Expedice JAN TUTOKY Afriku jsem si zamiloval. Ačkoli to může znít jako klišé, jednoduše jsem jí propadl, nad vodou i pod vodou. Při jedné z afrických výprav jsem v Zambii zajel do parku South Luangwa, kde se dalo přespat ve Flat dog campu. Lodge jsou tu tzv. wild, tedy žádné ploty, žádné dráty. Když jdete večer na záchod, musíte dávat pozor, abyste rozespalí nevrazili třeba do hrocha. A slon vám klidně projde kolem auta. Za celý den jsme potkali jenom dvě auta, takže když do kempu dorazil krásný starý Mercedes Benz LA911 přestavěný na expediční vozidlo, nedalo mi to a šel jsem se seznámit. Tak jsem poznal sympatický manželský pár, Doru s Juppem, který mi povyprávěl svůj motonomádský příběh. „Měl jsem firmu na prodej aut, byl jsem ve fofru 20 hodin denně. Už toho bylo moc a to vypětí trvalo dlouho. Necítil jsem se dobře, tak jsem šel ke svému indickému doktorovi. Doktore, povídám mu, nějak nejsem v poslední době v kondici. Jen se usmál: Divíš se? Je to jednoduché, Juppe. Pokud ve svém životě neuděláš radikální změnu, a když budeš mít štěstí, podotýkám, dostaneš infarkt. Smál jsem se mu: ta tvoje němčina je nějaká divná. Když nebudu mít štěstí, tak přece dostanu infarkt. Podíval se na mě tehdy s výrazem, na který nikdy nezapomenu: Ne, ne, Juppe, moc dobře vím, co říkám. Protože když nebudeš mít štěstí, dostaneš mrtvici. V lepším případě budeš jezdit alespoň na invalidním vozíku, v tom horším scénáři budeš nepohyblivý zírat ve špitále do stropu.“ Jupp se odmlčel, aby se napil. Přiznám se, že mi v ten moment do smíchu vůbec nebylo. Jupp ale pokračoval: „Vrátil jsem se domů a řekl jsem o tom manželce. Nechtěl jsem dopadnout, jak mi doktor říkal. Rozhodli jsme se s Dorou společně. Nejdříve jsme prodali firmu, pak přestavěli tenhle Mercedes a vyrazili do světa. Víš co, každý si říká, že to musí stát balík peněz. Jediné co je drahé, jsou přejezdy lodí mezi kontinenty. Zbytek jsou náklady na naftu a jídlo. Je to otázka rozhodnutí. Vyrazili jsme v roce 2005. A od té doby žijeme svůj sen…“ Naše setkání se odehrálo v listopadu roku 2011. To už měl Jupp s Dorou za sebou Jižní Ameriku, Afriku, Asii i Austrálii. Ani já jsem samozřejmě neseděl doma. V té době už jsme s naší expediční MANkou měli za sebou několikrát cestu do Albánie, projeli jsme ruskou Karélii a vyjeli jsme i na Island. Ale to všechno byly cesty v řádech týdnů. Dlouhodobá expedice MANkou do Afriky byla vždy můj sen, ale pořád mi cestu křížily důvody, proč tuhle cestu posouvat z „objektivních a neodkladných příčin“ o rok později, a zase o rok… Už cestou domů mi Juppův příběh rezonoval v hlavě a došlo mi, kolik máme společného. Dlouholetý pracovní zápřah a pořád nesplněné sny. Na co vlastně čekám, ptal jsem se sám sebe. Máme více jak dvacet let partu přátel, jezdíme každý začátek ledna na lyže. S některými se vidím pouze tam a stejně slzíme smíchy celý týden. Na posledním výjezdu jsem si všiml, že roky, kdy nám v horské chatě stával na nočním stolku jen Jim Beam nebo láhev slivovice, jsou pryč. Dnes vedle láhve leží už i voltareny, mobilaty, prášky na tlak a nevím, na co ještě. Na co ještě čekám? Mám přece dva dospělé syny, kteří se ve firmě zaučují. Znám skvělou srdcařskou partu, Mirka, Lucii, Petra, kteří jsou cestováním posedlí stejně jako já. Známe spoustu dalších kamarádů, kteří se k nám během cesty rádi připojí. Po návratu jsem plán, být více na cestách než doma, vylíčil manželce Ivušce. Pochopila mě, za ty roky manželství poznala, že jsem prototyp vítacího muže. Abych se mohl vítat, musím odjíždět. Společně jsme to tehdy rozlouskli: jedeme do Afriky a alespoň na dva roky! Neplánujeme být na cestě v kuse, expedici rozdělíme do několikaměsíčních etap. Natočených materiálů a zážitků bude fůra, musíme je zpracovávat postupně. Přece jenom, nejedeme na výlet ani dovolenou. Soukolí expedičních příprav se roztočilo, nešlo pochopitelně vyrazit ze dne na den, ale slovo „odklad“ bylo vypuštěno ze slovníku. Přes termín odjezdu, léto 2014, obrazně nejel vlak. Pro výchozí bod cesty jsme si s expediční partou vybrali Jihoafrickou republiku, MANku tam pošleme lodí z německého přístavu Bremerhaven. Samozřejmě se to hodně jednoduše plánuje, ale ve skutečnosti je to strašlivá mašinérie, papírování a nekonečné dopisování. Tohle téma vydá na samostatnou kapitolu. Ale den za dnem jsme se blížili k cíli. Expedici jsme se rozhodli odstartovat stylově na největším offroadovém evropském srazu v německém Bad Kissingenu (psali jsme o něm v Srdcařích 2/2013 v rubrice Město mého srdce). Na pár červnových dní se pastviny kolem tohoto ospalého lázeňského městečka změní v obrovské motonomádské ležení. Potkáte tady lidi, kteří sem přijeli z dalekých cest nebo se na ně chystají. Skvělé místo pro inspiraci i získání cenných zkušeností. Když jsem procházel mezi tou záplavou aut, všiml jsem si povědomého zeleného mercedesu. Jdu zvědavě blíž, Juppovo auto poznávám, ale chlapíka diskutujícího u motoru už ne, sice je mu trochu podobný, ale tenhle vypadá mladší. Že by to auto prodal a tohle byl nový majitel? Nedalo mi to a zeptal jsem se: „Hele, nejsi náhodou Jupp?“ Podíval se na mě a přikývl: „Ano, známe se?“ „Seznámili jsme se před třemi lety v South Luangwa parku,“ připomínám se. „Jasně, už vím, ty jsi Honza z Česka! Doro, pojď sem,“ volal hned na manželku a už mi třásl rukou, „my jsme do Německa z Afriky dorazili teprve před měsícem. Máš tady MANku?“ Nezapomenu na ten okamžik, když jsem mu hrdě řekl: „Jasně Juppe, loučíme se tady s Evropou, přebíráme tvoji africkou štafetu.“ Promítlo se mi hlavou, kolik nervů a rozčilování v práci jsem za ty tři roky, co jsme se neviděli, zažil, zatímco on jel Afrikou. Poděkoval jsem mu, jak mi jeho příběh s indickým doktorem pomohl a přiznal mu, že jsem ho nepoznal, jak neuvěřitelně omládl. Jen se usmál: „Jsem šťastný…“ Než jsme se rozloučili, stačil jsem mu vylíčit, co všechno pro začátek plánujeme: natáčení s velkým bílým žralokem a krokodýly v Okavangu; Lucka Výborná si určitě nenechá ujít surfování na vyhlášených plážích Indického oceánu a pošilhává i po výstupu na Kilimandžáro; zažijeme sardin run, kdy „potáhneme“ s MANkou, s vlastním kompresorem a potápěčským vybavením s obrovskými hejny ryb podél východního pobřeží JAR; poplujeme hausbótem po Zambezi river, na to se už celý třese Mirek Náplava, který obeplul po řekách a kanálech půl Evropy; chceme zažít migraci pakoňů a zeber v Zimbabwe a Zambii; chceme se toulat po všemožných parcích a rezervacích, trochu si zařádíme na dunách Kalahari v Namibii atd. atd. Budeme natáčet a vyrobíme dokumentární film. Samozřejmě o expedici budeme pravidelně psát do Srdcařů. Nechceme polykat kilometry, chceme si Afriku pořádně užít. Afrikou chceme žít. Naším heslem je: Cestuj pomalu! K tomu všemu budeme cestou promítat místním jak naše dokumenty, tak filmy o České republice. Chceme jim ukázat, odkud jsme a co děláme. Proto vezeme projektor a zvukovou aparaturu. Plátno natáhneme na stěnu obytné nástavby. Offroadové kino! Kdesi jsem četl, že Evropani mají hodinky a Afričani mají zase čas. Snad se od nich něco v tomto smyslu přiučíme.