Zápisník POKROK NA PLNÝ VÝKON Sedím na balkoně v alpském penzionu Truskel. Kamarád Mirek Náplava právě krájí kousky lahodného alpského sýra a nůž jen sem tam lehce klepne o desku stolu. Všude kolem se tyčí nádherné kopce a z vedlejšího pokoje slyším televizi. Nechápu to. Jak je možné, že v tak nádherném prostředí se někdo zavře do pokoje a pustí bednu, místo toho aby sledoval mnohem zajímavější program, který se odehrává venku. Zapadá slunce, nebe se barví a do toho zvolna tichnou kobylky. Na chvilku se udělá úplné ticho – a jakmile slunce doopravdy zapadne, zase se to tady rozecvrčí. Ano, popadla mne mudrlantská. Co si to o sobě myslím, že chci těm odvedle kecat do života? Ať si přece sledují, co chtějí, ať si čtou anebo ať klidně celý večer čumí do zdi. Je to jejich svaté právo a jen to, že pro mne je zrovna dnes a zrovna tady důležitější poslouchání večera, je přece jen a jen moje věc. Ani oni mne neruší upozorněním, abych si pustil televizi a nemrhal časem jen tak na balkoně. V tomto duchu a v podobných myšlenkách jsem prožil poslední dva dny. Jsem pro pokrok ve všech jeho důsledcích, nebo jsem proti němu? Promítám si posledních čtyřicet osm hodin. Ručičky na hodinkách se zvolna začínají hýbat opačným směrem, zrychlují víc a víc, svět se mění v barevnou šmouhu, až najednou věci i lidé znovu získávají tvar, že se dá rozeznat i ciferník a na něm je sedm hodin ráno, včera. Jdu z pokoje 32 po schodech dolů na snídani. V duchu si říkám, jak je dobře, že se podařilo najít tento snad poslední pokoj v celém Mallnitzu – „To víte, je sezona, to jste si měli udělat rezervaci předem, aufwiedersen“. Nakonec se ale jeden pokoj našel. Zašli jsme totiž do místního infocentra a slečna obvolala penziony, až nás upíchla. Stál jsem jí za zády, když vytáčela jedno číslo za druhým a připadal si jako balík. Jako totální trotl, co vyrazil vlakem z domu jen tak na blind – ono to nějak dopadne. Díky servisu, který v Evropě už očekávám celkem automaticky, to dopadlo. „Tady je kontakt na váš pension, rezervaci na zítra v horské chatě Hannoverhaus jsem už taky udělala, jak jste chtěl, a tady, když se podíváte, vám jede v osm ráno autobus až k dolní stanici lanovky. Ta vás vyveze do dvou a půl tisíce metrů, abyste ten strašný kopec nemuseli šlapat. Pak už to máte jen pár metrů z kopce.“ Teď je ale ráno a já šlapu ze schodů na snídani. Laskavá paní domácí nachystala snídani a pak skoro upejpavě přinesla účet. Zaplatili jsme, udělali rezervaci na další den – a rychle sbalit, ať stihneme ten autobus. Stanice má být 50 metrů od domku, hned u pekařství. Jsme tam o deset minut dřív. Kdeže je další stanice? Podle jízdního řádu minutu odtud. „To dojdeme, ne?“ Zastávka musí být hned za zatáčkou a další odtud zase minutu jízdy! „To je fakt každá stanice tak blízko? V Alpách se nechodí?“ Zvědavost nám nedá a – fakt, hned u prodejny s potravinami je značka! „To si tady lidi i na nákup berou autobus? Ve vesnici, která od cedule k ceduli má možná kilometr?“ Za potravinami, když jdeme k další stanici plni zvědavosti, kde to bude, jsme se najednou s Mirkem zastavili a podívali se na sebe. Fakt chceme jet autobusem? „Hele, nebudeme si kazit karmu, co kdybychom šli pěšky?“ Dva úsměvy nad tou asijskou dumkou a zvolnili jsme tempo. Myšlenkově jsme vypadli z jízdních řádů. Za chvíli kolem projel ranní autobus. Ke stanici lanovky jsme v tom krásném ránu došli podél řeky za půl hodiny. Pár kroků k pokladně a ceník ukazoval, že to až nahoru není přehnaně drahé. My jsme ale měli jasno. galerie U rozcestí začala cesta stoupat. Podle navigace by to mělo pěšky trvat čtyři hodiny. Lanovkou deset minut. To máme tři hodiny padesát ušetřeného času. Co všechno by se za takovou dobu dalo udělat? Nakonec jsme to stihli za tři a půl. I když stihli je špatné slovo. Šli jsme prostě tak, jak to sedlo, občas si dopřáli pauzu. Dole jsme čichali vůně luk, jak jsme stoupali sjezdovkou. Pak se cesta stočila do lesa a nás ovanulo jehličí a nesmírně příjemný chlad. Stromů ubývalo a mezi kosodřevinou vykukovaly plantáže borůvek. Himl, kdy jsem naposledy snědl tolik těch modrých kuliček? A chutnaly mi jako dnes? Nad porostem se rozprostřel prudký holý stoupák, na jehož vrcholku vykukovala horní stanice lanovky (to by nebylo tak zásadní), ale také v roce 2013 otevřený nový Hannoverhaus, kde určitě čepují pivo! Ještě zastávka u potoka, pár loků vody a opláchnout obličej. A pak krok za krokem, pomalu, ale vytrvale. Stejně pomalu se odkrývá monumentální masa hor kolem. Zpocený až na zadku po dvou stech deseti minutách stoupání mířím spokojeně k výčepu. A namísto piva objednávám radler – když jsem ho tolik let odmítal, možná právě dnes a právě v Rakousku je ta správná chvíle. K tomu gulášovka a ještě jeden půllitr. Nepříliš ochotná obsluha nám pak i vydala klíče od pokoje, co jsme včera nechali rezervovat. Kolem plných stolů spousta turistů, co přijeli lanovkou a mají taky hlad a žízeň. Dívám se po těch tělech kolem – nepodezřívejte mne z voyeurství, chlapi i ženské měli buď kolem pasu sto třicet a víc anebo byli v pokročilém věku. Nikdo z nich by se sem bez lanovky asi nepodíval. A teď prosím, abych byl správně pochopen – nemám nic proti těm, co sem bezpracně přijeli! (Šlapat v tom horku byla taky možná pěkná blbost!) Asi to je dobře, že si lidé mohou na vlastní oči užít i tuto krásu světa, která by jim jinak už byla odepřená. Ve tři nás popadla chuť vyšlápnout si ještě ke kapličce, nějakých dvě stě výškových metrů. Na velkém prostranství kolem býval starý Hannoverhaus. Aby se servis přiblížil k lyžařům, kteří celkem pochopitelně v zimě nad stanici Ankogelbahnu nevylezou, starý dům se strhnul a nový stejného jména vyrostl níž. Od kapličky se jde pěkně, a tak nás popadá chuť, že bychom pokračovali až k cíli celé naší mikrovýpravy, na 3252 m vysoký Ankogel. Slovo dalo slovo a jen tak, bez závazku, prostě jdeme, kam to půjde. O půl sedmé jsme na vrcholu „menšího bratříčka“ Kleiner Ankogelu. Máme hladinu 3096 m n. m. a od vrcholu nás dělí hřeben a nějakých sto padesát výškových metrů. Ale taky už je pozdě. Dnes jsme si už dali devět hodin stoupání, navíc je třeba vrátit se do chaty, aby se západem slunce nezahájili záchrannou akci. Dopřáváme si pár pohledů po okolí, kdy máme horu jen pro sebe a pak se otáčíme zpět. Vrátíme se ráno. Stejně až zítra je ten pravý den, kvůli kterému jsme přijeli, zítra to bude jednasedmdesát let. Po deváté jsme zpět na Hannoverhausu, hrnek čaje a jdeme spát. Nakolik jsem si celý den nesmírně užil, v kráse i dřině, usínám s prvním zavřením víček. V šest třicet chata ožívá šustěním, jak se balí věci do batohů, a cvakáním hůlek, které se utahují do potřebné délky. Cíl není nijak horolezecky náročný, průvodce přiznávají cestě na vrchol tři hodiny. Tady se vstává celkem pozdě. V klidu snídáme a necháváme partu nedočkavců odejít. První lanovka pojede až v devět, proto máme čas. Jde jen o to, abychom nemuseli jít v davu s ostatními. Po osmé vyrážíme. Cestu na Kleiner už ze včerejška známe, navíc po vyspání si tělo doplnilo energie habaděj, takže za krásné dvě hodinky jsme na stejném místě jako včera. Pravda, jen to dnes nemáme sami pro sebe. Je tu šest lidí. Pokračujeme dál. Hřeben je z obou stran tvarovaný prudkými srázy, jeden do ledovce a druhý do suti, ale nic složitého nás nečeká. Strávíme půl hodinky dvojkovým lezením a vrchol je tu. Seznamte se: Ankogel, 3252 m n. m. Je tu dalších osm lidí. Nálada příjemná, úsměvy, fotky. I já se měním na dobrých deset minut ve skupinkového fotografa. A dělám to rád. Beru do ruky jeden foťáček za druhým a pořizuji vrcholové portréty turistům, pro které to je skutečný výkon. Malý melouch a třeba bych se tím mohl živit, kdyby mi to s dokumentárními filmy už moc nešlo. galerie galerie Pak si sedáme stranou a listujeme jednasedmdesát let starým, dosud nevydaným cestopisem. Jako bychom zapnuli stroj času. Autor, který sem lezl v roce 1944, rozhodně žádnou lanovku neviděl, nebyla tu. Na Hannoverhausu (který stál u kapličky, kde je dnes jen ta holá pláň) probíhalo zrovna cvičení hitlerjugend. Byl srpen čtyřiačtyřicet a válka zdaleka nebyla u konce. Už jen to, že se podařilo padělat propustku a vyrazit do hor, byl zázrak. Cestou dolů ten mladý autor napsal, že jednou válka skončí a pak přijde čas pro mladé ekonomy a inženýry, kteří vyrazí do světa a začnou pracovat na nové podobě trhů – protože svět už nikdy nebude takový, jako byl před válkou. Ten pětadvacetiletý kluk se jmenoval Mirek Zikmund a se spolužákem Jirkou Hanzelkou za tři roky doopravdy vyrazili. Ale tehdy, za války, na tomto kopci to všechno bylo jen snění. Když do hor, tak v oblečení Klimatex: V rámci práce na memoárové knížce Století Miroslava Zikmunda jsme si s Mirkem Náplavou letos dopřáli tento třídenní výlet, abychom nasáli atmosféru místa, kde se možná všechny ty velkolepé plány a později skutky Zikmunda a Hanzelky začaly rodit. Kolem poledne stojíme opět u horské chaty. Zahajujeme sestup stejnou cestou. Za celou dobu potkáváme deset lidí. Nad hlavami občas projede lanovka a my si máváme na pozdrav s malými dětmi za sklem. Za dvě hodiny jsme opět dole, na samém začátku malého městečka Mallnitz. Válka nezuří, jen Evropu dnes obchází strašák uprchlíků. Každý se k tomu staví po svém. Kráčíme zpátky po obolených nohou. Za dva dny jsme si dali přes tři tisíce výškových metrů tam a zpět. Dívám se kolem, na tu kopcovatou nádheru, a o chvíli později se stejným nadšením hltám nabídku v obchodě. Vybírám, co povečeříme. Je príma dopřát si pohodlí plného obchodu. „Komfort není podmínkou, ale nevadí,“ říká s úsměvem Mirek nad košem plným laskomin. „Je taky príma občas ten komfort odmítnout,“ vítězí ve mně na chvíli zase ten učitelskej mudrlant. „Je to jen naše volba.“ Nikdo mě nenutí využívat moderní výdobytky – ani informační centra, obchody, ani lanovky. V duchu se směju těm, co nadávají na průvodce lonely planet a údajnou unifikaci světa – vždyť nikdo nikoho nenutí je kupovat a cestovat podle nich! Každý, kdo nadává na komercionalizaci turismu, přece může všechno to pohodlí odmítnout a jít pěšky, poslepu, bez mapy, bez kreditních karet. Ale ono to není snadné. galerie A tak teď sedím na balkóně. Ručičky na ciferníku mého myšlenkového časostroje doběhly přeskočený den a jsem zase tady a teď. Z vedlejšího pokoje graduje detektivka, střílí se jak v bitvě u Kursku. Venku už vyvrcholil západ slunce a snáší se noc. Můj soukromý stroj času pracuje i jinak než spousta výdobytků současnosti, které zrychlují domnělé minuty života a pěchují je dalšími zážitky. Umí mi alespoň občas připomenout, že ušetřené tři hodiny času bych stejně nejraději strávil pomalým stoupáním do kopce. t Texty Zápisníku Petra Horkého si můžete přečíst na svých cestách také v měsíčníku Žlutý v dopravních prostředcích společnosti Student Agency. Magazín Srdcaři vám nejlepší příspěvky přináší v interaktivní podobě. @ petr.horky@piranhafilm.cz Fb piranhafilm.cz