Expedice „Za svého života jsem mnoho nepřemýšlel o podstatě horolezectví. Články o oprávnění horského sportu, o chození s průvodci nebo bez nich, filozofické úvahy o alpinismu a podobné, to mne věru nikdy nezajímalo. ,Výkon‘, způsob, jak si počíná běžný smrtelník, aby dospěl k horám, nekonečně bohatým, nesmrtelným, věčným, zdál se mi vždy něčím spíše vedlejším. Kdyby se mne někdo zeptal, jaký má být horolezec, odpověděl bych, že má být opravdový, ušlechtilý a skromný. Vždy mne trochu mrzel výraz: horský sport. Příliš v něm cítím povrchnost. Nevyhledávejme horu jako lezecké nářadí. Hledejme její duši.“ Dr. Julius Kugy, Ze života horolezce, 1908 UŽ JE KONEC (píše Lucie) „Vlastně už nechci psát o expedicích na osmitisícovky. Ani o horolezení. To první už mě neláká. A to druhé se pro mě stává věcí čím dál tím intimnější. Jsem profesionál, tenhle příběh v rádiu dovyprávím a pak si polezu po svých, řečeno v přeneseném slova smyslu…“ Ležím ve stanu v C1 na Čo Oju, vlevo ode mě vzdychají, kašlou a vrtí se ve spacácích Honzík a Daw. Výška 6 400 metrů jim na kvalitě spánku nepřidává a já nespím vůbec. Na K2 jsem říkala, že jim nerozumím… té smečce horolezců, které to pudí do míst, co nejsou k životu. A teď? Mám na zádech batoh vážící přes 25 kilo a krok za krokem šlapu někam, kde není kyslík. A navíc ve dvojroli, kterou jsem si sama vymyslela: v roli novinářky, která každý den natáčí reportáž pro rozhlas, a jako Lucie, běžný člen výpravy. Takže by se měla dostavit schíza. Ale není to tak. Když lezu, jsem tady. Jsem s horami a v duši cítím naplnění. Mír velký jak Tibetská náhorní plošina. A venku fičí vítr, jak kdyby vám kolem uší létali draci. Jakou barvu asi mají himalájští draci? Možná tmavě modrou, jako když se ve čtyři ráno z černého údolí zvedají indigové trojúhelníky štítů střechy světa. Možná bílou, zářící bílou, jako má Čo Oju ve chvíli soumraku. Údolí je temné, ale v posledních paprscích svítí štít jasnou barvou. Dneska kolem mě létal indigový drak – doprovázel mě do C1. Stoupali jsme po sněhu, nad hranicí 6 000 metrů, dole pode mnou Daw s Honzíkem. Daw, který to na jedné vynášce vyběhl za 3,5 hodiny, už devátou hodinu vede s 30kg batohem na zádech nevidomého Honzu. Jako máma, trpělivě. Když cítí, že upadá morálka, vypráví historky a hýří vtipem. Je tma, spojujeme se v jedno družstvo. Indigový drak se polekal a zmizel. Z výšvihu nad námi přichází světýlko. Honza ho sice nevidí, ale s radostí registruje Trávu, který mu sundává batoh a znovu si s námi dává závěrečných 50 výškových metrů do C1. A dál už horolezecké klišé: stan, rozehřívání sněhu, těla, venkovní vítr, noc. ČLENOVÉ EXPEDICE Nevidomý horolezec Honza Říha, Jan Trávníček, šéf výpravy, horolezec , Mirka Jirková, horolezkyně , David „Daw" Knill, vodič Honzy, horolezec a horský vůdce UIAGM, Martin Havlena, horolezec, Lucie Výborná, reportérka Českého rozhlasu, horolezci: Aleš Bílek Petr Mašek, David Pokorný, Libor Uher a Marek Novotný. LEZENÍ S HONZÍKEM (reportuje novinářka) Honza Říha nevidí. Do osmi let žil se zbytky zraku, potom přišel i o ně. Rozeznává jen světlo a tmu. Když jsme se spolu ve vysokých horách ocitli před dvěma a půl lety poprvé a já ho viděla jít v mačkách na moréně, přišlo mi to celé neuvěřitelné. S Dawem, horským vůdcem, který souhlasil, že Honzu bude trénovat a na Čo Oju ho povede, jsme si říkali… to není možný, musí vidět… aspoň trošku! Protože jeho pohyb v některých úsecích byl a je neuvěřitelný. Kdybychom neznámým horolezcům, které jsme na některých alpských čtyřtisícovkách na laně předběhli, řekli, že je Honzík nevidomý, nevěřili by nám. Pak ale přijdou momenty, kdy stoupáme po moréně plné obřích kamenů, a Honza se trápí. Daw klepe na velké kameny hůlkami a značí, kam si má Honza stoupnout, ale ne vždycky se to povede. Noha se netrefí, kámen se podsmekne a Honzu to celé stojí mnohonásobně víc sil. V takových momentech strašně sprostě nadává. Dawovi několikrát řekl, že už „na to sere“. V krizovkách myslím byly nadávky i docela osobní, čímž vyzkoušel psychickou odolnost svého horského vůdce. No a teď jsme tady, v C1. A Honzík má dobrou formu, která roste s každým výškovým metrem. STAN VE VÝŠKOVÉM TÁBOŘE (píše Lucie) Vzpomínáte si na to, jak jste byli děti a báli jste se, že na vás přijde příšera? A vlezli jste si pod deku tak, aby ani jeden prst nekoukal, a to vás uklidnilo, protože teď už na vás příšera prostě nemůže? Potom více – méně chápete princip horolezeckého stanu ve výškovém táboře. Prioritně stavíte stan na bezpečném místě, ale čím jste výš a čím horší je počasí, tím méně máte na vybranou. Oblečeni a ve vnitřních botičkách z osmitisícových bagančat zalehnete do spacáku, posloucháte šumění větru nebo jeho prudké nárazy na boční stěnu stanu, snažíte se usnout a nemyslet na ten přezrálý serak nedaleko… ale máte štěstí. Jste dítě schované do posledního prstu pod peřinou, příšera vás nevidí, takže nepřijde. Protentokrát. Spíte podle stupně únavy a podle své adaptace na výšku. Čas dítěte schovaného pod peřinou je relativní, vzpomínáte? V devět večer usnete a probudíte se s nadějí, že je k ránu. Je čtvrt na deset, samozřejmě pořád večer. Tolik času jste v životě neměli. Najednou. Na řadě je pospávání. Čas na vzpomínky nebo plánování. Ale i na otázky všeho druhu a taky na myšlenky, které jiní lidé nemají. V nejlepším je tu chvíle pro noční močení. Chlapi mají ve spacáku PET lahev a ani nevylezou, jen mě se nechce s kalíškem a lahví předvádět v malém stanu plném horolezeckého bince trapnou disciplínu. Venku je sice kosa, ale stojíte uprostřed hvězd, na které si můžete sáhnout… pihovatá noc uvádí v úžas a nekonečno na Vás padá v celé kráse. Pane Bože, kdo jsem a proč tady takhle blbnu? Přelézám dva batohy, vaření a nějaký kus hadru, přerovnávám chlapy ve stanu a usínám. Konečně. Srdcaři jsou ale i všichni, kteří nás podpořili. Nejsou to sponzoři, jsou to přátelé. Nedali nám na cestu žádné vlajky ani bannery. Nechtěli nic, jen pomoci. Jsou to: Martin Havlena, pán kol z firmy Author. Advokáti Jana a Roman Felixovi, advokátní kancelář Felix + spol, Pavla Cihlářová z GS1 CZ a Barbora a Tomáš Krásní z Blue Events. Vážíme si jich. Ze srdce jim děkujeme! VZHŮRU! (reportuje novinářka) Tak konečně do dvojky. Bílá stopa vede přes několik hupů nahoru, chvěju se nedočkavostí. Vyrážím jako vždycky za Dawem a Honzíkem. Ne že by se dýchalo nějak božsky, ale nohy jdou, tělo funguje, cesta je jasná a v pláních Tyrkysové paní se třpytí sníh. Představuju si, že se nedívám na vločky, ale na zářící šupinatou kůži bílého Himalájského draka. A drakům se nesekají hlavy, na dracích se létá. Honzík přede mnou tedy rozhodně letí. Čeká nás dnes výstup do C2 do výšky nějakých 7 300 metrů a Daw trochu zvýšil tempo proti normálu, nechce docházet za tmy. Předešla nás Miri, kousek od nás jsou Miska i Tráva. Honzíka evidentně posiluje i to, že má kolem sebe lidi. Je dobrej. Nahoře se leskne led a i pohled zpátky je uchvacující: žluté a červené stany v jedničce svítí jako lampióny, vidím i base camp hluboko dole, na ledovci obtékajícím Čo Oju. Nekochat se, nefotit, šlapat. Jo a taky z rádia budou za chvíli volat. Satelitní telefon mám připnutý na batohu, ale protože satelitní spojení tu často padá, telefonát raději předtáčíme před vstupem v 11.15 hod. A už to zvoní. Zaostřím na ciferník a zjišťuju, že je něco v nepořádku. Jakože hodně v nepořádku. Místo ciferníku vidím tmavou skvrnu, kraje jsou rozmazané. Signál vypadl, podruhé se snažím soustředit na vstup, ale už tuším, že je to blbě. Spojení navázáno, odpovídám na otázky, kde aktuálně jsme, kam jdeme, co Honzík, v jaké jsme kondici, jak to tam vypadá. Hotovo, milý Radiožurnále. „Hotovo“, usmívám se na kluky, strkám telefon do batohu a v duchu si lžu, že to možná nebude tak zlé. Jdeme dál. Podle toho, co vím ze zkušeností mé kamarádky Kristiny, specialistky na vysokohorskou medicínu, od jiných lezců a z knížek, moje temná skvrna před pravým okem naznačuje, že mám krvácení do sítnice. Vím, že když to řeknu Dawovi, okamžitě mě otočí, vím, že tady, v zóně, kde už je jen něco málo přes 40 % kyslíku, to může být jen horší. Taky vím, že teď můžu jít v pohodě sama dolů, ale když se mi to samé stane na druhém oku, někoho, kdo mě bude doprovázet, připravím tvrdohlavostí o vrchol. Dva slepí ve výpravě, není tohle ironie? „Musím dolů!“ přiznávám si. A zároveň ve mně tenký hlásek ječí: „Ale mně je jinak dobře, já nechci!!!“ Hele, tak i holky mají horolezecké ego… Nebo že by se ozvalo novinářské ego, které chtělo příběh Honzy Říhy vyprávět i s vrcholovými partiemi? Souboj je dobojován, přiznávám se klukům. Tráva a Daw mě posílají dolů. Úplně dolů. Bude to dlouhé, snažím se setřást všechny emoce. Myslím úplně všechny. ILEGÁLNÍ VYSÍLÁNÍ (vysvětluje novinářka) Tady nahoře mě za vysílání do Českého rozhlasu asi nezavřou… supervize čínských soudruhů skončila v předsunutém táboře. Totiž: chcete-li mít v Tibetu satelitní telefon, nedej bože satelitní vysílač větší mocnosti, nemůžete používat svůj. Musíte si za neskutečné prachy pronajmout ten čínský a taky můžete mít na celou výpravu jen jediný. Když jsme se skládali na pašeráka, který přinese naše věci na blíže neurčené místo v Tibetu, říkala jsem si, jak se asi budou v rádiu tvářit, až jim řeknu, že výbavu za 100 000 korun odnesl neznámý muž, který dostal ještě navíc na cestu spropitné 150 amerických dolarů. A teď jsem v Tibetu a otevírám novou kapitolu vysílání Českého rozhlasu. Jmenuje se ilegální vysílačka. Protože jsem si usmyslela, že budu vysílat denně, je třeba odeslat natočenou reportáž z předsunutého tábora. Na aklimatizační výstup do výšky 5 500 metrů si kromě svačinky balím i laptop a satelitní vysílač. Přelezli jsme horu, která nás dělila od čínské posádky na vedlejším hřebeni. Pěkně v závětří a ilegálně vytahuji B-gan a připojuji se na satelity s 85 % signálu, krásně to běží. Za 3 minuty je reportáž poslaná. Partička zatím žertuje o hrůzách čínského kriminálu, důmyslnosti a tradici čínského mučení a taky předobrazu Heinricha Harrera – o Sedmi letech v Tibetu. Vracíme se zpět a já se mile usmívám na vedoucího soudruha v předsunutém táboře, který má všechno pod palcem. No… všechno… Druhý den už vysílám bez divného pocitu velkého bratra v zádech a v základním táboře už na něj vůbec nepomyslím. FOTOGALERIE VRCHOL VŠEHO (blíží se novinářka do velkého finále) Je 6. října, kluci + Miri nocovali ve dvojce, Marek Novotný je ještě ten den na vrcholu. Samé dobré zprávy. Jenže na oddechnutí to není. Miri + Libor se necítí dobře, takže hned po půlnoci jdou nahoru Honzík + Daw, matadoři Miska, Tráva a Alda, který se těší na svou první osmitisícovku. Nemůžu moc jíst, jsem nervózní. Nechci, nechci, nechci hlásit žádné špatné zprávy v rádiu. Být v druhé roli – tedy lézt s nimi – by bylo paradoxně daleko jednodušší. Čekám do půlnoci, než ve vysílačce konečně zachrastí a Trávův hlas oznamuje: „Jdeme do trojky, budeme se ozývat průběžně.“ Paráda, libuju si a připravuji si nahrávač do pozice stand-by. Pak už jen čekám na kýžený zvuk a hodiny se vlečou. Jsou dvě v noci, potom tři, pak pět. Zkouším všechno… Dechová cvičení, počítání oveček, chumlání se na boku… spánek nepřichází, stejně jako jakýkoli zvuk z výšky nade mnou. „Jsme v C3, 7 600 metrů. Narvali jsme se do jediného stanu, který tu zůstal. Děsně fouká. Poradíme se. V osm zavolám a řeknu, co dál,“ melduje Tráva. Konečně zpráva! Je půl šesté ráno, usínám jako špalek. Krátce po osmé mám další zvuk z vysílačky. Tráva oznamuje, že si nejsou jistí sílou větru, nechtějí riskovat. Honzík Říha dosáhl na své sportovní a lezecké maximum: 7 600 metrů a Daw ho vede dolů. V následujících minutách se ještě zamíchá pořadí zbylé trojice: Miska sestoupí s kluky a Tráva a Alda míří směrem na vrchol. Toho dosáhnou téhož dne v podvečer. FOTOGALERIE KDE ale je VRCHOL VŠEHO? (Ptá se Lucie) Co horolezec, to jiné pojetí vrcholu. Jiná motivace. Jiný vztah k hoře. Deník toho, co jsem odvysílala na Radiožurnálu, je jiný než můj osobní a je to dobře. Chci ještě reportovat o lezení na osmitisícovky? Ne. Dvě „ochutnávky“ stačily. Viděla jsem mnoho horolezců a mluvila s nimi o motivacích. Osmitisícovky lákají neuvěřitelnou směsici lidí, natahují před člověkem fixní lana, většinou ho nenutí přemýšlet o nových cestách (až na Máru H. + pár šílenců) a místní testosteronové koktejly jsou na mě příliš silné. Vyprávět o horolezení už taky nechci. Do hor jsem se vrátila, když bylo dceři 10 let a poslední tři roky se v nich pohybuju tak intenzivně, že mě to málem stálo zaměstnání. Můj příběh začíná a končí horou, ne člověkem. Pohledem na ni v rodícím se dni… úsměvem, když se zdobí mraky, zaseknutím cepínu, když na hřebeni foukne vítr tak silně, že mě to sejme na kolena. Je to jedna a tatáž síla. Dává i bere. Ohromuje masivností i barvou červené žuly. Vzbuzuje příjemné pocity při doteku nahřátého pískovce v letním podvečeru. Žije si po svém se všemi svými morénami a ledopády. Staví nádherné seraky, lesknoucí se v zapadajícím slunci (ano, ty co vám ve vteřině mohou vzít to nejcennější, co máte). Vytváří ledovcová jezírka, podzemní řeky, přírodní amfiteátry. Malé zahrádky ztracené v italské žule stovky metrů nad zemí. Nebo průšvih ve zvětralé stěně francouzských Alp, kam nalezete blbě a nic tam nedrží. Hory ukazují nádherné obrazy a vyprávějí celé příběhy. Čelo ledovce pod Čo Oju je skoro jednolité. Až o kilometr později se začíná rozpadat v pochybnostech. A právě ty pochyby, jako u člověka, začínají vytvářet pravá umělecká díla. Architekturu, sochy abstraktních i konkrétních tvarů, bizarní věže pro princezny zakleté v horách, obří trpaslíky, kteří se ze všech sil snaží postupující ledovec zastavit, zapřeni vší silou proti proudu času. Zkuste zastavit pomíjející krásu. Je mi ho líto, toho skřeta. Až kolem něj za pár dní půjde někdo jiný, možná už tu nebude. Krása ho přemůže. Nebo to vzdá, splyne a promění se v něco jiného. Buddhisté tomu říkají samsara, kolo života. Ledopád plyne, někdy tiše, jindy s hromovým praskáním. Dojít k patě ledovce je skoro jako dojít na zdánlivý konec života. Tam na konci stojí kajícníci, všechna ta ledová krása se rozštěpila v drobnější průvod postav se špičatými kápěmi na hlavách. Odevzdali hodně, Teď konečně přicházejí do koloběhu odevzdat sami sebe. Hory jsou energie, svoboda, krása, prostor. A kde je ten vrchol k pokořování, dobývání nebo jak se to tak píše? Vrchol je ve mně. Ve spojení s horou, v radosti z pohybu, z dobrého lezeckého parťáka, ve společném mlčení při pohledu z věže na Ostaši. A nemusí ani být nijak velká. t O EXPEDICI