Knihomol na cestách kliknout Foto: Marek Audy, Richard Bouda, Miroslav Náplava Čtu od dětství, čtu rád, pořád, čtu všude. Četl jsem pod lavicí během vyučování, doma pod peřinou při baterce, stejně jako Ernest Hemingway mám knihovničku na toaletě. Každá volná chvíle pro čtení dobrá. Jsem satelitem v moci gravitace knihoven, studoven, knihkupectví, antikvariátů. A protože rád cestuji, vláčím vždy nějakou literaturu v batohu sebou. Několik knih mi bylo dokonce inspirací k cestě samotné. Dnes vám prozradím, které stály za mou letitou touhou poznat Island. Nevzpomenu si už na letopočet, kdy jsem poprvé četl Cestu do středu země od Julese Verna. V té době jsem jel na jeho vlně, přelouskal jsem po sobě Cestu kolem světa za 80 dní, Pět neděl v baloně, Dvacet tisíc mil pod mořem i Tajuplný ostrov. Jen pro připomenutí: Cesta do středu země je dobrodružný příběh hamburského profesora Liddenbrocka, který objevil útržek pergamenu a po jeho rozluštění se vydal se synovcem Axelen na Island. V doprovodu islandského průvodce Hanse Bjelkeho vstoupili kráterem sopky Sneffels do podzemí, kde například objevili živá prehistorická zvířata. Po dlouhém putování a dokonce plavbě po podzemním jezeře vylezli z kráteru aktivního vulkánu Stromboli v Itálii. Ludvíka Součka a jeho knihu Cestu slepých ptáků jsem objevil ve školní knihovně v sedmé třídě. Autora jsem neznal, začetl jsem se do úvodu, zaujal mě, a tak jsem si ji vypůjčil. Už cestou domů v autobuse jsem zhltnul první stránky, děj mě úplně paralyzoval. Kniha byla pojata reportážně, jako souhrn přepisu „autentické“ korespondence, citace deníkových záznamů a dopisů, to vše spojené s přepisem magnetofonového záznamu rozhovorů vedených redaktorem časopisu (pro mě tehdy pochopitelně Ludvíkem Součkem) jednak s hlavní postavou příběhu, českým lékařem a amatérským - leč v odborných kruzích respektovaným - entomologem, MUDr. Jiřím Kameníkem, tak několika dalšími aktéry příběhu, např. islandským psychiatrem dr. Bjelkem, který zařídil vládní pozvání na Island pro dr. Kameníka a slečnu Alenu Královou, fotografku Akademie věd a Národního muzea. Tím začalo neuvěřitelné dobrodružství, zakončené objevem vzkazu od samotného Julese Verna a důkazem pobytu vyspělé mimozemské civilizace v hlubinách kráteru sopky Sneffels. galerie Byla to tak dokonalá literární mystifikace. Až po letech jsem se dočetl ve Vzpomínkách na Ludvíka Součka od znalce jeho díla Luboše Y. Koláčka, že jsem nebyl důvěřivým čtenářem zdaleka jenom já, napříč generacemi uchvácených knihou nás byly zástupy. Dokonce se po vydání knihy ohradilo i velvyslanectví Francie v Praze, že žádné československé občance Aleně Králové nebylo nikdy uděleno vízum, takže nemohla ve Vernově muzeu v Amiensu objevit pomocí infrafotografie důkaz o jeho pobytu na Islandu v roce 1861, přestože se ve skutečnosti z cesty po Skandinávii kvůli narození potomka vrátil domů dříve, takže na Island už nedoplul. Obrazová příloha knihy vytvořená Kamilem Lhotákem navíc mistrovsky stírala hranici mezi skutečností a fikcí. Kniha vyšla v prvním vydání před padesáti lety, roce 1964. Od šedesátých let začalo lidstvo dobývat vesmír, sršelo optimismem nad plány letů do hlubokého vesmíru. Kontakt s mimozemšťany se zdál nevyhnutelným počinem nejbližších roků. Úplnou mánii spustily Vzpomínky na budoucnost Švýcara Ericha von Dänikena (v překladu Ludvíka Součka, který je prý už tehdy označil za slátaninu!). Záhadologický bestseller uhranul čtenáře teoriemi o mimozemských civilizacích. Däniken kladl otázky, na které tehdejší věda nedokázala uspokojivě odpovědět. A tak si na ně sám odpovídal. Statisíce čtenářů po celém světe mu bezmezně věřili. S odstupem let se můžu jen smát své tehdejší naivitě, že jsem neprokoukl fiktivní non-fiction Součkova volného pokračování Cesty do středu země. Nešť, byla to stejně fantastická jízda! (Byť se do závěru příběhu vloudil vedle hlavního ději také ideologický souboj dobra a zla, socialismu a kapitalismu. Kdo měl morálně navrch je snad jasné). Stojí za zmínku, že měl Souček fenomenální paměť, byl chodící encyklopedií. Až po autorově předčasné smrti v pouhých dvaapadesáti letech, jeho manželka prozradila, že ji text knihy diktoval do stroje z hlavy a rukopis byl za čtrnáct dní na světě!!!). Právě tahle kniha mě přiměla k plánu, že až budu velký, pojedu úplně nejdřív ze všech zemí na světě na Island a vystoupím na vrchol sopky Sneffels. Zdroj: http://bit.ly/1RHqSxR Ludvík Souček Čas běžel, poznal jsem kus světa, splnil si pěknou řádku jiných klukovských snů a předsevzetí, vysněný Island mě však stále míjel. Jeho čas přišel v květnu letošního roku. Pomohla náhoda, pro ty, co na náhodu věří, pro ty, co ne, pomohla akce německé nízkonákladovky Airberlin. V emailu jsem si všiml upozornění na promo ceny letenek do Reykjavíku, necelých šest tisíc korun. Za pár minut jsem měl potvrzenou rezervaci. No jo, ale s kým tam vyrazit? Během pár minut jsem měl jasno, s někým na Island, tak s jeskyňářem. Kamarád Marek Audy, speleolog světového kalibru, si vzal pár hodin rozmyšlenou a ozval se se skvělou zprávou. Poletíme ve čtyřech, přidá se k nám i jeho manželka Světlana a další jeskyňář a skvělý fotograf Richard Bouda. Hurá! Nejdůležitějším bodem naší předodjezdové porady byla Světlanina pečená kýta se zelím a drbáky, zvláštními knedlíky, na které mě už pěkně dlouho s Markem zvali. Kávovým referentem výpravy byl jmenován Richard, jako spolumajitel malé pražírny byl dostatečnou zárukou, že nebudeme v moka konvičce vařit nějakou břečku. Na výběru arabiky z Tanzánie jsme se shodli jednohlasně. Trochu afrického slunce na severu nemohlo přece škodit. Mou jedinou prioritou byl 1446 metrů vysoký Sneffels v národním parku Snæffellsjokull. Pro jeskyňářskou sekci party to byl zase průzkum některé z lávových jeskyní, v tomto typu ještě nikdo z nich nebyl. I oni jeli na Island poprvé, další program výjezdu jsme nechali zcela otevřený. Na letišti v Keflavíku si půjčíme čtyřkolku a uvidíme, kam se s ní všude dostaneme. Spát budeme ve stanech, teplota pod nulou by v květnu už být neměla, ale i kdyby, spacáky máme i do mrazů. Jídla moc brát nebudeme, nakoupíme až na místě v diskontní síti s růžovým prasátkem v logu. Dlouhodobá předpověď též slibovala nejnižší srážky v roce (což se taky splnilo, pršelo jediný den v samém závěru). Tím bylo vše podstatné domluveno. video galerie Nebudu vám líčit průběh celé cesty, každý den byl nabitý zážitky, přestože květen, večer jsme se soukali do spacáků pěkně vymrzlí. Zažili jsme i slušnou chumelenici. O tom, že je to jedno z nejfotogeničtějších míst planety, ani psát nemusím. Po návštěvě „povinného“ tzv. Zlatém okruhu, na jihu ostrova, jsme zamířili na severozápad, na poloostrov, jemuž dal vulkán Sneffels jméno. Nemohl jsem se dočkat, až budu šlapat vzhůru. Ale… Den před odletem mi ještě telefonoval Richard, zda budeme potřebovat k výšlapu na kráter mačky. Sneffels v překladu znamená sněhem zapadaný ledovec. Navíc je to kopeček menší než Sněžka, snad proto jsem mu odpověděl, že nebudou potřeba, že do sněhu stačí hole. Pár dní na to, asi ve dvou třetinách vysněného kopce, bych se jednou z trekových holí nejraděj mlátil po svých vlastních zádech. Sníh zde definitivně ustoupil ledu, další postup bez želez by s největší pravděpodobností skončil neřízeným mnohasetmetrovým skluzem k úpatí. Zkrat s mačkami si dodnes nedokážu vysvětlit. Když parta viděla, jak jsem z toho sám rozhozený, přišli s návrhem, že se mi složí na výjezd rolbou u místní cestovky. Ať se na vrchol dostanu alespoň já. Bylo to od nich moc pěkné gesto, ale o to mně vůbec nešlo. Mnoho let trvalo, než jsem se inspirován četbou na Island vypravil a když už jsem tam, přece si nezkazím karmu tím, že se nechám vyvézt na vrchol pásovým vehiklem za úplatu. Děkuji, kamarádi, to si raději koupím novou letenku. V tu chvíli se mi ulevilo, proč by taky ne, když se mám zase na co těšit. Naposledy jsem se otočil k vrcholku a jako malý klouček, který mává vláčkům, jsem se s ním rozloučil. Ještě se uvidíme, trpělivosti máme oba dost. galerie Jak už to v životě bývá, když se někde něco - slušně řečeno - pokazí, jinde se mu to nečekaně vykompenzuje. Marek na komunitních speleologických webech našel GPS koordináty velmi zajímavé jeskyně. To, co pro mě mělo být jen třešinkou na dortu, se zhmotnilo v doživotní zážitek. Sotva jsme se ocitli ve vstupním dómu jeskyně a rozsvítili všechna světla, oněměl jsem. Ledové království jako z pohádky! Jen velmi pomalu jsme se po ledu posouvali do hloubi jeskyně, sklouznout po ledových hrbolech by asi mělo pro tělo destruktivnější následky, než jízda po ledovci. Ledová krusta postupem slábla, až zmizela úplně. Před námi byl dlouhý úsek balancování a kličkování mezi kameny. Nakonec i ty zmizely a my postupovali vzpřímenou chůzí červeno-černou, valící se lávou zformovanou, chodbou kupředu a stále hlouběji. Kamarádi speleologové byli taky u vytržení, i pro ně to tady bylo „poprvé v lávě“. „Pozor, chodba tady končí,“ zakřičel Marek jdoucí pár metrů před námi. Když jsme došli na jeho úroveň, pochopil jsem to důrazné varování. Dosud rovná chodba zde končila kolmou propastí. Nebylo už kam postupovat, už jsme se mohli jenom vracet. Cestou jsme nezaregistrovali žádnou odbočku ani napojení na jinou chodbu. Marek s Ríšou ale vytáhli fotografické nádobíčko, jak pro klasickou, tak pro stereoskopickou fotografii. O zábavu na pár hodin bylo postaráno. Přihlížel jsem jejich sehrané práci a měl jedinou funkci. Nepřekážet a občas jim podržet blesk. Na jednom kusu lávy jsme si nakonec udělali společnou fotku, vypadáme na ní opravdu jako při surfování někam do Středu země. Jules Verne by zíral. galerie Z útrob země jsme vylezli až večer, jakoby čas v podzemí běžel jinou rychlostí než ten na povrchu. Nemohl jsem si tehdy přát víc, tohle bych sám nikdy nezažil. Opravdu šťastní jsme byli myslím v tu chvíli všichni. Čekalo nás ještě několik dalších dní toulání po ostrově. Užili jsme si jich do poslední minuty. Díky kamarádi, díky pane Verne, díky pane Součku! Věřte, že se na Island brzy vrátím. Mačky tentokrát doma nenechám. t