Doma je doma Kryštofoharantovská pouť Miroslav Náplava „Pouť jest vůbec cesta neboli putování, obzvláště pak putování k nějakému místu posvátnému nebo památnému za zbožným účelem. Odedávna, zvláště za středověku, bývaly podnikány pouti ze všech zemí křesťanských do Svaté země a do Říma a ještě za našich dob jest mnoho míst poutnických, kam putují věřící ku hrobům, ostatkům neb obrazům (domněle zázračným) svatých a světic.“ Tak vykládá pojem pouť Ottův slovník naučný. Pro dnešní dobu by si definice, podle mého názoru, zasloužila upgrade. Pouť je fenomén, který se objevuje v mnoha náboženstvích. V islámu je každý muslim povinen vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky. Na pouť kolem posvátné hory Kailás v Tibetu se vydávají vyznavači hned čtyř asijských náboženství, kterými jsou buddhismus, hinduismus, bönismus a džinismus. V křesťanství poutě povinné nejsou, byly svého času dokonce zakazovány. Lidé vykonávali poutě zbožné či kajícné, od 16. století se k víře připojuje taky poznání a zábava. Dříve totiž náboženství zasahovalo do všech oblastí života a bylo jeho přirozenou součástí. V jednadvacátém století, díky rozdělení času pro práci a k zábavě, dochází k tomu, že se náboženství stává záležitostí ne tak významnou, ale zároveň o to svátečnější. Vnímání tradic křesťanství se dostalo až na hranici folkloru. Přestože poutnictví zažívá svou renesanci, náboženské důvody vedou k cestě už jen část poutníků. Znovuobjevení tradice nejznámější křesťanské pouti do Santiaga de Compostela ve španělské Galicii nezpůsobila marketingová akce Vatikánu, ale duchovní guru úplně jiného ražení, spisovatel Paulo Coelho. Bestseller brazilského literáta Poutník (Mágův deník) nejenom že čtenáře zaujal samotným příběhem, ale inspiroval a vzbudil zvědavost. Nevím, nakolik jsou údaje z wikipedie přesné, ale pro představu postačí. V roce 1983 historickou svatojakubskou trasu absolvovalo 146 poutníků, slovy sto čtyřicet šest, o třicet let později jich už bylo 215 880. Stále potkávám někoho, kdo se do Santiaga chystá nebo v dlouhodobém horizontu pouť plánuje. O tom se dneska ovšem rozepisovat nechci. Jde mi spíš o to, že mnozí jsou dnes poutníky v metaforickém slova smyslu. Třeba zrovna já. Když se český renesanční kavalír a rudolfínský dvořan Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (pánem na Pecce se stal až později) vydal na jaře roku 1598 do Svaté země, aby v Jeruzalémě složil slib Rytíře božího hrobu a poznal místa spojená s raným křesťanstvím, neopomněl bedlivě pozorovat a zaznamenávat zvyky domorodců a odlišnosti exotických krajů. Deset let po svém návratu, v roce 1608, o putování vydal velmi úspěšný dvoudílný cestopis. Z výsluní se ale nakonec dostal až na úplné dno, přesněji na popraviště. Možná právě proto je zmiňován v učebnicích dějepisu, nezapadl s jinými do propadliště dějin, a díky tomu zaujal i mě. Pomalu už celé desetiletí putuji nejenom po stopách jeho výprav, ale obrazně řečeno podnikám i pouť po stopách jeho života - v archivech a knihovnách. Už nějaký čas dumám nad závěrem knihy, kterou o jeho životě sepisuji. Tápu nebo možná přesněji váhám mezi řadou variant. Žádná mě však doposud neuspokojila natolik, abych ji přijal a mohl příběh uzavřít. Nic nového pod sluncem, klasické autorské dilema. A tak jsem se – po naprosto nekulatých 394 letech od jeho smrti – rozhodl vykonat Kryštofoharantovskou pouť po trase jeho poslední cesty, ze Staroměstského náměstí v Praze na hrad Pecka v Podkrkonoší. Půjdu a při tom šlapání možná něco vymyslím, sliboval jsem si. Když byla Harantovi – a dalším 26 aktérům nevydařeného stavovského povstání – 21. června 1621 na Staroměstském náměstí uťata rukou kata Mydláře hlava, panovník Ferdinand II. svolil, aby nebyla s ostatními potupně a pro výstrahu vystavena na Mostecké věži Karlova mostu, ale vydána i s tělem manželce a čerstvé vdově Anně Salomeně. Ta ostatky v tichosti převezla na Pecku, aby nebohého chotě uložila do krypty kostela sv. Bartoloměje (dodnes se diskutuje, zda se tak opravdu stalo). Dva týdny před termínem pouti mě napadlo, že bych mohl jít s nějakým artefaktem. Oslovil jsem tedy sochařku Ivetu Sádeckou, zda by mi z něčeho vyrobila Kryštofovu hlavu. Zamyslím se, pokud stihnu, udělám a přinesu, slíbila diplomaticky. V neděli 21. června 2015 se na Staroměstské náměstí přiřítila v doprovodu psa Bedřicha přesně v 5 hodin ráno. Poprava rebelů proběhla mezi pátou a devátou hodinou ranní. Symbolickou hlavu mého hrdiny vyřezala ze dřeva 250 let starého dubu, dodnes nevím, kolik vlastně váží. Cestou se sice pronesla, ale společnost to byla výborná, parťák, který toho moc nenakecal, neměl hlad a žízeň, nebyl hádavý a byl trpělivým posluchačem. Ani vymýšlení přesné trasy pouti mi moc času nezabralo. Klikl jsem na Mapy.cz, druhým klikem skočil do sekce Plánování, do první kolonky vepsal Staroměstské náměstí Praha, do druhé Pecka, hrad. Pak už jen vybrat ikonu chodícího panáčka s preferencí turistických tras, jedna, dvě, tři a hle výsledek – délka 131 km, čas zdolání 36 hodin 38 minut. Už se jen sbalit a vyrazit. galerie Užil jsem si to. Každý den pochodu byl mimořádný a nabitý zážitky. Šlapal jsem pod blankytnou oblohou, šlapal jsem ve vytrvalém dešti. Šlapal jsem pět dní, než jsem na nádvoří Pecky slavnostně vytáhnul z batohu svého souputníka, dubovou hlavu, s níž mě slavnostně zvěčnila dlouholetá, leč dnes již bývalá kastelánka hradu, Věra Kociánová. Možná teď očekáváte podrobný popis trasy a zážitků, ale zklamu vás, to si schovávám až pro poslední kapitolu mého travelpunkového pojednání. Snad už bude příští rok venku, po deseti letech od prvního impulzu je už opravdu na čase. galerie Na pouť se podle mého můžete vydat kdykoliv a kamkoliv. Můžete jít po stopách středověkých poutníků, stejně jako trasou, kterou ještě nikdo nikdy nešel. Pouť může být jenom vaším osobním příběhem. Pouť není pouhou záležitostí nohou, patří k nim srdce i hlava. S čím se na cestu vydáte, s tím se taky vrátíte. Jen to můžete mít lépe pojmenované, srovnané, nejasné konečně rozhodnuté. Pouť sama za vás nic nevyřeší, to musíte vy sami. Ale při chůzi na čerstvém vzduchu vám to bude myslet daleko lépe. Mně to alespoň takhle funguje. Těkám pohledem o odstavec výše, k avizovanému dokončení toho mého desetiletého literárního dílka. Uvědomuji si, že když není konkrétní termín, není dostatečný tlak. O tom bych taky mohl napsat pojednání a nemusím pro to podniknout žádnou pouť. Tedy závěrem rozhodné slovo autora: všechny srdcaře zvu na 18. září 2016 na knižní předkřest. Ještě sice nevím kam a v kolik hodin, ale dám včas vědět. Spolehněte se! Do té doby Harant s vámi! t