráka Dlouhána? Ne, ne, holenku! Vybral jsem si jednoho krás­ ného dne všechen plat, moc toho stejně nebylo, sotvaže jsem si stačil koupit lístek na dráhu. Kam jinam než do Čaka! Tolik už jich tam je, taky se mezi nimi neztratíš. Aspoň nebudeš žít jako němá tvář. Sebral jsem svých pár švestek a zase pěšky těch pět leguí na dráhu. Ale šlo se mi lehčeji, kufr už poloprázdný. Ve vlaku jsem se sešel s několika Rusíny od Mukačeva, a tak cesta uběhla rychleji. A tož jsem přijel do Sáenz Peni. Můj ty bože, je to už let!“ vzdychl si Štefa a zase svlažil rty kraptem vína. „Kdepak pavimento, betonová ulice jako dneska! Bylo to zrov­ na v deštích. Než jsem došel ze stanice k Moravii, byl jsem zapatlaný po kolena. Stojím vám u okna a rozmýšlím se, mám­li dovnitř. Po dlouhé době jsem zase slyšel pořádnou češtinu, i tu naši slováčtinu. Jedno pivo, dvě piva, slyším za oknem, okolo stolů běhá hostinský, starší, v brýlích. A mně taky jedno, Franto, křikne kdosi na hospodského od stolu, kde měli nejvíc napilno. Dodal jsem si odvahy, pevněji přitiskl gajdy i husle a vešel jsem. Pěkně jsem pozdravil a sedl si k opuštěnému stolu do kouta. Mně taky jedno pivo, pěkně prosím, říkám uctivě hospodskému, když si mě konečně všiml. Podí­ val se vám po mně, po cizím chlapu, tak nějak divně, škaredě. Nějaký belzebub, myslím si a sedím jako pěna. Karty mlaskaly o stoly a chlapi křičeli jako čerti. Já ti dám, zubil se jakýsi tlouštík u protějšího stolu a spokojeně shraboval karty. Nevadí, když pustíš chlup, stejně jsi sklízel dvanáct set kilo po hektaru! Jen plať, kamaráde, do hrobu si to neodneseš! Nestačil jsem se dívat. Odvykl jsem v té pustině lidem, a tady se mi najednou zdálo, že sedím někde v Hodoníně nebo v Břeclavi. Jenom jsem měl strach, jestli dostanu zaměstnání. Osmělil jsem se a šel ke stolu. Odpusťte, páni, že vyrušuji, s dovolením. Příkazský, Štefa Příkazský z Lužic. Měli byste tu pro mě nějaké zaměstnání? Chlapi si mne ani nevšimli a mlátili kartami o stůl dál. Stál jsem jak solný sloup, krve by se byl ve mně nedořezal. Odšoural jsem se k svému pivu a přemýšlel. Tak vidíš, tady jsi mezi svými a ani jim nestojíš za řeč. To možná ty vlasy, hrábl jsem si na hlavu, kde se mi mezi strupy začalo zvedat strnisko. Pak si najednou ke mně přisedne chlap jako hora, ještě o kus delší než já, a povídá: Co tu sedíš jako boží umučení u prázdný sklenice! Franto, dej sem dvě piva! Řekl jsem mu, odkud jsem přišel a že bych rád něco dělal. O to strach neměj, zasmál se. Tady je pořád co dělat. I vybrat si můžeš! Najednou se podívá ke dveřím, kde jsem měl opřeny dudy a husle, a povídá: To jsi přitáhl s sebou? Zmáčkni toho kozla, aspoň tu bude veseleji. Srdce ve mně poskočilo. Konečně budu moci zahrát někomu, kdo umí ocenit, co takové gajdy dovedou vyprávět. Skočil jsem ke dveřím, měch pod paži a spustil. Aj, co je to za dědina nedaleko Hodonína – snad jim to přijde do noty, myslím si a opatrně se rozhlížím, to už tu asi dávno neslyšeli… Nebékej tu s tím, houkne kdosi od nálevního pultu, mečí to jako koza, kdo to má poslouchat? Přestaň, povídám, nebo po tobě ten půllitr hodím! Kdyby mne byl tou sklenicí praštil, hůř by to nebylo zabolelo. Jsou to nějací divní lidé tady v tom Čaku, myslím si a pokládám dudy na židli. Věříte, že od té doby jsem na ně v Argentině nesáhl, málem dvacet let! Tak líto mi to přišlo. Ale zaměstnání jsem dostal lehko. Byla zrovna koseč, sběračů nebylo nazbyt, a tak jsem si do konce sklizně pěkných pár pesos vydělal. Když jsem měl pohromadě asi osm set, rozhodl jsem se, že to zkusím na vlastní pěst. Byla nás, bezzemků, menší parta. Sebrali jsme se, a že půjde­ me pobladovat někam na sever, kde půda ještě nikomu nepatří. Víte, jak se takové pobladování kdysi dělávalo? Vyhlédl se kus země, oboral se jednou brázdou a šlo se na úřad ohlásit, to a to je moje. Zaplatily se nějaké ty poplatky a pak už jste se mohli potýkat s pařezy a vypalovat les. Ale to bývávalo, kdysi, dávno. Když jsme přišli my, tak už to tak snadné nebylo. Úřady věděly, co je bavlna, a i když se pánům nechtělo kácet les a plazit se za pluhem, přece věděli, že z těch zelenáčů mohou nějaké to peso bez práce vymáčknout. Vypůjčili jsme si pluhy, naložili na kačape, to je takový neohrabaný vůz na vysokých kolech, a jeli na sever. Konečně jsme vyhlédli pěkný kus kraje, les nebyl příliš hustý a zdálo se, že půda bude na bavlnu a batáty jako dělaná. Vykasali jsme si rukávy a časně zrána, ještě za svítání, jsme začali. Druzí dva si vybrali místo na jih ode mne. Stál jsem nad tou půdou, srdce se ve mně tetelilo. Tak konečně budeš na svém! Nebudeš musit od rána do večera poslouchat, kam tě pošlou. Výskl jsem si zvesela a pustil se do toho. Pro sebe sto hektarů, rodičům taky sto a dalších sto předposlednímu patronovi, který slíbil pěkných pár stovek, když vyhlédnu nějaký hezký kout. Nevěděl jsem, kam dřív skočit. Tamhle takový krásný kus, zrovna pod lesem, tam bude jistě i voda! Přiber si to! A kus laguny! A tam tu paseku, tak pěkný rinkón přece nenecháš ležet! Když jsme všechno objeli, bylo už tma. Sotva jsme na nohou stáli. Dva dny jsme ještě natahovali drát. Mezi krajany v Čaku Pak jsem začal kopat studnu. Když jsem byl asi dva metry v zemi, objevil se nade mnou zničehonic četník. Fuera, povídá. Ale já nevěděl, co je fuera. Pěkně jsem se na něj usmál: Buenos días, kamaráde, jak se daří? Fuera! Zařve na mne a pistolí míří. To už jsem věděl, že to není pozdrav. Zavolal jsem ostatní, a tak jsme se dověděli, že půda už patří někomu jinému. A abychom zmizeli! Jenomže to byl trik, jak jsme poznali na úřadě. Chtěli z nás ždímat. Zaplatili jsme a byl klid. Dřel jsem jako kůň, abych z půdy vykřesal něco kloudného. Šlo to pomalu, to mi věřte. Co zmohou dvě ruce, když se musíte o všecko starat sám! Ale z domova psali, že prodají pole a přijedou za mnou, když mám teď v Argentině tolik půdy. Zaradoval jsem se, prý nějakých sedm tisíc pesos by to mohlo být. A hlavně, rukou přibude, nebudeš tak opuštěný. Dostal jsem na úvěr pluh, brány, sulku, pár koní, muly, slépky a takové ty drobnosti, bez kterých se do začátku neobejdete. Rádi mi dali na dluh, když viděli dopis, že stařečkové přivezou sedm tisícovek. Jenom žádné spěchy, prý, vždyť zítra nebude konec světa. Bodejž by byl, říkám, to byste přišli o nekřesťanské úroky. Čím později vám zaplatím, tím lépe, co? Ale na vybranou jsem neměl. Mamka najednou psala, že se tatovi z Lužic nechce. Co prý by na stará kolena začí­ nal někde v divočině, nic mu nechybí, toho slováckého vínka se může napít, co chce a kdy chce. Ale nakonec se otec přece rozhodl. Prodali doma všechno, pole, domek, vinohrad. Bylo tehda v Evropě špatně, psal se rok dvaatřicátý, i pozemky málo platily. Místo sedmi tisícovek zbyly dvě a půl. Když tata přijel do Argentiny, měl v dlaních osma­ dvacet pesos! Bylo zle! Ke všemu toho roku sežraly housenky skoro celou úrodu. A na rok přišly kobylky. Honili jsme je tehdy na polích mezi bavlnou i na koních, ale nic to nepomohlo. Sotva se zvedly, už tu byly jiné. Dluhy narůstaly a nebylo naděje, že se jich brzy zbavím, když už z domova nemohlo nic přijít. Tata byl na mne zle dopálený, že prý jsem to mohl rovnou napsat, jaká je to tady spoušť, že by do takového Zapadákova nikdy nebyl paty vytáhl. Ke všemu začal ještě posílat poplašné dopisy matce, která měla přijet s dvěma sestrami později. Drahá manželko, psal. Nejezdi sem za mnou, raději mi pošli ty peníze, co máš scho­ vané na cestu, abych se mohl vrátit. To peklo tady, to není pro lidi. Komár mne tu bodne za krkem a sosák mu vyleze vpředu na ohryzku. Před chvílí se tu kolem mne plazil had sedm metrů dlouhý. Křičel jsem tak dlouho, až ho peóni z vedlejšího koralu vidlemi ubodali. Kdybys jen věděla, jaké vedro je tu. Vydržet se to nedá! Přes noc spím v korytě s vodou, abych se na posteli neupek. Co by sis tu počala se všemi peřinami a s prachovým peřím? Ještě něco, představ si. Když tu slepice sedí na vejcích, tak se obyčejně pod ní upečou. Takové je to tu! Ani ať tě, pro pět ran Ježíše Krista, nenapadne jezdit sem do toho očistce za mnou! Ale bylo pozdě. Matka se sestrami byla na cestě. Přijel jsem pro ně sulkou do Sáenz Peni. To víte, pláče bylo a objímání. Pak to začalo. Mamka najednou vytáhla z kufru zabalenou plechovku. Hledím, jaké to má být překvapení. Sidol, ten se tady v Argentině určitě nedostane. Sidol na čištění klik ti vezu, chlapče, povídá mama. Já stál jako opařený a nevěděl, kam s očima. No, však ti povídám, kliky se budou čistit, ale o to se teď starat nebudeš, to já sama udělám. A vařit už si taky nebudeš sám, to bude teď jiný život, synku, než jak jsi nám psával… Dobrá, dobrá, maměnko, leze to ze mne jako z chlupaté deky, ale s klikami to jaksi nepůjde, víte, dveře já nikde nemám. Jenom komůrka se zásobami je na petlici. Ale mama jako by ani neslyšela, tak byla zabraná do přehrabování druhého kufru. Jestlipak se ještě pamatuješ na tyhle záclony? Ty jsem ti nachystala, až se oženíš, chlapče drahý, povídá. Však ti je pověsím pěkně nad okna, abys to měl jako ze škatulky… Nechtěl jsem jí kazit radost, je to od vás moc pěkné, říkám nevesele a myslím jenom na chvíli, až vkročí do mého ranče, snad to ani nepřežije. To víte, čas jsem nikdy neměl, abych si hrál s omítáním nebo dokonce bílením. Ranč jsem postavil z nepálených cihel, z bláta, střecha už byla aspoň z vlnitého plechu, protože jsem z Aňatuže věděl, co taková průtrž mračen dovede natropit. Ale kdepak pomyšlení na nějaké záclony! Jako kdybyste chtěli věšet záclony koni nad žlab, copak se to někde dělá? A tak si nepřejte vidět, co se dělo, když jsme dojeli. Matka klesla na kolena, rukama lomila, do druhého dne jsem ji, chuděrku, utišit nemohl, jak s ní pláč lomcoval. V takovém vyhnanství ty žiješ, a to všechno pro děvčici, dávno už se ti vdala, poběhlice jedna. To byla rána do srdce. Pořád jsem ještě v koutečku doufal, že se vrátím, že přece budeme svoji. A teď?“ Bylo dobře, že tma nedovolovala pohledět Štefovi do očí. Zřejmě se znovu leskly slaným vlhkem, jež bys nikdy nečekal ve tváři, která se podobala spíše modřínové kůře. Mlčel dlouhou, předlouhou chvíli, než nabral dech. Písnička na rozloučenou: Hej Slované! „Dluhů jsem v ten čas měl už na šestnáct tisíc pesos,“ řekl konečně. „S matkou přijely mé dvě sestry, jedna dostala místo v hospodě Moravia, druhá, která měla maturitu, se nakonec uchytila u jednoho fotografa, také krajana. Příštího roku nebyla sklizeň nej horší. Zaplatil jsem tři tisíce dluhů, ale to víte, úroky žraly víc než splátky. Dřeli jsme se většinou na cizí. A tak jsme to pomalu klepali až do války. Ve čtyřicátém jsem nasel bavlnu na sto hektarech, začalo se s družstvem, a tak nám dali za bavlnu přece víc než předtím, kdy jsme musili celou sklizeň vozit k věřiteli. V šestačtyřicátém roce skočila bavlna hodně nahoru, podařilo se mi konečně vyplatit se z toho nejhoršího. A loni mi po koseči zbylo dvacet tisíc, poplatil jsem zbytek dluhů a ještě nějaký dobytek a nářadí přikoupil. Letos budu sít na sto padesáti hektarech, mám k tomu sedm pluhů, kultivá­ tory a řádku dobytka. Však se přijďte ke mně na čakru podívat, není to daleko. Všichni budou mít radost, že si budou moci o domově porozprávět,“ řekl Štefa a škrtl sirkou nad hodinkami. „Nějak jsem se dnes zapovídal, nehněvejte se, budu už musit utíkat.“ Vstal, aby se rozloučil. Rozsvítili jsme. Jeho kostnaté upracované ruce neklidně ždí­ maly čepici a oči se leskly podivným vzrušením. Bylo vidět, že má ještě něco na srdci, že mu to nechce přes rty. Dvakrát třikrát přešlápl, čepici přehodil do pravé ruky a ruká­ vem přejel opěradlo židle. „A jestlipak se ještě vrátíte domů?“ pokusili jsme se zkrátit jeho rozpaky. Do Štefy jako by vjel proud. „Na to jsem zrovna teď myslil,“ řekl spěšně. „Víte, je to bláhovost. Skoro dvacet let už jsem tu, napřesrok to na tu dvacítku dotáhnu. Jsem už dávno ženatý, děti hodné mám, i na svou dávnou lásku jsem zapomněl. Ale nejraději bych se hned sebral, pro­ dal všechno, co jsem za ta léta narobil, a jel. Nejvíc mi pořád leží v hlavě, jestli se ty naše slovácké zvyky nezměnily. Jestli se mladí nestydí vyjít o nedělích pěkně v kroji na náves, zatancovat si, pobavit se, a nezahazují ty krásné kroje do truhel. Jestli ještě umějí tolik písniček, jako když jsem býval jejich stárkem. Věřte, všechno, co mi čakra vynese, bych dal na to, aby se ty naše zvyky udržely. Který si pěkně vyskočit umí, čižmy by dostal. Kdo umí hezky zazpívat, červenice by měl. A nejvíc bych tomu dal, který dovede chasu pohromadě držet!“ Štefovi zářily oči, ještě když sedal na kozlík sulky. Nahnul se dopředu, poplácal koně, zamával na pozdrav a zmizel ve tmě. „Za mořem mně růže kvitla, já ju trhat nebudem,“ bylo slyšet nocí. Pak jeho slova ukro­ jila dálka. Pes se otřel o koleno a vyběhl před vrátka. Hvězdy se chvěly na sametu noci jako vyplašené, tak jako tam daleko na severu. Jenom Polárka mezi nimi chyběla… t WWW.JOTA.CZ