Cestujeme s Lucií TRÉNINK Trénovat na výstup na osmitisícovku Cho-oyu jsme začali letos na jaře. Největší odpovědnost ve vedení nevidomého Honzy Říhy leží na Trávovi a Dawovi, a tak se poprvé scházíme k lehčímu výstupu na Dachstein. První koordinace cesty nastává už směrem vzhůru k Adamek Hutte, kdy se Daw a Honza musí dohodnout na signálech, podle kterých půjdou nahoru. Honza navrhuje to, co má vyzkoušené z výstupu na Aconcaquu: zvuková navigace. A tak Daw vystupuje po klikatící se pěšince plné kamenů a Honza ho následuje podle zvuku. Na velké kameny Daw poklepe hůlkou nebo cepínem, zahnutí pěšinky hlásí podle hodinového ciferníku. Stoupáme. Daw velmi brzo pochopí, že Honza je opravdu při pohybu výjimečný a snaží se povely šetřit. Čím sehranější budou bez slov a lana, tím lépe, nahoře se může přece stát cokoli. Cestičkou proti nám sestupují lidé. Jdeme celkem svižně, všichni s batohy a v tmavých brýlích, myslím, že ty, co nás míjejí, by stěží napadlo, že proti nim stoupá slepý horolezec. Daw, který rychle vytušil Honzův potenciál, začíná zrychlovat. Občas slyším Honzu, jak volá – brzdi! Když Daw přidá a začne se ztrácet z doslechu, je to pro Honzu těžké. Neslyší vedoucí kroky tak silně, na rozdíl od toho ostatního, třeba mých kroků za sebou nebo hučení protékající ledovcové vody. Na Adamek Hutte odpadáme poměrně rychle. Máme za sebou překrásné divadlo růžovějícího západu a vycházejícího měsíce, nic z toho ale Honza neviděl. Má cenu popisovat někomu krásu, kterou nemůže vidět, ale jako dítě (Honza definitivně oslepl v 10 letech) ji může ještě pamatovat? Blednou vzpomínky tak, že jednou zmizí úplně? A jak moc je to líto člověku, který vypadá, že spíš bere věci jen tak, jak jsou? Druhý den mě napadají stejné věci, jen v souvislosti s vycházejícím sluncem, ale to už stoupáme k vrcholu Dachsteinu. Honzovi se po ledovci bez kamenů jde dobře. Dokud se nedostaneme na hrany a nezačneme trochu lézt, je úplně suverénní. Stoupáme už na laně, Daw vede, za ním Honzík, potom já a za mnou ještě jeden Honza. Říhovy mačky jsou zaseklé ve svahu s mohutným sklonem, ale nepůsobí nejistě. Ví, v jaké jsme výšce a jak může vypadat terén? „Myslím, že jo. Když odšlápnu a od nohou mi začnou odjíždět odlomené kusy firnu, slyším, jak nabírají rychlost a fičí do údolí. A slyším je odjíždět poměrně hluboko, takže je jasné, že dole bude pěkná žuchta,“ směje se Honza. „A kromě toho mi Daw řekne, jak vypadá ten terén před námi, pokud je tam nějaká dramatická změna – trhlina, ferratové lano nebo nějaký výšvih.“ U vrcholového kříže svítí dopolední sluníčko a je čas na radost, fotku i na pár vět. „Ted půjdeš po skále, budeš trochu traverzovat, po deseti metrech na mě počkáš, já k tobě dojdu a ten kolmější úsek půjdem spolu,“ naviguje Honzu Daw ve složitější části sestupu. Souhra jako by se pořád lepšila. Míjíme všechny kritické body a pak už jen v klidu sestupujeme po širokém ledovci. Nálada je uvolněná, Daw nás neustále mystifikuje, že k chatě už zbývá jen 800 metrů. „Nevěř mu ani slovo, Honzíku,“ povídám, protože vím, že odhady v centimetrech a desítkách metrů jdou horolezcům lépe než ve stovkách. „Jé, támhle je hezká trhlina,“ povídá Daw a začíná zrychlovat. Držím lano napjaté, co kdyby nás chtěl vyzkoušet, napadá mě, když v tu chvíli zezadu Honza Říha povídá: „Bude skákat, magor, napni lano!“ Ale Dawa nebaví zkoušet nás, když jsme ho přečetli, tak směřujeme do bezpečí chaty. Tam, už skoro v kompletním obsazení budoucí expedice – s Trávou, Miri, Pavlem a Frantou, vychutnáváme končící den. Je to chvíle, kterou si Honza dává s námi, není to okamžik kochání se nad krásou posledních paprsků odrážejících se ve firnu. Je to chvíle, která se jmenuje SPOLU. Dozněly poslední historky, uhasly vtípky, jsme spolu v horách, myšlenkami každý kde se mu zlíbí, ale ve svobodě spolu, a mě v tu chvíli poprvé napadá: dobrý to bude. Tahle parta na to má. VEM TO NA ŘÍHU, VOLE Honza Šolc, jeden z našich nejlepších boulderistů a také účastník jednoho ze soustředění, mi povídá: „Víš, že už se mezi lezcema začíná říkat: vezmi to na Říhu?“ Když to na cestě Diagonale obtížnosti V+ říkám Honzovi, baví ho to a směje se. Vzít to „na Říhu“ prostě znamená, že si nejste jisti, jestli ten chyt „bere“ (jestli se na něm udržíte), ale už nemáte moc čas přemýšlet o jiných variantách, tak tam prostě sáhnete naslepo. Fór má skvělou pointu asi o 100 metrů výše, když na mě Honza, který je ve stěně o pár metrů níž, volá: „Co tam tak dlouho děláš?“ „Beru to na Říhu, vole,“ volám v lehkém výskoku a moc si přeju, aby ten chyt bral. Ale Honza leze s přehledem. Rukama si hledá stupy na nohy, postaví to a sune se výš a výš. Jen občas se z místa s obzvláště „jemným lezením“ (není za co vzít ani na čem stát) ozve poměrně slušná snůška tlustých slov, která působí úlevu a sem tam pomohou i v postupu vzhůru. Když nás potom čeká slanění několika délek do mlhy a nepříjemného deště, koukám, s jakou lehkostí Honza zakládá lana do slaňovacího kyblíku a opouští štand. Je to zhruba stejně suverénní, jako když jsme se na jedné z našich prvních schůzek rozloučili na druhém hradním nádvoří se slovy, že jde na metro. Čekala jsem, že vytáhne hůl a vydá se na cestu. Jen se otočil a povídá: „Tak čau.“ A já s úžasem sledovala, jak postava s batohem na zádech míří ke katedrále sv. Víta. „To snad není možný,“ napadlo mě. HOROLEZECKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍČEK Boulderista lezec, který si vystačí bez lana na malém šutru celý den Štand jistící stanoviště při vícedélkovém lezení, místo, kde si většinou v klidu stihnete rozmyslet celý svůj život, pokud vám zrovna neumrzají prsty nebo se neklepete při pohledu na riskantní choreografii svého prvolezce Jemné lezení místo, kde chyty pro další postup ve stěně už hledáte pouze za pomoci fantazie Vzít to na Říhu sáhnout naslepo do místa, kde tušíte nějaký chyt V+ obtížnost cesty podle klasifikace UIAA (stupnic je mnoho, nechtějte se v tom vyznat; pro zjednodušení: čím je číslo vyšší, tím větší maso) Ueli Steck špičkový horolezec známý svými rychlostními výstupy nalehko METR PRO SVĚTLUŠKU Cho-oyu, na kterou by chtěl Honza vylézt, měří 8201 metrů. Tak jsem šla do Světlušky (nadační fond Českého rozhlasu) a poprosila ředitele Přemka Filipa, jestli by nemohli vyrobit 8201 skládacích metrů. Za každý metr, který vyleze Honzík na tu Nepálskou horu, dostane Světluška peníze pro jiné lidi, kteří potřebují vyrovnat svou ztrátu zraku nějakou technickou pomůckou nebo rehabilitací. Honza si to může dovolit, protože má svého sponzora, podobného pankáče, jako je on sám. Pankáče českých pivovarníků, pana Stanislava Bernarda. Záměrně píšu „pana“, protože si takových chlapů velmi vážím. Po druhém zemětřesení v Nepálu jsme po několika týdnech museli letošní expedici zrušit, protože tamní vláda letos na Cho-oyu permity nevydala. Volala jsem do Bernardu plná obav, že se potkám s obligátními kecy moderních marketingových kouzelníků (bohužel vás už nemáme v budgetu na další rok, v roce 2016 už naše zájmy směřují jiným směrem, je mi líto, ale změnili jsme marketingovou strategii...), ale na druhé straně se mi dostalo chlapského ujištění, že jednou dané slovo přece platí, že jde o Honzu a nějaký jeho výstup a je přece jedno, o kolik měsíců se to zdrží. Z veliké radosti jsem do sebe vlila tři Bernardy a odjela domů taxíkem za veselého zpěvu: „...horolezci, horolezkyně, horolezčata…“ s radostným vědomím, že chlapi existují a podaná ruka je pořád ještě víc než navoněná značková košile (sorry Ralph Lauren + comp.). EXPEDICE Cho-oyu 2016 Osoby a obsazení Honzík Honza Říha, nevidomý horolezec Daw David Knill, horský vůdce UIAGM Tráva Jan Trávníček, horolezec Miri Mirka Jirková – horolezkyně, Martin Havlena, Pavel Michut, Franta Dobrý další členové expedice RESPEKT Absolvovali jsme v létě docela dost společného času. Lezli jsme v Alpách na vrcholy i do stěn. Často i deset a víc hodin v jediném zátahu. Stoupáte po svahu plném kamení a očima vybíráte šutr, na kterém se vám nezvrtne kotník. Oči si prohlédnou kámen, zhodnotí, že je stabilní, a mozek přikáže vaší noze postavit se na něj. Tohle spojení vám ulehčí spoustu námahy, i tak ale dolezete s dvacetikilovým batohem na chatu nebo do bivaku a máte toho dost. Honza očima vybírat nemůže a na kámen se postaví rovnou. Lehce na něj položí nohu, ale mysl a celé tělo musí být ve střehu, protože kámen se často zvrtne a tělo musí reagovat. Spousta práce a spousta energie navíc. A to se nepohybujeme na hodně exponovaných hranách ve výšce několik tisíc metrů, kde ujede snadno nejen noha, ale celý člověk. „Respekt,“ říkám směrem k Honzovi, ale horolezci se bouří. Ne. Respekt tě na vrchol osmitisícovky nedostane. Honza je na tom lezecky skvěle. Ale musí zamakat na fyzičce. Při cestě na vrchol Alalinhornu volí Daw metodu intervalového tréninku. „Přidáme. Chci slyšet, jak dýcháš,“ povídá Honzovi a posledních 200 výškových metrů táhne jak Ueli Steck (skoro běžíme). Taky musím sáhnout do rezerv a v tom fofru pobaveně sleduju tu bouři vlastních emocí směrem k trenérovi. Omilostním ho ve chvíli, kdy stojí na vrcholu, drží Honzovu ruku a společně opisují nedaleký horizont Monte Rosu, vrcholek Matterhornu, Breithorn, Strahlhorn a Rimpfischhorn. Honza má na tváři lehký úsměv a já zas v očích slzy. HONZOVY KROKY VZHŮRU EL CAPITAN A DALŠÍ Elbrus, Klimindžáro, El Capitan, Aconcaqua, Gerlach, Dachstein, Wiesmiess, Alalinhorn… Určitě jsem na některý z vrcholů, na které Honza vystoupil, zapomněla. Honza Říha chce dělat sport, pomáhat druhým a posouvat své vlastní hranice. Vylézt na Cho-oyu a dokončit projekt Schody do nebe – Seven summits. Ví, že když bude důsledný a když bude mít štěstí, dá to. Nebo, jak říká Mc Murphy v Přeletu přes kukaččí hnízdo: „…jsem to kurva aspoň zkusil.“ V různých debatách jsme spolu probrali taky tu možnost, že prostě štěstí mít nebude. Spousta talentovaných ho v horách nemělo. „Ale s tím přece člověk musí počítat. Já žádnou horu nepodceňuju, respektuju každý kopec, není přece malá nebo velká hora…to je první věc. A to že budeš v blbou chvíli na blbém místě? To je něco, co se ti může stát i na přechodu uprostřed vesnice nebo v divadle, kde nějaký magor vytáhne pušku.“ PROČ Zeptejte se horolezce, proč to vlastně všechno dělá, proč to podstupuje? Nepohodlí, zimu, vedro, vítr, letící šutry, laviny, málo jídla, pohyb na hraně, ztrátu všeho a všech v jedinou chvíli. Zeptejte se a dostanete spoustu odpovědí. Možná je ta otázka příliš intimní, než aby na ni bylo slušné odpovídat. Jenže mě se na to lidé ptají. Docela často. „Proč to ti chlapi dělají? A co tam žene toho Říhu, když nic nevidí?“ zní otázka. Myslím si, že v pohodlném životě městské středostavovské třídy není nic, co by se alespoň trochu blížilo vzrušení a radosti lovců mamutů po úspěšném lovu. Chápu, že zdolaný vrchol může být návrat ke kořenům ráje, a nemusíte na to ani nějak zvlášť vidět. Vlastně, ve světě podle Říhy nemusíte vidět vůbec. t