Expedice 2014-2016 DÍL DEVÁTÝ Nic není nemožné! Drezínou po Garden Road MIROSLAV NÁPLAVA Existuje vůbec hranice mezi bláznivými nápady, adrenalinem a kreativním myšlením? Proč někteří jedinci věnují spoustu energie něčemu, co je pro většinu lidí nepochopitelné? Odpověď na to vám nedám, patřím totiž mezi skupinu pošahaných individuí, co nemají k realizaci ptákovin daleko. A projet kus Afriky drezínou poháněnou lidskou silou, to byla od počátku silná výzva. Byla to láska na první pohled. V roce 1997, při první cestě do Jihoafrické republiky, jsem se v provincii Západní Kapsko zamiloval do železniční trati The Outeniqua Chootjoe. Na romantickém pobřeží Garden Road spojovala od roku 1928 šedesát kilometrů vzdálená města George a Knysnu. Prý, kdo se jednou sveze, chce se zase vrátit, tvrdil propagační leták. Tenhle trapný slogan jsem slyšel na tolika místech světa, že jsem se mu jen uchichtl. Mýlil jsem se, v mém případě to byl skutečně zásah na komoru. Užíval jsem si každý kilometr dýchavičné jízdy soupravy tažené parní lokomotivou a díky kameramanovi Pavlu Otevřelovi mi zůstal videozáznam natočený v dávno přežitém formátu Hi8. Když jsme se před třemi lety v rámci srdcařské expedice do Afriky vypravili poprvé, už v letadle jsem kamarádům vyprávěl, že si tenhle zážitek hodlám po dvaceti letech zopakovat a určitě se bude parní nostalgie líbit i jim. Čekalo mě zklamání. Až na místě jsem totiž zjistil, že po ničivé tropické bouři – v roce 2006 – trať poškodily přívalové deště a následné sesuvy půdy. Nostalgickému funění parních vlaků zde odzvonilo. Ale někdy není tak zle, jak se zdá. Stačila jedna návštěva železničního muzea v George. V jednom koutě výstavní haly se krčila malá expozice drezín. Kde jedni končí, druzí začínají. Nápad byl na světě! Kde neprojede vlak, projede drezína. A ne ledajaká. Šlapací! Idea by byla, teď už zbývala drobnost – zhmotnit ji technickou realizací. Mám štěstí, že znám spoustu šikovných kamarádů. Jedním z nich je Stanislav Hampala. Staví říční lodě na moravském Baťově kanálu, ale protože je technickou múzou políbený, nemá od lodí ke kolejovým vozidlům vůbec daleko. Sedli jsme nad plány a řešili, jak zkonstruovat drezínu tak, aby se rozložená (tedy její nejpodstatnější části) dala vměstnat do kufru, který zase nesmí překročit povolenou váhu pro leteckou přepravu. Když jsem s touhle skládankou dorazil letos v únoru na letiště, kumpáni Honza Tutoky s Ondrou Hoškem neskrývali obavy, zda z té hromady železa půjde opravdu něco poskládat a pak na tom ještě jet. Já se zatím psychicky připravoval na všetečné dotazy celníků, k čemu že mi budou v JAR čtyři kolejová kolečka, vážící dohromady 16 kg. Ale štěstí nám přálo. Po příletu do Kapského Města nás poprvé neprošacovali a nechali projít bez zastavení. To je dobré znamení, halekal jsem v hale na kamarády. Teď už jen najít šikovného svářeče, sehnat nějaký materiál a v bazaru pořídit bicykl. Ten bych do kufru už opravdu nenacpal. „Jste se zbláznili, je pátek odpoledne, zítra se hraje ragby, pochybujeme, že někdo bude chtít pracovat,“ vyslechli jsme si v první dílně. Odjížděli jsme rozpačití, že ztratíme víkend a na pondělí jsme už plánovali přesun k trati. Pak si naštěstí kamarád všiml party motorkářů před barem u silnice. Dali nám tip na dílnu, kam jezdí sami opravovat své stroje. „Cože chcete vyrobit? Drezínu?“ kroutil nevěřícně hlavou majitel dílny. „Jo, mám tady hodně šikovného svářeče, zeptám se ho, jestli bude chtít v sobotu přijít do práce.“ Klaplo to. Rodrik souhlasil a jak se ukázalo, byl opravdu machr. Typický důkaz toho, že je fuk, zda je člověk bílý nebo černý, když umí, tak umí. Ondra natáčel, řezalo se, brousilo, svařovalo, Honza přivezl z bazaru kolo, které jsme během chvíle očesali od zbytečností, jako jsou brzdy a blatníky. Ty by byly na drezíně k ničemu. Ještě toho dne odpoledne jsme ji poprvé vyzkoušeli na kolejích. Byl jsem trochu nervózní, když jsem poprvé šlápl do pedálů. Nebudou kola prokluzovat, nepřetrhne se řetěz, nebude tření mezi kolečky a kolejnicí příliš velké? Obavy byly liché, drezína šlapala jako hodinky. A vůbec mě nenapadlo, že problém může být úplně, ale úplně jinde… Drezínu jsme připevnili k motorce na držák náklaďáku a vyrazili podél pobřeží do George. Nejdřív na letiště, kde jsme vyzvedli filmařské posily našeho štábu, kameramana Mirka Hrdého a Petra Jana Juračku. Petr je totiž nejenom doktorem hydrobiologie a popularizátorem vědy, ale taky vyhlášeným filmařem a fotografem pomocí dronů. Když jsem mu v Praze vylíčil, že s drezínou to bude velká legrace, neváhal, koupil letenku a na deset dní přiletěl. Taky jsem mu slíbil tu nejlepší kávu jeho života. Možná pochyboval, ale nenaléhal, abych mu prozradil podrobnosti. Nakonec určitě nelitoval. Z letiště jsme zamířili rovnou k trati, rychle domluvili, kdo co a čím bude točit, posadili drezínu na koleje a ať se práší za kočárem! Ale ouha, přišlo něco, s čím jsem opravdu nepočítal. To, že místy mezi kolejemi budou kameny napadané z okolních skal, jsem věděl, proto byla drezína dimenzovaná tak, aby se dala ve dvou lidech zvednout a přes překážku přenést. Jenže jsem si neuvědomil, že koleje bez údržby nemusí držet původní rozteč. Kvůli vedru, které způsobovalo dilataci materiálu, se uchycení a šrouby samozřejmě povolovaly. Běžná trať se pravidelně kontroluje a opravuje, jenže tady se skoro deset let o údržbu vůbec nikdo nestaral. A po pokroucených kolejích se jede opravdu špatně. Přesněji – šlapete, šlapete a bác, kolečka se smeknou a jste v kolejišti. Větší část trati jsme tak drezínu přenášeli. Navíc byla trať už tak pohlcená vegetací, že se místy nedalo ani projít. Měl jsem chodit do posilovny a ne šlapat na kole a cyklistickém trenažéru, smál jsem se sám sobě. Ale nevzdali jsme to, to je jasné. Víc už prozrazovat nebudu. Podívejte se na pár fotek a krátké video, zbytek uvidíte v příští roce v seriálu. Ale pamatujte si: nic není nemožné! t