Obsah Ukázka z knihy Přátelství přes generace Text: Miroslav Zikmund Ilustrace: Eliška Chytková Jirka měl úžasné nadání jednat s lidmi, klidně, rozšafně, přesvědčivě, a když bylo třeba, pak dokonce i autoritářsky. Toto mně chybělo, já jsem byl spíš do situací, když šlo o jednání o penězích, o financování, organizování. Při prosazování na samém začátku cesty, s různými potentáty, ministry a podobně, říkal jsem: „Jirko, mluv.“ Byl to, až bych řekl, politik z podstaty nebo přesněji společensky vlivný člověk. Slovo politik má dnes docela hanlivé konotace. Já byl v tomto punktu ostýchavý, když se přiznám na rovinu. On byl odvážnější a přesvědčivější v jednání. Naproti tomu já jsem takový ten systematik. Dalo mi dost práce, abych ho na začátku přesvědčil, že musíme dělat deník. On říkal: „K čemu, na co, to je ztráta času.“ A já ještě přidal: „Jirko, nejenom deník, ale budeme muset taky dělat evidenci fotografií! Děláme cestu kolem světa, za měsíc nebudeme vědět, co bylo prvního dne, třetího a tak dál.“ Nakonec na to přistoupil, a dokonce jsme si nechali už před startem vytisknout formuláře jak cestovního, tak technického deníku, a nebýt toho, tak to prostě byla džungle – nejen ta pravá v tropech kolem nás, ale i ve všech záznamech. Takže já jsem byl ten evidovač, úředník, chcete-li, a Jirka byl hlavní vyjednavač. Měl úžasnou schopnost, na rozdíl ode mne, mluvil klidně, položil si ruce na kolena a vedl debatu k jasnému cíli. Naproti tomu já rukama mával, vypadal jsem jako námořník, když praporkuje. Do dneška mám zažité takové podvědomé gesto, že si na ruce sedám, aby mi při řeči nevlály v prostoru… Ženské koukaly hlavně po Jirkovi, protože byl blonďák, měl krásné kudrny, já mu to vždycky záviděl. Afrikou počínaje – protože vidět blonďáka – černošky úplně zíraly, viděly v něm vycházející slunce, nebo zapadající měsíc nebo něco takového. To byla ta jeho hříva. No a potom, když jsme byli v Jižní Americe, tak jsem s oblibou chodil vždycky dva tři kroky za ním, protože Jihoameričanky na sebe úplně halekaly „Rubio, rubio – blonďák, blonďák…“ Všecko se to otáčelo, jak slunečnice za sluncem. Měl jsem z toho srandu, škádlil jsem ho: „Kamaráde, po mně se žádná Jihoameričanka ani neotočí, a tady jeden blonďák stačí, aby zastavil provoz na ulici!“ Ale doopravdy jsem na něj nežárlil, to by bylo bývalo směšné. Spíš jsem se tím bavil. Žárlit ne, žárlit chlap na chlapa, to přece nejde. Neznám takový pocit. Prožili jsme společný nástup slávy, tam se přátelství udržuje dobře, společný úspěch, samozřejmě dělení peněz, to je klasická věc, na které se můžou přátelé rozejít. Svatby a zakládání rodin, děti – často se lidé vzdálí v této etapě života. Pak těžké roky, po osmašedesátém roce, to bylo období, kdy se může přátelství velmi utužit, nebo naopak rozpadnout. Nikdy jsme spolu neměli nepřekonatelný problém. Spojovala nás práce a hlavně zápal pro tuto práci. Často jsme si psali dopisy plné připomínek třeba k práci toho druhého, ale vždy to byly diskuse, které byly vedeny snahou vytvořit co nejlepší knihu, film anebo článek. Když jsme psali, měli jsme recept, že ten, kdo kritizoval, musel nabídnout lepší variantu podle svého názoru než ten druhý, aby případná hádka byla konstruktivní. Abychom vždy směřovali kupředu. Hned na začátku jsme udělali dohodu, že veškeré honoráře, ať to bylo z rozhlasu, z tisku, z filmu, za uveřejněnou fotografii – šly na společný účet, a tam bylo fifty–fifty. I když dejme tomu aktivita jednoho mohla přechodně převážit, že dejme tomu honoráře byly vyšší, tak jsme nikdy, nikdy, nikdy opakuju to třikrát za sebou, nikdy jsme neměli sebemenší problém. Konec. Zikmund a Hanzelka to byla v jisté době vlastně fungující firma, která generovala celkem velké peníze. Když jsme dostávali honoráře za knížky, kdybych byl úplně konkrétní, tak tenhleten barák, vilu, ve které ve Zlíně žiji, jsem koupil za honorář za první dvě vydání Afriky. A celkem jich nakonec měla pět nebo šest. Každý rok bylo jedno vydání a bylo okamžitě rozebrané, ale knihkupci na tom taky slušně vydělávali, protože to prodávali jako podpultovky, a když knížka stála tři díly pět stovek tehdejších, tak to prodávali dejme tomu za sedm set, za osm set... to byl tehdy i měsíční plat! Na druhé cestě byly určité problémy v tom, že naše tehdejší ženy, ať chtěly nebo nechtěly, žárlily jedna na druhou. Moje Eva byla sólistkou Národního divadla, velice si na tom zakládala, až jsem ji musel mírnit. Jirkova žena byla kantorka, moc dobrá kantorka. To vím, protože jsem po mnoha letech dostával dopisy už po Jirkově úmrtí od jejích někdejších žákyň, které si nemohly vynachválit paní Haničku Ipserovou. Učila asi jenom čtyři nebo pět let, pak se provdala za Jiřího Hanzelku. Lidé se mne často ptají na recept na tak dobře fungující přátelství. Víte, když jste takovou dlouhou dobu pohromadě a procházíte tolika nebezpečími, přicházejí chvíle, které změní kamarádství v trvající přátelství. Jednou nám kdosi položil otázku, co by se stalo, kdyby jeden z nás prostě nebyl. Úraz, smrt na cestě, nic neobvyklého, to nebezpečí hrozilo vždycky. My jsme tehdy nezávisle jeden na druhém odpověděli: „Tím by končila cesta.“ Najít si jiného parťáka za toho odešedšího, nepřicházelo v úvahu. Kdyby se bylo něco takového stalo, ten druhý by to zabalil a řek: „Konec.“ Jirka měl zdravotní potíže už na první cestě, zlomil si ruku, měl malárii. To byl hendikep, který byl trvalého rázu. Játra a slezina, postižené. Na druhé výpravě měl problémy s plotýnkama. Byli jsme v Libanonu a Jirka najednou: „Já se nemůžu pořádně hýbat.“ Naštěstí Robert Vít, člen expedice, neurolog, si ho vzal na paškál a přiznávám, že mne tehdy vyděsil. Řekl: „Lehni si pěkně.“ A teď se zul a začal ho prošlapávat, protože věděl, co si může dovolit. Začal jsem křičet: „Co blbneš, něco mu zlomíš!“ Potom měl problémy genetické, jeho tatínek zemřel na Bürgerovu chorobu – po amputaci jedné nohy. Mudroval jsem: „Jirko, bacha na kouření, ty máš v genech zlé následky.“ Já jsem se čtrnáct dní po odjezdu stal nekuřákem, posledního vajgla jsem zamáčkl do Sahary. Když jsme byli po anabázi zakázanosti, tak se k tomu všemu přidal ještě problém se zrakem. Byl na operaci u paní doktorky Kadlecové v Praze a dostal čočky. S nimi pak ale ztratil periferní vidění, a to byl začátek jeho konce. Jednou v noci zakopl a upadl, zlomil si krček kyčle. Asi čtvrt roku na to druhý. Když uvážím, že ležel ve špitálech stejně dlouhou dobu, jak trvala celá naše první cesta, tři a půl roku…to bylo utrpení. Kdykoli jsem jel do Prahy, tak vždycky do špitálu za ním a nikdy si nestěžoval. Až v poslední fázi, kdy cítil, že se blíží konec, tehdy mě takhle vzal za ruku a říkal „Mirku, je to strašný. Z téhle horizonty už nikdy nevstanu.“ To se psal rok 2002, a rok nato zemřel. Pokud to řeknu úplně otevřeně – když mi potom umřel brácha, tak jsem zdaleka necítil takovou bolest, jako když odešel Jirka. Naše přátelství trvalo od třicátého osmého roku, to máte pětašedesát let. To je průměrná délka života! Vztah pečetila neustálá rizika, ať to byla v Africe, v Americe, během cest, kdy jsme mnohokrát stáli jednou nohou, a často dvěma nohama v hrobečku, počínaje Nubijskou pouští. Potom šedesátý osmý rok, kdy najednou všecky palce dolů, nemůžeš přednášet, nesmíš psát, budeš-li psát, nic ti nevyjde. Čili hledat zaměstnání, na což Jirka doplatil dvojnásob, protože dělal zahradníka v sadech pod Petřínem, kde kácel, v zimě v létě, řezal stromy. Jednou přišel za mnou: „Mirku, máš ještě tu perfektní vyvatovanou, vyhřívanou kazajku, co jsme dostali na Sibiři?“ Když lezl po stromech ve třiceti stupních mrazu, tak to využil. Já to měl v archívu, on tu svoji už mezitím prodřel. „Máš ji ještě?“ „Samozřejmě, tady je.“ Myslím, že to, kolikrát na Petříně promrzl, uspíšilo jeho odchod. Měli jsme spolu jednu jedinou záležitost, která mne bolela, ale kterou jsme si vysvětlili a zvládli. Když se Jirka rozhodl, že se z domu, který nade mnou postavil, ale který mu nepřirostl k srdci, odstěhuje. Potom to říkal veřejně, že k tomu domu nepřilnul nikdy. Jakožto majitel podepsal smlouvu s městem, že vila bude sloužit pro děti, jako týdenní jesle, dneska je to stacionář. Odhadní obnos, který to představovalo, jsme rozsekli napůl, já mu polovičku poukázal a on za ty peníze koupil bydlení v Praze. Několikrát Jirka navrhoval, abych já i toto prodal a odstěhoval se do Prahy. „Jirko, nikdy, to po mně nechtěj.“ To byl takový náznak různého myšlení, nebo různého přístupu k věci. „Odtud mě nedostaneš, tady jsem přirostl. Do Prahy v žádném případě.“A dodnes toho nelituju. Nicméně naše korespondence fungovala dál a nikdy nenastal okamžik, kdy bychom byli řekli:„Ty mi za to nestojíš, neodpovím na dopis.“ Dopisy byly číslované, datované, a byly pravidelné. Navíc jsem vždycky od Jirky chtěl vědět podrobnosti do evidence: „Jak to, žes mi ještě neposlal soupis besed, které jsi dělal v Praze, na Kladně i jinde?“To jsem po něm pedantsky vyžadoval, a snad jsem ho tím i někdy zlobil: „Jak to, že postrádám tvoji činnost za poslední tři měsíce? Piš, davaj!“ To je vše. Není nic, co by mezi námi zbylo nedořešené, nedořečené. Během jeho nemoci, při psaní, při cestování jsem se cítil zle. Když jsem jel do Austrálie, připadal jsem si jako provinilec. „Jirko, máme tam pozvání oba dva.“ „Mirku, nemůžu, jeď tam a jednej, dělej, jako bych tam byl s tebou.“ Což byla kreditní karta nade všecko. Tady máš moji důvěru, jeď tam i za mne. Když potom odešel, strašně mi chyběl. Čekal jsem to, ale bylo to ještě o to horší, že jsem tehdy byl po operaci srdce, dělali mi dvojitý bypass, takže já jsem…Jirkovi nebyl na pohřbu. Šla tam za mě Marie . Byl to pohřeb velice intimní, kde bylo snad deset, patnáct lidí, nejbližších přátel – děti Jiřího si to takhle přály. A byla u toho ještě epizoda, která možná stojí za zmínku, Marie i mladý Jirka Hanzelka to považovali za jakési poselství. Marie s sebou vezla láhev slivovice. Postavila ji na stůl, to bylo den před pohřbem, a povídali, povídali -– a najednou strašná rána a ta lahev slivovice pukla, všechno se vylilo. Marie říkala: „To bylo Jirkovo poselství.“ Ten jev, který je dodnes nevysvětlitelný, můžeme říkat zázrak nebo nějaký pokyn. irka nám vzkázal: „Tak tady jsem. A odcházím .“ Na to, jak přežít takovou ztrátu, vlastně není odpověď. Když jsem potom psal dál, tak jsem ho pořád cítil, jako kdyby stál mnou, díval se mi přes rameno, a jako když jsme si doplňovali texty jeden druhému, tak mně třeba dával nějaké… jinou stylistiku, nebo jiný nápad – myslíš? Tak jo, beru. Nejsi tady, ale já tě cítím, já tě vidím. I s jeho navyklými gesty, slyším jeho hlas… samozřejmě že to doznívá, ale nemůžete se každý den trápit tím, že tady nemáte kamaráda. Stejně bych se mohl soužit, že nemám tatínka, že jsem se ho zapomněl zeptat na řadu věcí, které bych byl rád ještě věděl, totéž o mamince nebo o bráchovi, ale prostě – přátelství, a to je myslím to podstatné, které projde ohněm životních zkoušek, to vydrží, trvá. (ukázka z cestopisu životem Století Miroslava Zikmunda) Kniha byla slavnostně uvedena hned dvakrát, v Praze a ve Zlíně. Vedle autorů se slavnostního uvedení osobně zúčastnil MIROSLAV „SÁVA“ ZIKMUND syn Miroslava Zikmunda, VĚRA LUKÁŠOVÁ dlouholetá asistentka Hanzelky a Zikmunda, PAVEL VÍT syn lékaře asijské cesty Hanzelky a Zikmunda, KATEŘINA PEŠATOVÁ vnučka kameramana asijské cesty Hanzelky a Zikmunda, MILOSLAV STINGL cestovatelská legenda, ADAM CHROUST autor knihy Stingl Miloslav. Biografie cestovatelské legendy, a JOSEF HOLCMAN, spisovatel, folklorista a dlouholetý přítel Miroslava Zikmunda.