Vzduchoplavectví CHADBALON.CZ FACEBOOK galerie galerie VIDEO Ve 3.30 hodin začal řvát klakson z mobilu, po třech minutách z tabletu. Šel jsem sice spát už před jedenáctou, což se mi stane málokdy, ale stejně ne a ne usnout. Snad v očekávání dobrodružství příštího dne, jako když se dítko nemůže dočkat dárků pod vánoční jedličkou. Převaloval jsem se a něco před půlnocí pro jistotu aktivoval buzení i ve druhém zařízení. Nějaké čtyři hodiny spánku stačily, abych vyskočil z postele skokem jelena a pádil do koupelny. Z nějaké kovbojky zhlédnuté v dětství si pamatuji scénu, jak jeden pistolník zastřelil druhého a nad jeho mrtvolou ještě pronesl s opovržlivým plivnutím ortel „byl to sráč, který nevěřil ani svým kalhotám.“ To proto, že měl jak řemen, tak kšandy. Sice jsem buzení taky zdvojil, ale jen sráč by zaspal šanci přeletět v horkovzdušném balonu nejvyšší vrchol České republiky. Tisíc šest set tři metrů vysokou Sněžku. „Zítra by to mělo vyjít. Předpověď vypadá slibně,“ telefonoval mi Michal Kubát v pátek dopoledne. „Poletí tři balony, před sedmou máme sraz s Davidem Línkem a Lubošem Šmídou u Trutnova, takže z Prahy musíme vyjet nejpozději v pět.“ Noční tramvajovou linkou číslo 59 jsem dorazil na místo srazu u Zahradního města. Na nedaleké benzínce přeblikával ukazatel data, času a teploty. 3. října, 4.29 hodin, 11 °C. Podzim se hlásil nekompromisně o slovo. Ve 4.31 hodin přibrzdil bílý transportér s logem Chadbalon u krajnice. Michal u volantu, na místě spolujezdce jeho žena Petra. „Poletíme ve dvou, vezu malý balon, Kašpárka. Petra pro nás přijede do Polska,“ vysvětlil cestou, „ostatně, Sněžku shora už viděla. Letěli jsme přes ni už dvakrát.“ Pro mě to ovšem byla krkonošská premiéra a JIŽ druhý let balonem v životě. Z hlavy jsem snadno vytěsnil všechna očekávání, už samotný let bude zážitkem. Stejně jsem si ale sáhnul mimoděk do kapsy a přesvědčil se, že jsem HO nezapomněl doma. Třeba se to přece jenom podaří. Ne, nebyl to talisman pro štěstí… Před tři čtvrtě na sedm jsme byli na místě srazu všechny tři posádky. Pozdravy, rychlé seznámení, nástup do aut a konvoj se dal do pohybu. Za pár minut jsme z hlavní silnice u Rudníku odbočili na louku u lesa. Každý věděl, co má dělat. Posádky si vybraly místo dostatečně daleko od druhé a už to jelo: vytáhnout koš, připevnit rám s hořákem, k němu připnout a roztáhnout balon (hadr, bublinu), srovnat ovládací šňůry, zalepit parašut, nastartovat ventilátor a pak už jen do polonafouklého balonu začít topit hořáky, až se začne pomaličku majestátně stavět přidržován korunovým lanem. Pak už jen nastoupit, dotopit balon ke startu a po uvolnění odepínače, který je připnut k doprovodnému vozidlu, se vydat k vzdušné plavbě. A právě ten závěr jsem trochu podcenil. Poskakoval jsem kolem příprav balonu s kamerou, jen když bylo třeba, něco jsem tu a tam přidržel. Zimou se mi udělala nudle u nosu, sáhnu do kapsy, kapesníky nikde. Na poslední chvíli jsem odskočil k batohu v autě a lovil balíček papíráků. „Já bych s nastupováním moc neváhala, nebo ti uletí,“ slyším varování Petry, přidržující vší silou vznášející se koš. Balon není metro, kde vám jedna souprava ujede před nosem a za pár minut přijede další. Jen co jsem skočil do koše, byli jsme deset metrů nad zemí. „To byl teda šrumec,“ ulevil jsem si a byl rád, že nebudu muset zahanbeně vysvětlovat promarněný let, protože jsem se odskočil vysmrkat. To už by bylo opravdu lepší zaspat. S každým nastoupaným metrem vzhůru se otvírala on-line balonářská pohádka. Pod námi se v ranním slunci valila mlha jako mléčná řeka, kopírovala vrcholy a údolí, tu se hrnula rychleji, tam se jen líně, takřka neznatelně převalovala. Před námi se otevřel celý krkonošský hřeben, okolní krajina jen v lehkém oparu. Trasu z Harrachova přes Kotel na Sněžku a z ní dolů do Pece pod Sněžkou jsem prošel před pouhými dvěma měsíci. Z české strany se k vrcholům dostáváme přes krásné podhůří, na polské straně chybí, hranici tvoří kolmé stěny a příkré srázy. Zatímco jsem se snažil natáčet, Michal soustředěně sledoval výškoměr a trajektorii letu na tabletu. V každé letové hladině se rychlost i směr větru mění, stačí udělat jednu chybu a Sněžce budeme moci mávat z dáli. A tak jsme chvíli stoupali, chvíli klesali (jak lze pár slovy zjednodušit mistrovskou pilotáž!), až jsme se ocitli přímo nad liduprázdným vrcholem Sněžky. „Tak nízko a tak přesně jsem přes ni ještě neletěl,“ hlesl Michal. Nechlubil se, to byla čirá radost. Štěstím bych poskakoval, ale snažil jsem se pořídit co nejstabilnější záběr. Tak sto metrů pod námi jsme pomalu míjeli budovu konečné stanice lanovky, originální stavbu České poštovny, rotundovou kapli sv. Vavřince a Polskou boudu s meteorologickou stanicí. Už jsme vrcholovou plošinu skoro přeletěli, když jsem si vzpomněl na veledůležitou věc schovanou v kapse. Kristova noho! Propást takovou příležitost! Levou rukou jsem HO nemotorně nahmatal a vytáhl, v pravé jsem stále svíral kameru a natáčel. Dole nebylo nikoho, komu by ON, kámen velikosti pingpongového míčku, mohl padnout na hlavu a ublížit. Šup s ním dolů! Když jsem před těmi dvěma měsíci vyšel na Sněžku, sebral jsem na vrcholu kamínek a schoval ho do batohu, abych s ním rovnou odjel do Vysokých Taur v Alpách. Vyšlapali jsme tam s Petrem Horkým na vrchol třítisícového Ankogelu. Kamenný pozdrav ze Sněžky jsem tam vsunul do škvíry u vrcholového kříže. A na oplátku odnesl kámen odsud, že až se ocitnu v Krkonoších příště, vynesu ho na oplátku na Sněžku. Že to dopadne takto, by mě ani ve snu nenapadlo. Ankogel zdraví Sněžku! Nazdááár! Sotva jsme se ocitli za vrcholem, Michal rozpálil hořáky na plný výkon, aby nás proudění vzduchu nestrhlo dolů a nevrátilo do stěny. „Drž se, Mirku, možná to trochu cukne,“ varoval, ač měl pilotáž zcela pod kontrolou. Ve vysílačkách zatím probíhalo veselé verbální šťouchání a komentování Michalova majstrštyku, bezva ukázka, že balonáři nejsou studení čumáci bez smyslu pro humor. Stejně ukázkové bylo i přistání přímo před hangárem na letišti v Jelení Goře. Grafické znázornění trajektorie letu vypadá jako linka podle pravítka. Během devadesáti minut jsme překonali vzdálenost 36 km. I pro Kašpárka to byla výjimečná událost, pětistá hodina letu! Na oslavu jsme si cestou domů uvařili výtečnou kávu z vody Úpy a popíjeli ji na břehu zurčícího potoka. Bylo to víc než láhev pravého šampáňa.t