Doma je doma Půlka září v Čechách. Předpověď pro Šumavu, kam vyrážím se svým patnáctiletým synem je jasná. Má pršet, místy spadne až 40 mm srážek. Vyrážíme na třídenní kurz přežití. Ráno volám Amara Ibrahima, který kurz organizuje. Na otázku, zda si mám vzít s sebou kromě spacáku, batohu a nože i karimatku, dostávám divnou odpověď: „Tu si neberte, vyrobíte si ji.“ Po cestě leje, okolo Domažlic, kde máme odpoledne sraz, stojí v polích voda. Říkám si, že to je ideální. Jaképak přežití, když je 30 stupňů a svítí sluníčko. V baště Chodska mě a pár dalších bláznů vítá Amar. Podsaditý chlapík s černýma pichlavýma očkama oděný do maskáčů. „Tak tohle je Dutch, ten s vámi bude dva dny, já budu na telefonu, kdyby se něco dělo,“ představuje Amar svého parťáka. Pevný pohled, široká ramena, na hlavě výbrus. Z Dutche je cítit vojenská minulost. „Na dnešek ještě nafasujete kádečko, zítra si již jídlo obstaráte sami,“ říká Dutch a podává mi plastový pytlík s jídlem. Vyrážíme pěšky do lesů. Na první zastávce si vydefinujeme pravidla. Mimo jiné jíst a pít jen když Dutch řekne. Cílem dneška je dojít do improvizovaného tábora. Po cestě se dozvídám dost zajímavých věcí. Například o vodě. Bez té se nedá přežít. Pro fungování v kritických podmínkách potřebuji alespoň půl litru denně. Aby ještě mozek reálně fungoval. Pokud nebudu pít nic, po třech až pěti dnech je konec. Velký rozdíl oproti jídlu. To člověk nemusí mít i několik desítek dní. Stejně tak i sůl. Bez soli nikam nedojdete. Dokážeme ji najít třeba na vlastní kůži nebo na oblečení. I v moči. V přírodě bývá okolo krmelců, nebo ve formě malých krápníků u skal nebo jeskyní. Z rostlin má malé množství například prvosenka jarní, kopřiva, čekanka nebo přeslička. V situaci, kdy jde o přežití, se nespěchá. Šetří se energie. Ideální je dorazit na místo přespání, rozdělat oheň, postavit přístřešek, najíst se a hned jít spát. Tento postup volíme i my. Nejprve Dutche obdivuji, jak v mokrém lese dokáže rozdělat oheň. Vše je o důkladné přípravě. Najít soušku, osekat ji, až narazíte na suché dřevo. To nasekat na malé kousíčky. Mít k ruce i nalámané větvičky ze stromů, nikoli sebrané na zemi. A dostatek dřeva na přikládání. „Ženský tampon je naprosto geniální věc, je v něm čistá bavlna a ta perfektně chytne,“ vysvětluje Dutch. Sundává z krku škrtadlo a skutečně. Na první pokus se bavlna od jisker vznítí. Pak už jen kousky dřeva od soušky a za pár minut plameny osvětlují náš tábor. Jídlo z pytlíku, takzvané „kádečko“, je energetická bomba. Stačí na pokrytí energie na celý den. Vše je tak vychytané, že si ho bez ohně i ohřejete. Jak? Uvnitř je kouzelný sáček, do kterého když dáte trochu vody, tak začne hřát. Ale fest. Za chvilku si pochutnávám na vepřových nudličkách s rýží. Jídlo je vakuově zabalené. Vydrží několik let. Vjemů bylo dost, jde se spát. „Hygiena je základ, pokud se nebudete mýt, budete mít opruzeniny, vyrážku a problémy,“ slyším po ránu Dutche. Napřed zuby. Místo pasty a kartáčku poslouží dřevěné uhlí z ohniště… Pak do půl těla a pořádně omýt všechny partie. A ukázat se parťákovi, zda jsem ok. Vše se dělá ve dvou. I mytí. Jde o kontrolu. I při močení. Jde o to, zda dost pijeme. galerie Balíme a vyrážíme. Jdeme se pást. Doslova. Dnes již žádné připravené jídlo. První si zobnu květů jetele. Pak listy řebříčku. Pár srolovaných listů kopřiv. Pampeliška. Šípky. Borůvky. Proč ne. „Jsou tu, pojďte na louku,“ volá Dutch a pobízí nás do kobylek. Omlouvám se jim a pár jich schroupnu. Pak přichází na řadu orobinec. Nikdy jsem to slovo neslyšel, natož abych ho jedl. Roste u rybníků, spíše ho známe jako doutník. Když se osekají a oloupou kořeny, je tam docela chutná dužina. Zapiji to vodou, kterou si vyždímám rovnou do pusy z nasátého mechu. Ničemu se již nedivím. Po celodenním putování panenskou krajinou Českého lesa, kde za komunistů bylo nepropustné vojenské pásmo a na hranicích železná opona, dorážíme do dnešního tábora. Připravíme oheň, pak i místo na spaní. Spíme pod plachtou zvanou baša, karimatku nahradí dvaceticentimetrová vrstva větviček s jehličím. Před večeří jdeme pro vodu. Je nutno ji ale pročistit. Jak? Tak třeba u pomalu tekoucího potoka, jehož koryto tvoří malé kamínky, vyhrabeme malou díru. Za pár minut se začne plnit vodou, která je výrazně čistší než voda v potoku. Nebo se dá vyrobit z větví a látky stojan. Horní patro tvoří tráva, prostřední malé kamínky a písek. Poslední pak dřevěné uhlí. Na co všechno člověk nepřijde. galerie A přichází večeře. Respektive ji přináší Amar. Klec a v ní malé křepelky. „Dělejte všechno po mě,“ přikazuje Dutch. Nejprve zkušeně dvěma prsty utrhne křepelce hlavičku. Lízne si krve. Pak tělíčko zbaví peří a otevře hrudník. „Srdce je skvělé, ochutnej.“ Zvládáme to všichni, i můj syn. Obdivuji ho. A to vše bez použití nože. Nikdy nic podobného nedělal. Je ještě světlo, ale začíná hustě pršet. Zalézáme do svých přístřešků. Co asi zítra? Lilo celou noc. Ráno mě probudí praskání ohně. Okolo se motá Dutch. Jak to ten člověk udělal, ptám se v duchu. Vždyť musí být všechno dřevo totálně mokré. A opět osekal ohořelé dřevo, až našel sušší části. Pak holou rukou zajel do popela, kde našel ještě trochu žhavé uhlíky. Kouzelník. Po hygieně jdeme na čaj. Tedy si ho sesbírat a uvařit. Do PET láhve postupně dáváme: pár větviček smrku, listy břízy, kopřivy a jahodníku, trocha máty, hložinky a pár listů ostružin. Láhev dolejeme úplně plnou vody. PETku pak dáme do ohně, vedle žhavého. Za deset minut je obsah ohřátý. Čaj chutná. Následuje instruktáž, jak si dalšími způsoby rozdělat oheň. Všichni valíme oči. Tři dny investované do kurzu přežití stály za to. Při loučení se mě Amar a Dutch ptají, zda dorazím na další pokračování, na level 2. Kurz trvá tři dny, ale vyráží se již bez jídla i spacáku. Zní to lákavě…t galerie STOPYVALKY.CZ