Koutek poezie Část III. Poezii okna a srdce dokořán Dneska si to dovolím udělat úplně obráceně. Báseň nevybírám podle toho, zda ji napsal zcestovalý veršotepec, nebo že by mě uchvátil dálavy a dobrodružství opěvující obsah. Nic z toho v tomto případě neplatí. Jan Skácel toho mnoho nenacestoval. Jednou byl sice zadržen pohraničníky v Poštorné pro údajný pokus nelegálně prchnout do Rakouska. Udal ho tehdejší předseda národního výboru, který svého spolužáka a rodáka z Poštorné nepoznal a měl ho za odpadlíka od socialismu. Naštěstí se vše vysvětlilo a ještě větší štěstí máme my, že je doba ostnatých drátů, vízových doložek a devizových příslibů minulostí. Jinak bych se stěží kdy procházel po Dračích horách v Jihoafrické republice. Před pár týdny jsem se taky vypravil k vodopádu Tugela, s výškou 948 metrů druhému nejvyššímu na světě. Byla to parádní celodenní túra a vůbec mi nevadilo, že jsem ten zázrak přírody nakonec nespatřil v plné kráse. Vodopád po zimě vyschnul. V africkém předjaří sice pršelo, ale na mocný proud padající z výšky to nebylo. Jen mokré pásy na skále dávaly tušit, že po ní přece jen voda stéká. Zato v řečišti Tugely, stejnojmenné říčky, to místy pěkně vřelo a bublalo. Stékalo do ní totiž hned několik vydatných pramenů z vějíře okolních skal. Poskakoval jsem po kaskádách vymletých v kamenných monolitech, do kterých voda za tisíciletí vyhloubila soustavu různě hlubokých jezírek, zákrut a přepadů. Když jsem se té jiskřivé, voňavé vody dosyta napil, přišel čas i na kávu. Modlitba za vodu se přihlásila sama a rozezněla se mi v hlavě i její zhudebněná podoba od Hradišťanu. Nevadilo, že místo laní a vraných koní kolem pobíhaly antilopy. Voda mluví stejnou řečí po celém světě, pohled do křišťálových hlubin mě nikdy neomrzí, stejně jako pohled do ohně, stejně jako pohled z vrcholů hor do údolí. Mám v sobě tuhle trojjedinost. Chtěl jsem napsat, že si mě Jan Skácel v Jihoafrické republice sám našel. Ne, on se jenom připomenul. Jeho verše si nosím už dlouho v sobě a s sebou. (mk) GALERIE Jan Skácel Modlitba za vodu ..................................... Ubývá míst kam chodívala pro vodu starodávná milá kde laně tišily žízeň kde žila rosnička a poutníci skláněli se nad hladinou aby se napili z dlaní Voda si na to vzpomíná voda je krásná voda má voda má rozpuštěné vlasy chraňte tu vodu nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd A přiveďte k té vodě koníčka přiveďte koně vraného jak tma voda je smutná voda má voda má rozcuchané vlasy a kdo se na samé dno potopí kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek Voda je zarmoucená vdova voda má voda má popelem posypané vlasy voda si na nás stýská t Jiří Pavlica s Hradišťanem