Expedice Obsah expedice jan kiss brambora Nevím jak vy, ale brambory jsem vždycky bral jen jako poslední záchranu, když jsem zapomněl nakoupit. A tvořit z nich jídlo, znamenalo hodit brambory na gril a posypat kořením a sýrem. Při vzpomínce na bramborové brigády mě tak nabídka doktorky Marečkové, „hele, pojďme natočit něco o bramborách,“ vlastně ani moc nenadchla. Tedy až do okamžiku, kdy brambory spojila s Jižní Amerikou. Celý půvab nabídky byl v tom, že organizuje malou expedici do Jižní Ameriky s cílem nabrat vzorky brambor farmářů od břehů Pacifiku až po políčka vysoko v Andách. A důvod, proč se vědecká pracovnice Výzkumného ústavu rostlinné výroby se svým kolegou chystala na takovou pouť, byl pro mě, člověka schopného rozeznat pouze meloun od rybízu, obrovským překvapením. Ona totiž až třetina úrody brambor končí jako neprodejná. Brambory v Evropě totiž trpí přešlechtěním a ztrácejí odolnost proti nemocem. Například proti protivné a na první pohled viditelné strupovitosti. Úkolem expedice je tedy nasbírat vzorky původních druhů z různých klimatických pásem. Odlétá nás sedm. Markéta Marečková a Jan Kopecký z VÚRV, Jiří Mohl a Viktor Kopačka jsou šlechtitelé brambor a pak malý televizní štáb. Španělštinářka Vilma Kollmanová, kameraman Leoš Skokan a já. První zádrhel nastává na letišti Buenos Aires, při půjčení aut. Autem můžeme do Chile, ale do Peru již ne. Navíc objednané kombíky nedorazily. Licitujeme, auta pojedou do Chile, pak se vymění za jiná do Peru a pak znovu výměna za jiná do Argentiny a Chile. Uf. Můžeme vyjet. Omyl, mezitím nám zatkli kameramana. Sličná důstojnice si ho odvádí na stanici, běžím za nimi a mám štěstí. Má košile s odznakem OSN a kouzelným nápisem Czechoslovakia (trocha mé osobní historie) dělá zázraky. Leoš je propuštěn s vysvětlením, že za deset minut sedá Air Force One s Obamou a kameraman byl prostě s kamerou jen podezřelý. Usmíváme se na sebe a chechtajícího se kameramana vedu k ostatním. Z Buenos Aires se ženeme dva tisíce kilometrů na jih Chile, kde máme začít se sběrem. První překvapení nás čeká na hranicích Argentina – Chile. Takový filcung jsem zažil naposled, když jsem si vezl v roce 1975 nové boty z NDR. „Vše musí ven, a vyhoďte jídlo do kontejneru!“ To by byla rána, protože jsme pět kilometrů před Chile nakoupili zásoby na cestu. Ale celníci zapomněli, že jsem na vojně nosil pod košilí a v kalhotách lahvové pivo přes déveťáka až na rotu, takže jsem čerstvě nakoupené salámky a sýry, včetně sladkých meruněk, zachránil a bylo co další dva dny konzumovat. VIDEO Ostrov Chiloé Projíždíme pobřeží a trajektem přeplouváme na ostrov Chiloé, za místními farmáři. Touláme se po ostrově a s pomocí místního „obroditele tradičního farmaření“ Carlose sbíráme u farmářů vzorky. Brambor i půdy. Vědecká část výpravy, Markéta s Honzou, jsou jak utržení ze řetězu. Poskakují mezi řádky, vrtají do země, vytahují hlízy a v nestřežených okamžicích je syrové ochutnávají. Za to oba šlechtitelé, Jiří s Viktorem, nejsou příliš intenzivním hospodařením Chilanů nadšeni. O místních bramborách se vyjadřují s mírnou dávkou kritiky: „Máme doma lepší.“ Vše se pečlivě zaznamenává a popisuje i s pomocí GPS. My natáčíme. Křižujeme ostrov od jednoho rybářského městečka k druhému, přeplouváme na drobné ostrůvky, a dokonce zkoušíme hledat divoké brambory v pralese Parku Tantauco. Tam se sběr nedaří, ale na trhu v městečku Castro poprvé v životě vidím brambory modré, červené i pruhované a všech možných tvarů. Není divu, proti českým 135 druhům jich najdete v Jižní Americe na dva tisíce. Občas se mi nechce ani věřit, že jde opravdu o brambory. Opouštíme ostrov fascinujícího pobřeží, divokého tropického pralesa i dřevěných domků Palafitos stojících v příboji na kůlech, prkny pobitých kostelíků pamatujících prý jezuity a jedeme na sever. Panamerickou „dálnicí“ přes Argentinu, pouští Atacama a pod sopečnými kužely až do Peru. Naviguje kameraman Leoš: „Pojedeš teď 175 km rovně, pak je kruhák, dalších 80 rovně a pak mírně doprava.“ Kupodivu jedeme správně. Výstavní a rušná Antogagasta, rekreační poloostrov Juan Lopez, ospalé Aduano. Cestou se pokoušíme poslat nasbírané vzorky z Chiloé poštou domů. Pošta i soukromé společnosti nás odmítají, jde přeci o potraviny, nenechají se zavřít a nám chybí nějaký papír z ministerstev války, míru, zdravotnictví a nevím koho ještě. A tak zariskujeme. V pohraniční Arice vzorky cpeme do ešusů, bot a triček a z Chile pašujeme do Peru. Co by to bylo za expedici, kdyby nebyla dobrodružná. GALERIE Peru, Arequipa Druhé největší město Peru, založené conquistadorem Pizzarem. Vznešenost bílých chrámů drsně kontrastuje s divokou demonstrací proti kandidatuře Keiko, dcery zavřeného prezidenta Fujimoriho. Na závěr Keiko v podobě krysy vzplane ohněm vznešeným! Stoupáme do hor. A objevují se první zdravotní komplikace. Výška průsmyku někoho uspává, někomu se chce zvracet. 5000 metrů výškového rozdílu během 48 hodin! Naštěstí trochu klesáme a těla si postupně zvykají. Poprvé v životě vidím lamy. Ubytování najdeme až v Chivay, blátivém městečku pod horskými velikány. Přes den maximálně 15 stupňů, přes noc kolem nuly. A na pokojích se netopí! Vyrážíme do hor a jak jinak, pro brambory. A opět máme štěstí na průvodce. Tentokrát jím je Sebastian, drobný farmář z Coparaque. Sbíráme vzorky na jeho políčkách, číslujeme obálky, zapisujeme souřadnice. A přicházíme o kameramana. Tedy jen na tři hodiny. Jeho boxem vytrénované tělo, na rozdíl od nás kavárenských huličů doutníků, nevydrželo a horská nemoc se ozvala. Vzhledem k faktu, že kameraman byl zároveň lékařem expedice, nepleteme se do jeho rozhodnutí nepříjemnou situaci vyležet na trávě. Asi se rozhodl správně. Přežil. GALERIE ČUŇOS SEBASTIAN Plné kapsy koky I z těchto důvodů si každé ráno na snídani plníme kapsy kokou. Je jí vždy plná mísa na stole, hned vedle termosky s horkou vodou. Nechat zalít a odvar vypít. A přes den, když si vzpomenete, tak zažvýkat. Pomáhá to. Zimu zvládáme jen díky horkým termálním pramenům v řece Rio Colca. Nikdy se nám z té 40stupňové lázně nechce ven, do deště a bláta na cestách. Sebastian, farmář obdělávající políčka prý už desátou generaci, nám připravuje večeři. Nadšeně přijímáme. Vše na ohni. Ryby z řeky, kam se chodíme ohřát, brambory z jeho polí, zelenina a hovězí maso. Chutná to výborně, brambory trochu jinak než naše. Dozvídáme se, že brambory se v Peru v Andách uchovávají starým, snad po Incích zděděným způsobem. Říkají jim čuňos. Po vykopání se nechají na slunci na poli poházené vysušit, zapršet i projít mrazem a znovu usušit, až zčernají. V jiné variantě je ještě nechají máčet týdny v řece a pak suší. Brambory pak vydrží léta, jako zásoby na horší časy. Pokud je chcete připravit, stačí na 24 hodin namočit a pak povařit. Hrdinně jsme chtěli ochutnat, ale… jíst se to nedá. Při vyjížďkách po okolí se plní sen vědecké části výpravy. Ve výšce kolem 6000 metrů nachází Markéta divoké brambory. Bereme vzorky, zapisujeme data a znovu naplňujeme boty a ešusy. Máme vzorky, a tak se spouštíme z hor směrem k Punu a jedeme sbírat brambory k jezeru Titicaca. A opět máme štěstí. Pár kilometrů před Punem narážíme přímo na bramborovou kampaň malé rodiny. Sbíráme další vzorky a řešíme, kam s nimi. Boty jsou plné, ešusy taky. Vzorkové pytlíky s cedulkami, odkud jsou, cpeme už jen tak do báglů. Pánbůh s námi na hranicích. GALERIE Jezulátko Co mě trochu děsilo, byly jejich bosé nohy. V té zimě mi naskakovala husí kůže, ale asi jsou tady zvyklí. I proto jsem se nakonec rozhodl věnovat farmářce pozapomenutý dárek z Prahy. Skleněnou kouli s vyobrazeným Pražským Jezulátkem. Její reakce mi vyrazila dech a přiznávám i slzy do očí. Samozřejmě věděla, o co se jedná, padla na kolena, začala Jezulátko líbat. „El niňo, de Praga, přicházíš do mých ruo, jak jsi krásné, takové štěstí… Dios mio.“ Nedojalo by vás to? A vzápětí nás požádala, abychom jí nasbíraných deset pytlů brambor naložili na naše auta a odvezli do města. Puno je po týdnech v přírodě a horách pro nás pro všechny rána. Smrádek a strašný provoz. U jezera Titicaca se o nás perou místní majitelé lodiček. Plovoucí ostrovy jen pro vás! Odoláváme a děláme dobře. Seznamujeme se s Hectorem, kapitánem výletní lodi. Vezme nás na ty opravdu pravé ostrovy, kam turisté nejezdí a kde rostou brambory! Plovoucí ostrovy Lodí míjíme turistické atrakce a pomalu mizí i špína kolem břehů. Puno není vybaveno čističkami odpadních vod, a podle toho to u břehů vypadá. Po hodině a půl jízdy kotvíme, tedy přivazujeme se u malého ostrůvku. Pět rodin na pár metrech čtverečních, pět domků z rákosu, nádherná loďka z téhož materiálu. Pár dospělých a spousta dětí. A kupodivu i brambory. Urové žijí na ostrovech prý od dob příchodu Inků, kdy se rozhodli raději být svobodným národem na ostrovech než poddanými na břehu. Základ plovoucího ostrova tvoří rašelina s několika vrstvami rákosu. Tento základ se samozřejmě musí zhruba po dvou měsících měnit. Pak jen natáhnout kotvící lana, aby ostrov ve větru neodplul. Vystupujeme a ptáme se po bramborách. Nenapadá mě, kde by je tady bez políček mohli pěstovat. Hector vysvětluje příbuzným, že nejsme turisté, že hledáme v Peru brambory. Trochu na nás hledí jak na Marťany, ale pak přinášejí velké květináče. A v nich brambory. Nekompromisní Markéta bere vzorky i z toho mála, co tu pěstují. Svůj počin naštěstí vykupuje místními Soly a při pohledu na ty spousty bankovek mě napadá, že jim Hektor přiveze tak dva náklaďáky brambor. Hlavně, aby je nepotopil. Vyrážíme zpět a dozvídáme se, že Titicaca se podle Urů vyslovuje Tytychacha. Hm, asi budeme v Evropě trochu za exoty. Rituální koupel v jezeře a znovu na hranice do Aricy. Vzorky cestou zpracováváme do zkumavek a dáváme jim ještě vědečtější podobu. Nevím, jestli děláme dobře. Nervózně čekáme na hranicích ve frontě a mě málem trefí šlak. Madam přede mnou je na místě zatčena za bramborový koláč, který veze synovi pár kilometrů do Chile. V poutech ji vedou z celnice. Ve frontě to hučí a já sleduji, jak se ke mně blíží ruka zákona. Koukne na pas, zeptá se, odkud a kam jedeme. Tvrdím, že točíme cestopis. Důstojník se usměje, pokyne celé naší partičce a my jsme zase v Chile. Všude kolem barevné kopce z písku, kamení a solné pláně. Poušť Atacama. Míříme do Argentiny. A čekají nás další hranice. Teď pomáhá naše neznalost. Hranice je totiž uzavřená od šesté hodiny večerní, což jsme tak nějak netušili. O půlnoci přijíždíme na ztichlou hranici. Narušujeme mejdánek pohraničníků v budově posádky, ale probouzíme v nich lidskost, a neposílají nás zpět, jen musíme přes noc zůstat na místě. Je kolem nuly, pěkně v té výšce mrzneme. Tedy jen mužská část posádky. Markéta a Vilma jsou ubytovány ve vyhřáté buňce. přehled našich cest Prales Sjíždíme z hor, konečně je teplo. Solná jezera i barevné kopce kolem vesnice Purmamarcy. Neodoláme a navštěvujeme kostelík Iglesia Santa Rosa de Lima z roku 1648, s trámy svázanými koženými řemeny. Duchovně a kulturně osvěženi míříme k dalšímu pralesu. Tentokrát k deštnému. Calilegua. A překvapivě vyrážíme hledat brambory. Celý den pochodujeme mezi stromy, odmotáváme pavučiny a hledáme alespoň něco, co by vypadalo jako květ nebo lístek brambory. A pak přichází vítězný řev Viktora, šlechtitele ze Šumavy. Našel! Malá kytka brambory v jihoamerickém pralese. Nadšeně vykopáváme vědecký důkaz, že brambory opravdu pochází i z pralesa. Tým je spokojený, jen doktorka Marečková se rozhodne strávit noc v pralese na posedu. Z vědeckých účelů to asi nebude, spíš takový bobřík odvahy, ale nerozmluvíme jí to. Odchází s hlavou vztyčenou, se soumrakem nad hlavou a spacákem pod rukou do temných, mechem zarostlých tunelů pralesa. My ostatní třídíme vzorky brambor. Ráno se k nám kupodivu paní doktorka vrací. Sice poštípaná hmyzí havětí, nevyspalá, ale naprosto šťastná. Trochu jí nakonec závidíme. Čeká nás poslední část cesty a začíná pršet. A prší nepřetržitě několik dnů. Rio Pará se rozvodňuje, a tak raději míříme k Sierra de la Padres. K výzkumnému ústavu bramborářskému v Argentině. Čeká nás jeho vedoucí Marcello. Takový argentinský guru přes brambory. A poslední sběr vzorků brambor v Jižní Americe a argentinský steak, s bramborami, jak jinak. Všechny vzorky jsme nakonec v pořádku dopravili do Prahy. Jedinou nepříjemnost na hranicích jsem měl nakonec já. Kapsy, ještě nedávno plněné kokou, přilákaly na letišti snad všechny policejní psy a musel jsem vysvětlovat. Vysvětlil. Brambory jsem od návratu zatím neokusil. Lednici mám nacpanou masem a rajčaty. I když asi deset těch modrých z Chiloó je připravených, kdybych zapomněl nakoupit. V současnosti se výsledky Expedice Brambora vyhodnocují. Podařilo se prokázat, že je možné využít i management založený na ovlivňování půdních faktorů tak, že se půdě dodávají živiny, které jsou v dané lokalitě limitující. Izolovali jsme také bakteriální kmeny, které toto onemocnění potlačují. Zdá se, že soutěží s patogeny o místo na slupce i živiny v půdě. Obecná strupovitost je významné onemocnění, které se projevuje lézemi na slupce. Její původci a výskyt jsou intenzivně sledovány ve Francii, Finsku, Izraeli, Japonsku a Australii. Mikroorganismy zodpovědné za infekci jsou bakterie rodu Streptomyces, které produkují fytotoxin thaxtomin. Je popsáno několik patogenních druhů, z nichž některé dokonce neprodukují thaxtomin, ale zdá se, že mnoho lokalit má své specifické druhy adaptované na místní podmínky. K jeho potlačení se používají resistentní odrůdy, které je ovšem obtížné vyšlechtit. Zkoumání obecné strupovitosti brambor v Jižní Americe, kde se pěstují jiné odrůdy, liší se půdní i klimatické podmínky, ale především se nacházejí původní odrůdy i botanické druhy brambor, nám pomáhá při pochopení rozvoje tohoto onemocnění, faktorů jeho šíření a mechanismů přirozené ochrany.