Motonomádi Jednoho dopoledne jsem poslouchal Český rozhlas – Radiožurnál. Od desáté hodiny si srdcařská kolegyně Lucka Výborná zve do studia zajímavé hosty. Blanka Milfajtová mě zaujala především tím, že se po každé otázce, a vlastně i po své odpovědi, smála nakažlivým smíchem. Jak plynul rozhovor, dozvěděl jsem se, že je několikanásobnou mistryní světa v marmeládě, její produkty ochutnala i anglická královna Alžběta. A zrovna podniká expedici European Marmelade Expedition pětitunovým obytným vozem Bürstner, který řídí sama, protože má řidičák i na kamiony. Tu ženskou jsem musel poznat. Video „Chcete se potkat v Pohoří na Šumavě nebo ve Slunečné kavárně v Srní?“ zeptala se mě Blanka, když jsme si domlouvali telefonicky natáčení. Dohodli jsme si sraz v kavárně a hned po příjezdu mě kameraman Honza za tuhle volbu pochválil. Tak lahodné espresso, jaké tu připravují, jsem opravdu dlouho nepil. „Kávovar Victoria Arduino nebyl rozhodně levná záležitost, ale jsme s přítelem milovníci kávy, takže jsme o něm dlouho nepřemýšleli,“ vysvětlila Marmeládová královna, jak ji někteří novináři titulují, a větu dokončila nakažlivým smíchem. Než jsme se pustili do natáčení, probrali jsme kde co, včetně začátků. „Chtěla jsem mít kavárnu, tak jsem ji tady v Srní otevřela, bavilo mě vařit marmelády, tak jsem založila manufakturu a vařila ji čím dál víc. Jednoho dne jsem ale zjistila, že se mi výroba nějak vymyká z původního záměru, poptávka byla obrovská, jezdili za mnou podnikatelé s nabídkami investic. Vyřešila jsem to tím, že jsem zrušila všechny obchody po světě, marmeládu prodávám jen přes internet, pak tady v kavárně a dodávám ji pouze jednomu prodejci, ke kterému mám vztah. Velkovýroba by už nebyla od srdce, ztratil by se smysl, proč to vlastně dělám,“ vysvětlila a já na ni obdivně zíral. Je to sice z jiného soudku, ale vzpomněl jsem si na textaře a podnikatele Michala Horáčka, který kdysi napsal, že spousta lidí hovoří plamenně o morálce a zlu korupce, ale nikdy nebyli vystaveni situaci, kdy by před ně někdo položil třeba deset, padesát „mega“ na stůl. Až pak se ukáže, jak to má člověk v hlavě poskládané. Blanka měla možnost skočit do velkého byznysu, měla by spoustu peněz a určitě i více času na věci kolem. Investičnímu vábení odolala, jde si za svou ideou, a co je nejdůležitější, viděl jsem na ní, že je tak šťastná. Ale nemá to ani tak snadné. „To víte, že na mě chodí všelijaké kontroly, dokonce i na udání,“ říká a její smích trochu bolí. „Jsem prý hodně vidět…“ Úspěch je podezřelý, hlavně nevyčnívat, zasmrádlá filozofie doby lampionových průvodů stále přežívá. Nechápavě kroutím hlavou, když mi popisuje, že se přímo na Šumavě dokonce našel plagiátor jejích výrobků. Stejné skleničky s gumičkou, stejné ručně psané etikety vázané lýkem. Jen obsah s umělými konzervanty, kterým se Blanka ve své manufaktuře vyhýbá jako čert kříži. Ale dost bylo stesků, dali jsme si druhé espresso a společně s Pavlem, životním partnerem a otcem dcery Elišky, se pustili do tématu marmeládonomádství. Vařit marmeládu přímo na místech, kde ovoce nakoupíte, to nebyl žádný Blančin dávný sen. S nápadem přišel teprve před rokem Pavel. „Vyrazili jsme tehdy s vypůjčeným obytným autem do Provence za levandulí, kterou přidávám do některých marmelád. Elišce byl tak měsíc. Jeden farmář za námi přišel a nabídl, zda nechceme bílé broskve z jeho sadu. Byly nádherné a já jsem zalitovala, že s sebou nemáme nic, v čem bychom je zpracovali přímo na místě,“ líčila nám Blanka, „a už při zpáteční cestě Pavla napadlo, že by bylo prima vyrazit do světa a vařit marmelády přímo na místech, kde ovoce dozrává, jednou v horách, podruhé třeba u moře. Jak vidíš, jsme dostatečně velcí šílenci, abychom si za dva měsíce pořídili vlastní obytňák a naplánovali Evropskou marmeládovou tour.“ Tomuhle říkám SRDCAŘINA! Velikost auta byla dána potřebou naložit několik set skleniček, polní kuchyň, měděné nádobí a všechno potřebné pro cestování s holčičkou. „Samozřejmě, že si někdo může myslet, že tahat dítě po daleké cizině je nerozum. Já tenhle názor nesdílím. Myslím, že si to společně užíváme.“ Plán expedice byl jasný: „Pokud to půjde, chceme projet Evropu křížem krážem. Ale vydali jsme se i do Maroka a na Západní Saharu. Tam jsem vařila třeba marmeládu z malých divokých banánů, rozinek a kaktusového medu. Na každém místě čeká nějaká ta laskomina a překvapení.“ Trasu volili tak, aby byli vždy na místě v době dozrávání ovoce. Nebyli na cestách celý rok v kuse, rozplánovali si ji na etapy. Mezitím odjížděli domů vyložit navařené dobroty. Což se jim vyplatilo. V září, při pobytu v Belfastu, jim na parkovišti během prohlídky zoologické zahrady vykradli auto. Velká marmeládová loupež! Blanka na svůj blog tehdy velmi emotivně napsala: Dveře do karavanu nepoškozené, dveře u řidiče nedotknuté, ale vylomené všechny zámky u plynových nádrží, u toalety a druhých garážových dveří. Vzteky nemohu ani brečet, ale chtěla bych si ku.va zařvat: kterej zm.d! To přeci jinak nejde, to nejde napsat slušně, mám v tahu věci za čtvrt milionu! Stovky marmelád, devadesát procent zásob, které jsem za poslední měsíc navařila; mám v tahu objektivy i blesky, počítače, marmeládové hrnce i Eliščinu tašku s hračkami a bazénkem. To nepochopíte, nejde to pochopit, i její deky na lezení venku ukradli! A ukradli i pruty na ryby, boty, prázdné weckovky připravené na marmeládování ve Skotsku, všechno nářadí ve speciálním pouzdře na stěně, které vytrhli…, kompresor, bágly, stativ, prostě seznam jako dělo a… policista konstábl Simon Patterson se mě zeptá, jestli jsem ok?! A pak, když to sepíšeme, se zeptá, jestli už jsem happy?! A pak, jestli prý, pokud chytnou zloděje, přiletím do Belfastu k soudu?! Jestli chytnou?! Kopla bych ho pod koleno, kdyby to šlo. Ale chápu, on za to nemůže… Eliška začala škytat. Většinu cenných věcí a elektroniky, včetně počítačů a fotovybavení z bezpečnostních důvodů dělím na to, co zůstává v autě, a na to, co se skryje do garáže a do trezoru. Spoléhám se, že nikdy neparkuju na místech, kde by nebezpečí hrozilo prvoplánově, a že kdyby… prostě vezmou jen „něco“ z auta, nebo „něco“ z garáže. Jinak to při roční expedici, kdy vezu tolik věcí na práci i žití, ani nešlo. Deset měsíců a téměř 40 zemí od Západní Sahary přes asijské pláně Turecka a vlastně po celé Evropě a nic. A že jsem byla na místech, odkud čouhaly jen trable! A nic. A teď všechno. Pojistka na prd, jiná se sehnat nedá, mi nepokryje ani 10 % škody. K tomu dvířka k plynovým cisternám nejdou ani otevřít, jak je zhuntovali! A to jsem se do Belfastu těšila, ano, těšila, a v zoo mi Eliška dělala velkou radost, protože se naučila běhat už jen za jednu ručku, ale tohle. Teď tu sedím, zlostí nevidím a přemýšlím, jak dál. A nejde mi to, nejde mi omluvit se za sprostá slova. galerie Hovoříme spolu o měsíc později a po vzteku ani památka: „Jsem tvrdohlavá holka z hor a mám cíl, protože přeci svět patří těm, co se neposerou. Taky mi pomohla obrovská podpora od fanoušků, lidé mi psali, telefonovali. Nabídli pomoc. Úžasné a děkuji jim za to!" V této chvíli Blanka dokončuje svoji knihu Příběh opravdové vášně. Říká mi, že se v ní čtenář dočte o všem, co na expedici zažili, kde všude byli, co snědli a vypili, co ji inspirovalo, o čem přemýšlela a samozřejmě v ní najdeme i její „tajné“ recepty. V knize bude plno fotografií, čeká nás pastva nejenom pro ducha, ale i oči. Vyjít má do Vánoc, takže se brzo dočkáme. A co chystá dál? Jednak pojede vařit marmelády na Světovou výstavu Expo 2015 do Milána a pak s Pavlem plánují další expedici. Ptám se kam. „No, něco chystáme, určité plány už máme,“ naoko se vykrucuje a pochopitelně se u toho chechtá. Už nevyzvídám, však až přijde ten správný čas, ona mi to sama prozradí. A já slibuji, že to prozradím vám. Tak šťastnou cestu, MarmeládoNomádko! NASEDOBROTY.CZ BLANKA MILFAJTOVÁ Narodila se v roce 1977 v Plzni. Vystudovala gymnázium, pak nastoupila na Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity. Po čtyřech letech školu opustila a začala pracovat v soukromé nábytkářské firmě jako administrativní pracovnice. V roce 2010 odešla z města na Šumavu, kde v Srní otevřela vlastní kavárnu. Od léta 2012 vyrábí domácí marmelády pod značkou Naše dobroty.