Na vlastní kůži Indické Varanasí je pro fotografa snad největším lidským safari na světě. V tomto posvátném hinduistickém městě na břehu Gangy se setkávají rozličná náboženství, kultury, rasy, střetává se zde nesmírné bohatství s bídou nejubožejších z ubohých. Hinduisté věří, že se smrtí v tomto městě zbaví koloběhu reinkarnace a dostane se jim nirvány. A tak mnoho starců odchází od rodin dožít své poslední měsíce na schody dělící posvátnou řeku od města. Živí se žebráním a čekají na vrcholný okamžik svého života. Na smrt. Smrt, to tabu západní civilizace, je přirozenou součástí všedních dnů v tomto koutě světa. V Evropě nemocné a umírající isolujeme od společnosti do nemocnic a ústavů a necháváme je opuštěné v jejich posledních chvílích. Zde ze smrti strach nemají. Matky s dětmi přichází denně k řece prát prádlo, kráčejí kolem kremačních ghátů, které ve dne v noci září ohněm spalujícím to, to z člověka po smrti zůstane. V klidu se posadí na lavečku, uzel prádla odloží na zem, a s úsměvem na rtech pozorují přeměnu těla v popel. Muž z nejnižší kasty nedotknutelných smete popel vyhaslého ohniště do řeky a začne chystat polena k očistě dalšího z připravených zemřelých. Na každém ze dvou kremačních schodišť hoří bez ustání až dvacet ohňů současně. Na malé vyvýšenině pozůstalí zakoupí dřevo, které je přiváženo loděmi ze vzdálených míst. Na jedno tělo je zapotřebí dvou set kilogramů polen a jeho cena je na indické poměry závratně vysoká, i když zdaleka ne tolik, co tvrdí podvodníčci nabízející možnost skrytého fotografování šokovaným turistům. Strávit dva dny pozorováním děje kolem posledních služeb člověku je pro Evropana více než poučné. Za tři hodiny od prvního plamínku po smetení popela do řeky jediným švihnutím bambusovou holí se pozorovateli dostane odpovědi na mnohé otázky života a hodnotový žebříček se alespoň na krátkou dobu pozmění. Pro někoho je kremace pod širým nebem několikaminutovou senzací, pro jiného jakýmsi mezníkem. Nikdo však na tento zážitek do konce svého života nezapomene. Přichází smuteční průvod s drobnými nosítky. Jsou to pouze muži, ženy truchlí doma. Drobné tělíčko zabalené do bílého plátna, převázané motouzem, patří dítěti. Není potřeba je jako dospělého očistit ohněm a tak je po krátkém obřadu přivázáno k plochému kameni a pár metrů od břehu vrženo do řeky. O zbytek se postarají delfíni a drobné ryby. Motorová rikša s nosítky na střeše mezitím přivezla další truchlící rodinu. Zatímco jeden ze synů domlouvá s obchodníky koupi dřeva, nejstaršímu synovi vysvětlují ''svatý muž'' a ''nedotknutelný'' ceremoniál, který musí se ctí vést. Po několika minutách modliteb je tělo nebožtíka ponořeno do Gangy a omyto, poté vloženo na připravenou hranici. Nejstarší syn se na důkaz smutku zahalí do bílého plátna. V čele ostatních příbuzných, s doutnající slámou v ruce, pětkrát obejde ve směru hodinových ručiček připravenou hranici s mrtvým a poté ji zapálí. Tímto aktem jeho povinnost končí a o proměnu těla v prach se postarají plameny strážené ''nedotknutelným''. Plameny osvobodí duši a tělo ztratí dosavadní hodnotu. Podle toho je s ním i nakládáno, neposlušná ruka či noha padající z hranice je bambusovou tyčí zlomena do patřičného úhlu, ve kterém se již nebude bránit plamenům. Po krátké době se z těla odpaří tekutiny a samo začne hořet jasným světlem. Než si člověk stačí srovnat myšlenky, je po všem a popel končí v řece. Jen pár metrů po proudu se koupe skupinka křičících dětí, jejich matky perou prádlo, otcové se modlí, nějaká žena sype odpadky a pár mužů bez ostychu kálí. Kolem dějství jako balón plave nafouklá uhynulá kráva. Nevím jestli je to zázračnou samočistící schopností nikterak široké řeky, nebo zvláštní imunitou zdejších obyvatel, ale Varanasí kupodivu nepostihují žádné epidemie. Příjemná je projížďka loďkou v brzkých ranních hodinách, kdy je ruch na nábřeží nejčilejší a nejpestřejší. Nad hladinou řeky se válí lehká mlha. Vše je jako na dlani a člověk si odpočine od všudypřítomných žebráků, lepících se na každém kroku na paty turistů. Městské nábřeží, dlouhé několik kilometrů, je rozděleno na jednotlivé gháty, čili schodiště. Většina z nich je zasvěcena jediné činnosti. U jednoho pracují stovky pradlářů, u jiného se provádějí náboženské obřady, na dalším se spalují těla a na jiném provádí potřeba. U některých ode všeho trochu. Z ghátů je to jen pár schodů do spleti úzkých křivolakých uliček plných roztodivného zboží a vývařoven. Na každé výrazné křižovatce hlídkuje ozbrojená patrola, relativní záruka příměří mezi hinduistickou a muslimskou částí města. Pro turisty jsou tak některé čtvrti z bezpečnostních důvodů uzavřeny, i když bych mohl o skutečných příčinách polemizovat. Dříve bývalo Varanasí plné turistů, zejména batůžkářů a novodobých hippies. Dnes se však jejich zájem přesunul dál, do jihovýchodní Asie, Barmy, Laosu, kde je hašiš a opium za babku a policie nosí klapky na očích. Obyvatelé města se tak vrhají na každého cizince s nabídkou svých zaručeně exklusivních služeb a zboží. Většina však tradičně nestojí za nic a člověk si pak rve vlasy, když na jiném, turismem tolik nezasaženém, místě stejný krám koupí za pětinu ceny. Jen několik západních zbloudilců s dredy na hlavě, oděných v oranžový pruh látky, se po několika táhlých šlucích vrhá do Gangy v podivné hře o poznání všehomíra. Nepál Nejposvátnější hinduistické poutní místo v Nepálu, Pašupatinat ležící na okraji Kathmandú, je často nazýván Malé Varanasí. Jde o velký chrámový komplex. Hlavní chrám je zasvěcen Šivovi, bohu Ničiteli a Tvořiteli, který je zde uctíván ve své mírnější reinkarnaci jako Pašupati. Hlavní svatyně se nachází na místě, kde se prováděly náboženské rituály už před půldruhým tisíciletím. Ti, kdo hinduismus nevyznávají, nemají povolený přístup ani do její blízkosti. Celý komplex leží na břehu řeky Pagmáti a stejně jako v indickém Varanasí je i zde snem každého hinduisty být po smrti zpopelněn na břehu řeky. Popel je potom vhozen do vody, zatímco se na sousedních ghatech provádí rituální očista. Věřící touží, aby jejich popel pohltily vody svaté řeky a proto poslední dny svého života trpělivě dožívají v těsném sousedství ghatů. Svaté vytržení věřících nerušeně využívají opice a psi, beze strachu pobíhají mezi lidmi a kradou ovoce a sladkosti z připravených či hořících hranic. V Nepálu žije 78% hinduistů, ale blízkost Tibetu a Číny je důvodem, proč je zde mnoho vyznavačů buddhismu. Tisíce památek dokazují že je Nepál nejen jediným hinduistickým královstvím na světě, ale že jde o místo, kde vedle sebe hinduismus a buddhismus existují po staletí v klidu a míru. V mnoha oblastech všedního života se obě náboženství obdivuhodně prolínají. Náboženská tolerance, přátelství a vstřícnost Nepálců, celková poklidná atmosféra, to vše bývalo důvodem, proč právě zde květinové děti, hippies, v době své největší slávy snily svůj sen o světě bez konfliktů. Pokud vytáhnete fotoaparát v blízkosti kremačního ghatu v Indii, nejspíše na vaši hlavu přiletí kámen nebo rána holí. V Nepálu už fotografování není tak velkým problémem. Běžně je k vidění, jak pohřební průvod doprovází pozůstalými najatý kameraman a tatínka ležícího na hranici čerství sirotci naposledy fotografují digitálním fotoaparátem. Pohřební průvod kráčí ke kremačním ghátům svižným krokem za břiskného zvuku trubek a píšťal. Samotný obřad se velmi podobá indickému, jen nejstarší syn obchází hranici třikrát a plačící ženy se choulí v nedalekém podloubí. Tělo není ponořeno do řeky ale pouze omyto či polito říční vodou. Nebožtík dostane na cestu do nového života minci, která se vkládá pod jazyk a je zahrnut sladkostmi a ovocem. Pokud si to může rodina zesnulého finančně dovolit, je hranice s tělem průběžně zakrývána mokrými snopy rýžových stonků, které jako divadelní opona cudně zakryjí celé dějství. Bali Bali je nejvýchodnější výspou hinduistického světa. Možná právě proto jsou zde náboženské obřady tak odlišné od původních indických zvyklostí. Pohřeb je na tomto malém indonéském ostrově událostí, která se mnohdy připravuje i několik let. Po smrti je zesnulý obvykle dočasně pochován do země a teprve v době, kdy si rodina může finančně dovolit pohřební obřad, se začne připravovat nákladná a výpravná kremace. Ostatky nebožtíka jsou vyzvednuty ze země a uloženy do zvláštní truhly umístěné na mohutných věžovitých nosítkách se stříškou. Začíná tradiční obřad, který trvá i několik dní. Bali jednadvacátého století však upouští od tradičních obřadů a přizpůsobuje se dnešní uspěchané době. Atmosféra moderní balijské kremace je více než pohřbu podobna zahradní slavnosti nebo fotbalovému utkání. Vysoká nosítka se zesnulým, nesena uprostřed dlouhého průvodu, následována velkým gamelanovým orchestrem, jsou postavena na travnatou plochu určenou ke kremaci, kde je připravena malá hranice vybudovaná z čerstvých kmenů banánovníků. Tělo zesnulého je z nosítek položeno na rošt ohraničený banánovníkovou hranicí. Po nezbytných očistných úkonech a modlitbách jsou k hlavě a nohám zesnulého přikutáleny ocelové lahve s plynem a nastává kremace podobající se více zdlouhavému opékání než tomu, co je k vidění v Indii. Kremace za pomoci plynových hořáků pod otevřeným nebem trvá nekonečně dlouhé hodiny a během celého procesu proměny těla v popel obvykle neukápne ani slza. Atmosféra balijských kremací je velmi uvolněná, vyhrává gamelanový orchestr, pozůstalí i diváci se nevázaně baví a všechny přihlížející obchází prodavači zmrzliny a sladkostí. Obřad se více podobá velkému pikniku než smutné události. Cizinci jsou zde vítáni a fotografování rozhodně není na překážku. Balijské cestovní agentury dokonce pro zahraniční návštěvníky ostrova pořádají půldenní autokarové pohřební zájezdy. Dramatického rozbíjení lebky a pobíhání toulavých psů s nezpopelněnými ostatky v tlamě se na žádném z těchto míst nedočkáte, to se děje pouze ve fantazii některých cestovatelů. Navštívíte-li střední či jihovýchodní Asii, nenechte si kremační obřad ujít. Vnímavý pozorovatel zde nalezne více než jen senzační podívanou. t