Cestujeme s Lucií Pět týdnů trvala expedice K2 2014. K vrcholu se vydali horolezci Radek Jaroš (který usiloval o svou poslední, čtrnáctou nezdolanou osmitisícovku), Petr „Miska“ Mašek a Honza „Tráva“ Trávníček. Další členové expedice: Martin Havlena (lezení, vaření, humor), Ludvík, Richard a David (film) a Lucie Výborná, reportérka ČRo Radiožurnálu a především velká SRDCAŘKA. galerie TEČKA V DENÍKU Kluci jsou už od půlnoci na cestě z tábora C4 (7800m) na vrchol K2 „...jestli vyšli ještě dřív, mohli by být po ránu nebo dopoledne nahoře,“ říkáme si. Jenže jsme zapomněli na komerční expedici, a jak se později ukáže, kluci stojí „ve frontě“ pod Bottleneckem, kam se před ně dostali šerpové s turisty. V 16 hodin zapraská ve vysílačce a hlásí se Radek. Signál je slabý, ale tohle je jasné: JE NA VRCHOLU! První Čech a patnáctý člověk na světě, který získal Korunu Himaláje vylezením poslední osmitisícovky bez kyslíku!!! Radujeme se a křičíme, Martin a Ibrahim mají v oku chlapskou slzu. Já nemám na slzy nárok, volám do Radiožurnálu, píšu na Radkův facebook. Voláme Trávu, ten nereaguje. Po dvaceti minutách se znovu ozývá Radek. Čekal na Honzu na vrcholu a zahájili spolu sestup. „Začalo sněžit a fouká vítr, přestává být vidět, jdeme do C4, konec,“ hlásí Radek a jsou to jeho poslední slova. Vysílačka ohluchla, následující hodiny se nikdo neozývá, nereaguje na volání. Nevíme nic. Pokouším se poslat sms klukům na satelitní telefon, bez odezvy. Dali to? Jsou v táboře? A v jakém stavu našli Misku, který obracel 300 výškových metrů pod vrcholem a s nebezpečnými příznaky výškové nemoci se chtěl vrátit do C4? Našli ho vůbec? Je hluboká noc, v základním táboře ležíme každý ve svém stanu, vysílačku u hlavy a hlavu plnou těkajících myšlenek na všechno možné. Příšerná noc. 26. července Sedm hodin ráno, zvoní mi satelitní telefon. Radek hlásí, že jsou v C4. Obrovská úleva, všem se nám v základním táboře se vrací barva do tváří. Kluci spali jako zabití, teď se balí a z C4 hlásí sestup do C2. O pár hodin později je Radek opět na vysílačce a komentuje sestup. Rádi ho slyšíme, zejména když víme, že na čtyři z těch, co úspěšně vystoupí na K2, připadá jeden mrtvý při sestupu. Lavina, pád, dezorientace … cokoli. Vynikající Ital Renato Casarotto umřel téměř na dohled od základního tábora. Kluci jsou v C2, Tráva a Miska tam budou nocovat, Radek jde dolů. To snad není možný, ten člověk je Terminátor. Nebo spíš Himallátor. Ve 20.30 hodin Radek vstupuje do společenského stanu v základním táboře, unavený, mírně ztrhané rysy, kašle za každým slovem, ale na to, co má za sebou, vypadá vlastně docela dobře. Dostává korunu Himaláje, vyrobenou z plechovek od piva, bramboračku, čaj, těstoviny a panáka slivovice. Myslím, že mu ještě pořád nedochází, že už výš nemá kam vystoupit. 27. července Radek je jako na trní, Tráva a Miska sestupují. Předávám zprávy domů do Česka, mediální kolotoč je v plném proudu. Zápasím se solárními panely, dneska mám obzvlášť velkou spotřebu elektřiny. Kluci jsou v táboře ABC, pod stěnou. Radek to nevydrží a jde jim naproti, filmaře v patách. Je to úleva, když je tma a všichni sedíme ve společenském stanu. Miska a Tráva se dnes konečně vyspí v klidu. A my ostatní koneckonců taky. 28. července Video Radek Jaroš vypráví o Lucii Po euforiích z návratu následuje den rozkladu. U snídaně jsme sice všichni, ale tak nějak divně povadlí, pomuchlaní a pohaslí. Napětí povolilo a nikdo už nic nemusí. Otevřel se nový obzor, ale je prázdný. Co uděláte, když už „máte“ všech 14 osmitisícovek bez kyslíku? Je nějaké dál? A na jakou extrémní expedici se silným příběhem se pojedete jako novinář, když tahle právě skončila? To se mám fakt zase vrátit do studia a hlásat beznaděj české politiky a vrtění psem na mezinárodní scéně? 29. července Balíme domů a přichází Katalánec Ferran s blbou zprávou. V C4 umřel Miguel, spolulezec Misky. Spolu obraceli 300 výškových metrů pod vrcholem. Miguel druhý den svou devátou osmitisícovku vylezl, sestoupil do C4 a umřel vyčerpáním. Pákistánci vyslali čtyři chlapy na jeho záchranu, ale už bylo pozdě. Odpoledne bude u paty K2 pieta a na obrovskou mohylu přibude talířek s jeho jménem. Nejdu tam, je to šílené místo. Pamětní destičky, talířky, helmy, výškové boty zastrkané do spár spolu s mačkami, které už se nikdy na vrchol nepodívají. To z člověka zbude opravdu jenom tohle? Dáváme si na Miguela panáka a Ferran odnáší Miguelovy věci, aby jeho rodina dostala alespoň něco. Smutné rozloučení s K2, na druhou stranu, my se vracíme domů a je nás přesně tolik, kolik nás před měsícem odlétalo z Ruzyně. Tečka. 30. července CO PŘEDCHÁZELO Posledním zápisům z mého deníku předcházelo mnohé. Přípravy na vysílání z místa, kde neplatí a hlavně není nic z toho, na co jsme zvyklí (elektřina, internet). Dále technický vopruz se sháněním a konfigurací techniky, aby spolu navzájem „komunikovala.“ Taky komentáře mých nejbližších: „Unesou tě, zabijou, nikam nelez, je to smrtící stěna, Pákistán je středověk...“ a v neposlední řadě moje vlastní pochyby přesně den před odjezdem: Co když měli pravdu, co když se mi nepovede odvysílat jedinou reportáž, co když selže technika, co když selžu já …? PŘEKVAPENÍ Kupodivu, selhala jsem jen málokrát, i když překvapení – a tedy i možností - bylo dost. Překvapení č.1, vzdálenost se v Pakistánu neměří na kilometry, ale na hodiny. Jak je to daleko, ptám se Ibrahima, našeho průvodce a kuchaře v jedné osobě během jízdy po Karakoram Highway. „Asi 4-5 hodin,“ říká … Když stejně odpovídá na ledovci pod K2, už se nedivím. Cesty jsou tu klikaté, rozbité, neexistující, zasypané kamením, pohlcené svahem, ztrácející se v ledopádu a někdy žádné. I proto je pěší vzdálenost 120 km z vesničky Askole do základního tábora K2 jen přibližná. In šā Allāh K odpovědi na otázku, kdy kde budeme nebo jak to bude, dodává Ibrahim s oblibou: “ In šā Allāh“, tedy stane se to, pokud si to Alláh přeje. Člověka to nejprve znepokojuje, ale pak si zvykne. A nakonec dojde ještě dál: když lezete do C1 a kolem šustí lavina a sem-tam letí přímo proti vám obrovskou rychlostí šutr, uvolněný ze skály asi kilometr nad vámi, rádi přijmete fakt, že osud není ve vašich rukách a pokud si Alláh přeje, že máte ještě letos zemřít, nechá vás ležet ve stěně nebo o pár týdnů později pod oknem činžáku na Žižkově, odkud vám bába nechtěně hodila na hlavu truhlík. Na to samé myslím, když při pochodu z hory opět vcházím do „Údolí sevřených řití“, nepříjemného asi dvoukilometrového úseku, kde se z levé strany pohyblivého kopce neustále uvolňují obří kameny a zprava zas padají kusy ledu. Myslím na to i po cestě z Askole zpět: sedíme v minibusu a přes cestu, zakousnutou ve stěně kaňonu nad hlubokým srázem, leží převržená cisterna. Projet není možná, trčí tu spousta aut a většina řidičů obchází vrak, ze kterého vytéká benzín, s cigaretou v hubě. Ještě téhož dne už In šā Allāh dokonce říkám nahlas: díky velkému zdržení na cestě zůstáváme v oblasti, kde žijí Tálibánci, Wahábisté a jiní lidé, co nemají rádi bělochy. Že je situace vážná poznávám v okamžiku, kdy do hotelu, kde večeříme, vchází jednotka mužů se samopaly. Protože policie ani armáda tu nemá na uniformy a samopal má kdekdo, nejprve opakuji In šā Allāh zrychleně několikrát po sobě, než nám Ibrahim vysvětlí, že to je oddíl vojáků, kteří nás tu budou přes noc hlídat. NAHORU A DOLŮ Byla to jedna z nejrychlejších expedic Radka Jaroše: Pět dní jsme šli pěšky do základního tábora, tam kluci dva dny odpočívali a šli rovnou na první vynášku. 14. července nastoupili poprvé do stěny K2 a 15.7 už byli v táboře C3 ve výšce 7400 metrů. Radek byl 17.7 zpět, kluci den po něm, ovšem za šíleného počasí: větru, sněžení a mizerné viditelnosti. Užili jsme si nervů: Miskovi omrzly prsty a nahoře fičelo přes 130 km/h. Čerstvý sníh zakryl trhliny a udělal z cesty zpátky do základního tábora jednu velkou past. Byli jsme jediní, kdo v té době měl lidi ve stěně, takže se nás sousedé (Řekové, Italové, Tyrolané) chodili ptát, jak na tom kluci jsou, což nám ve chvíli, kdy vysílačky zrovna mlčely, moc na klidu nepřidalo. Po několika dnech, přesněji 23.7 nastupují kluci do stěny a to už se chystají na vrcholový pokus. Horolezectví na tzv. Big Walls bývá většinou nekonečné lezení nahoru a dolů – důležité je se dobře aklimatizovat a také si do jednotlivých táborů vynést stany a věci, které budete při finálním pokusu potřebovat. Poláci byli letos pod K2 šest týdnů, Řekové dokonce dva měsíce. Kluci měli aklimatizaci z Peru a tak předvedli „malou drzost“, vrchol hned po první vynášce. ALPINISTÉ VS. TURISTÉ V základním táboře pod Everestem jsou jich desítky a letos – podle očitých svědků poprvé – se objevily i tady, pod horou K2. Komerční expedice. I jejich klienti se chystají na vrchol. Když už to vypadá, že hora vydá pár dnů skvělého počasí, začne být mezi jednotlivými tábory rušno. Všichni chodí a konfrontují své předpovědi s jinými a vypadnou z toho dva vrcholové dny: 26 a 27. července. Na vrchol chtějí ti, co horám dali často všechno: svůj čas, svoji profesi, vztahy, často i děti a rodiny. Alpinisté. Na vrchol chtějí ale i ti druzí: mají své kariéry, své rodiny i životy, jen si „odskočili“ nebo občas „odskočí“ do vysokých hor, třeba i proto, aby relativizovali své životy, jak mi řekl jeden z nich. Turisté. Turisté si podle své úrovně schopností a finančních možností mohou dovolit jednoho až tři šerpy, kteří jim nesou věci, připravují stany i jídlo ve výškových táborech a někdy je i „trochu tlačí“ nahoru. Většina turistů má ve stěně K2 kyslíkové masky. Šerpové také natáhnou fixní lana, s jejichž pomocí se přece jen lépe stoupá vzhůru. Přitom - jak potvrzují kluci z naší expedice, všechny předešlé roky si problematické úseky alpinisté fixovali sami. Několik výprav - horolezců – se dohodlo, udělali, co bylo třeba, a zkusili vrchol. To už je, jak to tak vypadá, i tady na K2 minulost. A horolezce – srdcaře – to trochu trápí. „Když jsem byl před dvaceti lety na prvních expedicích, nikdo mě neznal a dělali jsme všechno sami. Proč by si měli lidi myslet – teď, když mám před sebou tu poslední „osmu“ a najednou mě znají a sledují, že jsem všechny předešlé vylezl na cizích fixech, a že to je vlastně jednoduché?“, řekl mi Radek Jaroš a taky dodal, že je rád, že je tahle kapitola pro něj už uzavřená. Myslím si, že to pro něj těsně před výstupem bylo prostě citlivé téma. Ale jedno vím jistě: ať soudí ten, kdo byl s dvacetikilovým batohem v pěti tisících metrech, kdo „klepal kosu“ a zvracel v sedmi tisících a kdo v zóně smrti poslouchal sílící vítr a přemlouval tělo, aby udělalo další krok směrem k vrcholu. A ostatní - pardon - ať drží hubu. CO ČLOVĚKA ŽENE VZHŮRU Upřímně jsem si myslela, že když budu horolezce pozorovat přímo na expedici, když sama nastoupím do stěny, pochopím, proč to ti lidé vlastně dělají. Soudě podle sebe, pár motivů bych jistě našla hned. Jeden z nich je dobře tušit na fotkách: říkám mu STRAŠNÁ KRÁSA. Okamžiky, kdy si vychutnáváte krásu na hranici života a smrti. Hlavně jste součástí toho obrazu. Stojíte uprostřed masivního ledopádu, který se zvětšuje jen nenápadně: od špičatých zubů přes menší skleněné sochy, hradby, zvířata bizarních tvarů a kvádry naskládané na sobě tak, že stačí jen kýchnout a několik tun ledu se poskládá rovnou na vás. Do všeho se opírá slunce a zmrzlý ledovec předvádí hru barev od azurové až po duhovou. Nevíte, jestli to všechno rychle fotit nebo raději přidat do kroku, protože kolem v ledu neustále praská. I z K2 jsou vidět neskutečné věci – jen si musíte vybrat: buď polezete, nebo se budete kochat. Současně to není možné a druhá varianta se dá provozovat jen na vhodných místech a ve vhodných chvílích. Ale ty okamžiky už navždycky budou patřit k tomu nejcennějšímu, co jste na cestě životem získali. A co dál žene horolezce do výšek? JEDNODUCHOST. Život ve stínu hory je – když máte v expedici dobré lidi – krystalištější, jednodušší, zbavený zbytečných nánosů. V horách, i když to vypadá, že to tak není, je všechno daleko jednodušší: odpočinek – námaha, lezení – čekání, život – smrt. Žádné zbytečné kecy … a ani žádné zbytečné věci, máte jen to, co doopravdy potřebujete. Žádné billboardy, neodolatelné nabídky, mytí nádobí, rozčilování se nad domácí politikou. Ale taky žádné „hrdinství všedního dne“ - placení složenek, výchova vzdorujících potomků, diplomacie směrem ke kolegům v práci. Když s úlevou slaňuji z C1, přemýšlím, o dalších motivech. Co je vlastně na lezení na osmitisícovky tak krásného, když cesta nahoru je z větší části utrpení? Není přece jen lepší jiný druh lezení? Skalky, méně náročné mixy někde v Alpách ? Ty řeči o podstatě horolezectví jsou vlastně zbytečné. Je to stejné, jako chtít pochopit, proč svou práci dělají lékaři, truhláři a moderátoři v rádiu. Ano, možná stál někde na začátku zapšklý tatínek, který dítěti opakoval, že je blbé a nikdy z něj nic nebude … Ale odpovědí na otázku PROČ děláte právě to, co děláte, přece milion: „baví mě to, vnímám to jako poslání, nic jiného lépe neumím, je to moje práce, dělám to pro peníze atd, atd. A tady končím. Zbytečné úvahy, které ať dělám, co chci, mě zavedou zase jen zpátky k sobě. A to je na celé té věci možná to nejužitečnější. POMNÍČKY V HORÁCH Byl to mimořádně pitomý nápad, vydrápat se na úpatí K2 k horolezecké mohyle. Z ledovcové morény vlezete přímo na horu, vystoupáte po holé skále 20-30 metrů a najdete je – talíře a talířky s vyklepanými jmény, bronzové tabulky, ve škvírách zasunuté helmy a zlámané cepíny. Je tu vzpomínka na půlku světa – Američany, Poláky, Ukrajince, Korejce, Italy ...je tu loňská připomínka neštěstí Martina Schmidta se synem, které vzala lavina v C3, jsou tu i některá známá jména a přiznávám, bere mě to. Pode mnou ledovec Godwin Austen jako obrovská šedobílá dálnice mezi K2 a Broad Peakem, na ní titěrné barevné tečky – horolezecké stany. Ppřímo proti mně ve skále šedivé lezecké Koflachy. Co vlastně zbude z člověka? A stojí to všechno vůbec za to? Na jedné z tabulek na mohyle je napsáno LOST IN BROAD PEAK, to znamená, že se tělo nikdy nenašlo. Ale také to může znamenat, že se příbuzní a přátelé, co sem tu tabulku dali, nesmířili se smrtí blízkého člověka a potřebují si nechat kousek nesmyslné naděje. Scházím zpátky na ledovec podél modlitebních praporků a tečou mi slzy. Je to marná útěcha, říkat si, že ti, co tu nejsou, umřeli při něčem, co milovali. Ale je to stejné, jako s nápisem „LOST in ...“ Nějak se s tím člověk prostě smířit musí. EPILOG už pár týdnů jsem doma a pořád to nepřešlo. Volají mi cizí lidé, chtějí moderace, besedy ...a já vůbec nechápu proč, lidé mi kladou zbytečné otázky a já ne ně nechci odpovídat. Jakoby přes sklo sleduji pimprlové divadlo života a žasnu, kolik věcí je tu zbytečných. Jen zatím ještě nevím, co dál. Že by návrat do hor? DEVATERO RAD ŽENÁM JAK SE NESTÁT CHLAPEM (vhodné pro všechny ženy v chlapské partě) VÝHODY pobytu jediné ženy v mužském kolektivu: Jaký si to uděláš, takový to máš! Jako jediná žena můžete do mužského kolektivu vstoupit různě. Modelů je nepřeberně: sexbomba, vamp, utěšitelka …. Nebo parťák, i když tím riskujete, že se v různých momentech prostě budete měnit v chlapa (viz kapitola Nevýhody). Protože výpravě na K2 předcházelo několik mých mořeplaveb s výlučně mužskou posádkou a také měsíční pobyt v expedičním náklaďáku s partičkou jménem Srdcaři, zvolila jsem částečnou proměnu v chlapa. Měsíc nevařit, nežehlit a nevláčet nákupy V tomto ohledu byla expedice do Pákistánu z kategorie snů. Pákistánský kuchař Ibrahim a jeho pomocník Husejn opanovali kuchyni, kde jim s italskými gnocchi a českými knedlíky s rajskou konkuroval Martin Havlena, vybaven recepty od vyhlášeného šéfkuchaře Davida Šaška. Další výhody: žádné nákupy potravin, vynášení koše, luxování …ani žehlení ! Za takovou odměnu jistě nejedno děvče vyběhne do výšky 5 km… a možná i výš! Horolezkyně Soňa Vomáčková mi také vyprávěla, co všechno dělal na expedici jejich kuchař při pohledu na ženu! Zdaleka se to ovšem nevyrovná libému pocitu, který se mi dostavoval při pohledu na muže s utěrkou a hromadou talířů v táboře pod K2 ! Slyšet neočekáváné Jako reportér Radiožurnálu samozřejmě neustále lovíte zvuky. Natáčíte padající laviny, hýkající nákladní muly, pořád se „svých“ horolezců na něco ptáte. Umanutě běžíte za kluky, abyste natočili jejich první dojmy při pohledu na K2 po X letech. Nadáváte si, že jste stihli jen někoho a Jaroš zmizel v prachu. Běžíte dál (běh po vratkých šutrech ve výšce 4000 metrů je nepěkná disciplína), že natočíte alespoň druhý pohled Radka Jaroše na K2 …a dostaví se odměna. Hrdina příběhu sedí na obřím kameni čelem ke vzdálené hoře a hraje si se satelitním telefonem. Ptám se na ten první pohled a zůstávám bez dechu. Radek: „Chtěl jsem zavolat Olče …(hlas se mu zlomí), abych jí řekl, že už vidím Ká-dvojku … (hlas se zlomí podruhé) …a že je stejně krásná a vznešená, jako ona !“ Nekoukat, ta je naše! Mít samé muže v expedici je fakt výhoda. Třeba během pochodu k hoře, když se chcete v nějakém kempu umýt, protože první desítky kilometrů pochodujete prachem Karakoramu. Děje se to následovně: postavíte se v kempu za smrdutou kadibudku, vezmete dvě konve s vodou, svléknete se do naha a namydlíte. V tu chvíli začne čilý provoz a před budkou se tvoří procesí pákistánských nosičů, které odhodlaní členové expedice odhánějí kameny a klacky. Když se ve stanu bojíte, vždycky máte ke komu jít. Ledovcová moréna v táboře je lehce pokryta kameny. Na nich je pár milimetrů tenká stanová podlážka. Na ní karimatka a spacák. Uchem tedy ležíte prakticky na zemi a můžete si lépe vychutnat mohutné lupance i rány jako z děla, neboť ledovec pod vámi ustavičně pracuje. Nepomohou sluchátka a v nich AC/DC, Beethoven ani zádumčivý Richard Muller. Zachrání vás sbalený spacák a noční stěhování k sousedovi do stanu. Pak usnete okamžitě, s dobrým pocitem, že jestli ledovec praskne a obří trhlina pohltí stan, nebudete umírat sami. Nemilosrdný humor Jakákoli pitomá otázka, nebo vaše směšná činnost je vám otlučena o hlavu a všichni se baví na váš účet. Jeden z členů filmového štábu se nešťastně a hned na začátku výpravy ptal ostatních chlapů, kolik má kdo spodního prádla se slovy, že on má 7+2, tedy jako sedmery slipy a k tomu dvoje funkční. Až do finále výpravy trpěl poznámkami, jestli mu nevadí, že má jen dva funkční kusy prádla a ostatní jsou naprosto, ale naprosto nefunkční … A jeho druhé jméno ? Už navždy 7+2! Neexistující problém se zvednutým prkénkem na WC Prkénko neřešíte, protože žádné WC ve smyslu water closet, tedy splachovací záchod, prostě nemáte. Ledovec Godwin Austen, na kterém základní tábor K2 leží, se svažuje mírně z kopce a hygienická pravidla jsou jednoduchá. Po levé ruce stojí Gagarinova vesnička, tedy jakési údolí plátěných stanů ve tvaru rakety a tam se chodí na WC. Pod raketami protéká tzv. Shit river a odnáší vše, co už tělo nepotřebuje. Po pravé ruce ledovcové morény teče jiná ledovcová říčka, z té se bere voda na pití a vaření. Je dobré neplést si pravou a levou stranu. Vidět šťastné chlapy Ono vidět v současné metrosexuální mamánkovské době VŮBEC NĚJAKÉ chlapy je svátek sám o sobě. A ten moment, kdy Radek, Tráva nebo Miska slezli zrovna z hory, jsou dorvaní, odrbaní, prošití, hotoví, pohublí, ale šťastní, ten se nedá za nic koupit. Zažít nekonečnou srandu … Ať už večer ve společenském stanu nebo při představování základního tábora divákům, kdy Tráva neváhá stát u našeho Čortenu (Nepálským lamou vysvěceného obětiště z velkých kamenů) stráž s pionýrským šátkem na krku v ultrakrátkých kalhotách nebo Martina, který vyleze ze sprchovacího stanu nahý …jen se zelenou helmou na hlavě a mačkami, pověšenými v rozkroku (tento eskamotérský kousek zůstal dodnes nepřekonán)! NEVÝHODY pobytu jediné ženy v mužském kolektivu: 1/ Nemilosrdná hodnocení žen a (mně) dosud neznámá slovní spojení. I když se žen na ledovci nepohybuje mnoho, jste jako člen mužského kolektivu (zejména po delší době, kdy se už pozvolna změníte v chlapa) přítomna různým hodnocením: „Hele, ta byla docela pěkná“ „Ježišimarja, to nemyslíš vážně. Tohle když rozbalíš, tak to vybuchne do všech stran.“ Nebo: „Co na ní vidí? Je to kobyla a navíc nemá kozy.“ Vidím v té dívce tak trochu sebe a jemně namítám: „ …mě se zdála docela pěkná…“ „Prosím tě. Je děsně kostnatá. A vidělas ty ruce? Když ti ji natáhne, zastavíš se až v Islamabádu!“ Na téma ženská krása už od té doby do hovoru nevstupuji. Ale protože už jsem chlap, v hlavě to taky nenosím. Myslím na to, že v tom dnešním vedru by pivko docela bodlo. 2/ MOČENÍ !!! Masivní nevýhoda: fakt se jako žena nemůžete kdekoli na ledovci vymočit libovolným směrem – zvláště ne, když ve dne kolem tábora nebo přímo přes něj neustále chodí pákistánští nosiči nebo členové jiných výprav. Jen noc je milosrdná. Vlastně není. Chlapi mají většinou ve stanu lahev na močení. Někteří mistři dokonce ani nevylezou ze spacáku. Ach jo, myslím si, když ve spodním prádle kloužu po zasněžených kamenech alespoň tři metry od stanu a je kosa, kosa, KOSA !!!! 3/ Zírání na babu. Malé pákistánské děti se ve vesničkách v podhůří Karakoramu seběhnou a zírají na vás. Nemohu se zbavit dojmu, že už jim to (většině z nich) tak nějak zůstane. Jejich tatínkové, nosiči, zírají taky. Zjistila jsem, co na to nejvíc platí: zírat na ně taky. Arif byl milý nosič, ale když jsem šla ze základního tábora K2 a vychutnávala samotu, trval na tom, že půjde se mnou, protože bílá žena se prostě na ledovci v horách ztratí. Takže přede mnou majestátné špičky Karakoramu, ve sluchátkách Handel, Vivaldi, Mozart … a třicet čísel za patami Arifův stín. 4/ Někdy jsou horolezci jak děti na výletě. Tráva : „Jééé … tys masírovala Radkovi nohy ? Hele, a nemohla bys taky mě?“ 5/ Víte všechno, myslím VŠECHNO ! A to včetně detailů o prasklém hemeroidu nejmenovaného člena výpravy. Stát se to první týden, červenáte se, čtvrtý už s ledovým klidem nabízíte své hygienické potřeby. Časem je z vás chlap a jako člen party se dozvíte, kdo se osprchoval před třema dny jediným vlhčeným ubrouskem, než vlezl do spacáku. A vám se smějou, že se žínka používala naposledy v 70-tých letech na pionýrských táborech! Taky se dozvíte, že se dobrá aklimatizace pozná podle ranní erekce, jen se to neodvážíte komentovat. Dokonce víte i to, komu se zdálo, že přivazuje dlouhovlásku k posteli a řeže ji po zadečku tak, až rozkoší křičí… Smějete se tomu jen tři dny, přesně do doby, než se vám zdá polovina Kámásútry, kde vystupujete v hlavní roli s úplně neznámým kovářem a naštěstí jste opět ženou! 6/ Nemůžete chlapovi zakázat, aby šel za svým snem. Radek a Tráva se úspěšně vrátili z vrcholu K2, Miska obracel 300 metrů pod vrcholem. Jen co byli všichni zpátky v základním táboře, Tráva se chystal na vrchol sousedního Broad Peaku a Miska zpátky na K2. Všichni ostatní horolezci už šli z hory dolů, kluci by tam byli úplně sami a navíc, už za nejistého počasí a s únavou z předešlého výstupu. Ulevilo se nám, když předpověď byla tak mizerná, že to Tráva i Miska odpískali, protože je jen máloco horšího, než zakázat chlapovi, aby šel za svým snem. Den poté se dozvídáme, že v táboře C4 umřel Katalánec Miguel. Vrchol dal na druhý pokus, příčina smrti – pravděpodobně naprosté vyčerpání organismu. 7/ Váš slovník se změnil Těsně před návratem do civilizace s hrůzou zjistíte, že používáte slova, která byste se dřív vůbec báli vyslovit. Jenže co s tím, když se šestnáctihodinový 45 km dlouhý pochod opravdu nejvýstižněji nedá nazvat ničím jiným, než nekonečným mrdáním se po ledovci ? EPILOG VŠECH VÝHOD A NEVÝHOD Sedím na letišti v Istanbulu a prohlížím si tu partu, co přede mě nesmlouvavě postavila sedmičku (!) piva Efez. Najednou mi dochází, že zítra u snídaně už nebude přátelské pošťuchávání, hlomození, ani vtipy o Chucku Norrisovi. A večer už u jednoho stolu taky nebudeme. Přichází smutek. Horolezecký život má sice mnoho nevýhod, ale život ve stínu i ve stěně hory je krystalický, očištěný od zbytečných nánosů. A tohle dohromady s báječnou partou chlapů mi asi bude chybět ze všeho nejvíc. T