Příběh Text a foto: Markéta a Michael Foktovi Jsou jich desetitisíce. Zdánlivě zničehonic se všichni objeví v jinak klidném přímořském městečku Saint-Maries-de-la-Mer v srdci malebného močálovitého kraje Camargue na jihu Francie. A stejně náhle se zase vytratí, jak je ostatně jejich dávným zvykem. Nejdřív však Romové ze všech koutů Evropy vzdají hold své svaté patronce – černé Sáře. GALERIE „Vive les Saintes Maries! Vive la Sainte Sara!“ Tahle slova znějí z úst tisíců poutníků pořád dokola a naplňují vzduch rozehřátý jižním sluncem něčím magickým. Pocitem, který se podobá transu a jenž můžete číst ve tvářích většiny zúčastněných. Větší vesnice, kde žije sotva dva a půl tisíce stálých obyvatel, se vždy čtyřiadvacátého května promění k nepoznání. Camargueští „kovbojové“ na bělostných koních už stojí ve špalíru před kostelem, který připomíná spíš pevnost s cimbuřím a střílnami. Aby ne – v minulosti chránil zdejší obyvatele před pirátskými nájezdy a má dokonce vlastní studnu s pitnou vodou, aby vydržel obléhání nájezdníků. Dnešní obležení je však zcela jiného druhu. Zástupy mužů se zlatými řetězy kolem krku a žen v tradičních pestrých sukních se tísní, aby mohly vyprovodit svou „černou Madonu“ na její každoroční cestě. Procesí vychází z kostela a v jeho čele kráčí arleský arcibiskup i přesto, že katolická církev svatou Sáru oficiálně neuznává. Nevadí – zato ze všech sil vzývá tři světice, které prý dorazily ke camargueským břehům spolu s ní. Prý bývala egyptskou služebnicí „tří Marií“ – tedy Marie Salome, Marie Jacobé a Marie Magdalény. Nebo alespoň jedné z nich. Podle legendy dorazily světice v loďce bez plachet, kormidla a zásob právě ke zdejším břehům poté, co je vyhostili z Palestiny. A tím pádem také propůjčily jméno celému městu: Saint-Maries-de-la-Mer, tedy „Svaté Marie z moře“. Podle jiné verze byla Sára místní ženou, jež první světice uvítala, a podle další dokonce dcerou samotného Ježíše a Marie Magdalény. Ať už je to jak chce, vyráží její socha oděná v pestrém hávu každoročně do vln Středozemního moře, aby si věřící to dávné přistání připomněli. A s ní i celý skandující dav. Tisíce lidí se nechávají zmáčet slanou vodou, bílí koně se plaší a někdy dokonce shazují své jezdce rovnou do moře. Celá ta vřava však končí – jak jinak – než happy-endem. To znamená záplavou romské hudby, nafouknutých balonků a šťastně předpověděné budoucnosti z rukou pouličních kartářek pod svobodným nebem jižní Francie. t SAINTESMARIES NATUREINPICTURE