Fotopříběh Obsah JAPONSKO Cesta s padesátkou kolem koule pokračovala skokem do Japonska. Po Vietnamu, ve kterém z každého celníka důležitost doslova stříkala, byla Země vycházejícího slunce velmi milá změna. „Welcoooome to Tóókyóó,“ vítal nás zpěvem hned první Japončík, kterého jsme uviděli, když jsme vylezli z letištního gateu. Skoro všude na světě, a nejvíce v Čechách, se lidé podivují našemu příjmení. Tutoky – pochází ze Slovenska a znamená to „tady jsou proudy“. Miroslav to s oblibou komolí na „tudy to teče“. Nevíme, co tím myslí, ale víme, že s žádným Maďarem nemáme nic společného. V Japonsku se našemu jménu ale nedivil nikdo, naopak, až tady nám došlo, že moje Tutokyová má město, kde jsme se právě ocitli, obsažené ve jméně. Organizované skupinky Japonských turistů, jdoucí poslušně za vystrčeným deštníkem jako kačátka za mámou, známe z Prahy a Českého Krumlova všichni velmi dobře. V Tokyu si Japonci určují svůj směr sami a do toho neuvěřitelně spěchají. O to víc nás překvapilo, že i ve stavu pracovního sprintu jsou neuvěřitelně pozorní. Stojíme zaražení v podzemním labyrintu metra a v rukách protáčíme mapu. Během minuty už u nás stojí podle oděvu úspěšný byznysmen a ptá se, copak hledáme. V očekávání, že nám vytyčí směr a my se vymotáme ze spletitých chodeb tokyjského podzemí , jsme mu na mapě ukázali ulici, kam jsme potřebovali. „To mám po cestě do kanceláře,“ ohlásil nám nadšeně. Po patnácti minutách chůze, během kterých se nás horlivě vyptával na naše cesty, jsme začínal rozpoznávat místa, kudy jsme to ráno šli. Měl radost, že už víme, kde jsme, rozloučil se s námi, otočil se na podpatku a mazal zpátky. Došlo nám, že radši lhal, že jde naším směrem, než aby nám bylo blbý, že si kvůli nám zajde. Tomu říkám slušnost a ochota. Zkušenosti fotografa s Olympusem OM-D MARK II Výrazným plusem je nízká váha těla včetně skel. Což je velká výhoda při odbavování kabinového zavazadla. Na palubě pak navíc odpadá namáhavé vzpírání kabinového zavazadla nad hlavu do boxu. Při odbavování máme často problém s profesionální technikou, velikost Olympusu OM-D však není nápadná a nevzbuzuje zájem úředníků. A přitom umí skvělé věci! Chválím kvalitu skel, zejména dlouhé sklo. Nejenže krásně kreslí, ale společná stabilizace těla i skla funguje perfektně. Celou vysokou a dva roky do revoluce jsem se živil jako průvodce lůžkových vozů. Na cesty mě to táhlo od dětství. Být v Japonsku a neprojet se Shinkanzenem, to by byl neodpustitelný hřích. A navíc je to příjemné spojení do Kyota. Procházel jsem soupravou a vzpomínal, jak nám na rychlíku R20 Praha–Moskva při vyšší rychlosti mizela pod nohama podlaha, jak vagon vesele poskakoval po nerovných kolejích, nebo jak nám při přejezdech přes výhybky nafackovala chodbička. Teď jsem zapnul v telefonu GPS, provozní rychlost 295 km/h. A pohoda! Brzdění i akcelerace na rychlost, při které se dopravní letadla odlepují od země probíhá naprosto plynule. Jeden by čekal, že to s ním musí seknout o zem, ale vlak jenom příjemně hučí a ani si nevšimnete, že pomalu letíte. Zamrzelo mě jenom, že jsem nezměřil, za jak dlouho se mašinfíra na třístovku dostane. Souprava na místo dorazí na minutu přesně a vždy na přesně označené místo na nástupišti. Během několika sekund se doslova vysypou a nasypou cestující a souprava je zase na své na vteřiny naplánované cestě. Svezení – čistá krása. Mělo to jen jednu vadu: chybí mi tu „špajzák“, který ale posádka bohatě vynahrazuje nabídkou Obenta z vozíku. GALERIE Kyoto je od Tokya 700 km, Shinkanzenem tuhle vzdálenost urazíte suše za 3,5 hodiny. Psychologická ochota dojíždět do práce je prý kolem jedné hodiny. Kdyby tyto rychlovlaky někdy měly jezdit u nás, už byste se nikdy nemuseli stěhovat za prací. Na Kyoto jsme měli jenom jeden den. Na 800 chrámů a památek je to žalostně málo. Chtěli jsme použít místní Hop on – Hop off, to jsme ale netušili, že místa se rezervují den dopředu. U podobných projektů to jeden zkrátka nepředpokládá. Stihnout všechno navštívit městskou dopravou bylo zcela nereálné, a tak zbyla jenom jedna možnost. Auto s řidičem. Cena za tuto službu stoupala k astronomickým výšinám, přesto se to jako varianta ukázalo jako bezkonkurenčně nejlepší. Pan Shozo nebyl jen řidič, ale i excelentní průvodce. Jen jedna věc mě trochu rozčilovala: „I’m sorry, it’s going raining very soon,“ klaněl se za volantem. Omlouvat se za nadcházející déšť mi přece jenom přišlo až příliš přeslušnělé. Poutavě popisoval každou památku a neopomínal vysvětlit důležitost a význam místního umění gejš. Dozvěděli jsme se například, že v okolí Kyota se výraz gejša vůbec nepoužívá. Místo toho se nazývají Maiko – učednice a Geiko jako vyučená. Pohoršoval se nad přístupem některých západních turistů, kteří na společnice nahlížejí jako na prostitutky a často se nevhodně chovají. Gejši mívají značný přehled o kultuře, o umění, některé z nich jsou dokonce sami umělkyněmi a do společnosti jsou zvány, aby vytvořily příjemnou atmosféru. Shozo nám vysvětloval, jak je zde pro zdraví manželského svazku naprosto zásadní, aby muž mohl občas beztrestně a ve vší počestnosti strávit večer s milou, vzdělanou a zábavnou společnicí, když si chce odpočinout od manželky. Přiznám se, že můj pohled na toto umění se od názoru mé padesátky poněkud odlišoval. Volbu pomátek jsme po chvíli nechali zcela Shozovi. Chrám Fushimi Inari je zasvěcený bohu rýže a saké. Lemují ho chodníky sestavenými z dřevěných bran, kterým se říká Tori. Na hoře nad chrámem jich je více jak 10 tisíc, přičemž výroba a umístění stojí kolem 25 tisíc USD. Většinou jsou sponzorované nejrůznějšími firmami, aby jim zajistili prosperitu. Shozo nám při té příležitosti vysvětloval, že hlavní rozdíl mezi čínským budhismem a budhismem Shinto v Japonsku je právě v pojetí prosperity. Shinto budhismus řeší prosperitu už za života, kdežto čínské pojetí se obrací spíše k posmrtnému životu. Dodal, že pokud si nemůžete dovolit bránu za plnou cenu, můžete si zakoupit i menší, napsat na ni svoje přání a umístit ji na určené místo. Přesunuli jsme se k chrámu Tofukuji, který má jednu speciální technickou vychytávku. Sloupy chrámu nejsou zabudovány do země, ale jsou ukončené kamennou patkou, která se volně opírá o základní desku. Chrám tak není pevně spojen se zemí, takže se při zemětřeseních celý posouvá a konstrukce tak nepopraská. V chrámu Sanjusangendo stojí 1000 naprosto identických Budhhů. Vyráběl je tým dvaceti lidí deset let. V galerii jsou naše fotky pouze zvenku a přiznáme se, že fotku zevnitř jsme ukradli z Googlu, neboť je uvnitř zakázáno fotografovat. Porušení zákazu se bere jako zásadní projev neúcty. Chrám Fushimi Inari Zdroj: bit.ly/2pTSzAT GALERIE Procházkou kolem Golden gate pavilionu už jsme šli v davu turistů, přestože jsme zde byli v období, kdy Sakury terpve začínaly kvést. I tak je zahrada nádherná, ale nejvíce nás zaujal jeden strom. Roste na šikmé ploše, která stoupá pod úhlem 45 stupňů. Skrze jeho kmen odchází duše zemřelých do nebe. Dostat se na šikmou plochu má v naší kultuře dost jiný význam. K večeru jsme si naordinovali pohodové toulání starým městem Gion Corner s ochutnávkou japonské kuchyně a ráno zase zpět na Shinkanzen přelet do Austrálie. Tam začínala motonomádská fáze cesty kolem světa s padesátkou.