Obsah Zápisník Petra Horkého Text: Petr Horký Foto: Pavel Otevřel Pro naši cestu bylo původně nejdůležitější připomenout začátek velké expedice dvou slavných cestovatelů, pomoci legendě, aby žila dál. Pak přišla další myšlenka – Mirek Náplava i já jsme už unavení spoustou debat o tom, jak je už cestování komerční. O tom, jak kdo budeme cestovat, přece nerozhoduje nabídka v jednotlivých destinacích (klidně i komerční a kýčovitá), ale jen my sami. Násilím nás nikdo nenutí. Stačí si odříci alespoň pár vymožeností a dobrodružství bude hned mnohem blíž. Zparchantělá není doba, zparchantělí jsme my. 22.dubna Dvaadvacátého dubna, na den a na hodinu přesně jsme tedy vyrazili od budovy automotoklubu v Opletalově ulici v Praze, se zastávkou v Národním technickém muzeu, kde jsme se symbolicky oholili, abychom připomenuli, že Hanzelka se Zikmundem byli vždycky prvorepublikově šik. Další stanicí bylo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně a pak veterán Michala Popova deset dnů čekal jako jedna z atrakcí cestovatelského festivalu Neznámá země ve Zlíně. Denně si ji chodili fotit fanoušci do Centro Zlín. 29.dubna Pak 29. 4. opět zaburácel osmiválcový motor a auto vyrazilo směr Železná Ruda a v Praze se přidala další T87 Jiřího M. Pechana. Společně dál do starého přístavu ve Francii. Dodejme, že dva kdysi supermoderní cestovatelské vozy doprovázelo po celou cestu dnešní supermoderní cestovatelské volvo XC90. Už tato auta zaparkovaná vedle sebe vyvolávala zamyšlení, kam se technický vývoj až může dostat … třeba za pět, deset let? Skutečně už v autě této značky nikdo nezahyne? Skutečně budeme auta sdílet, skutečně budou jezdit sama, jak to má začit už letos testovat jedná švédská rodina? (Odpusťte ale v této souvislosti musím zmínit jednu historickou perličku. Za války německá armáda konfiskovala i Tatry 87 a rádi se v nich vozili oficíři wermachtu. Jejich velké ego tlačilo plynový pedál silného motoru k podlaze. „Osmička” měla slabinu, kdy se při vyšší rychlosti celkem snadno dostane do nekontrolovatelného smyku. A tak se po válce říkalo, že Tatra 87 zabila víc nacistických oficírů než celá naše armáda). GALERIE Po starých silnicích, co nejpřesněji podle cestovního deníku slavné dvojice jsme kopírovali jejich trasu. Ale to se ví, že všude to nebylo možné. Někde je už třeba místo okrsky dálnice. Podařilo se dohledat jen jeden hotel, ve kterém tehdy bydleli. Sehnali jsme poslední tři pracovníky kdysi veliké firmy, kde si dva cestovatelé tehdy koupili filmovou kameru. A dokonce během naší mini cestičky padla vláda, podobně, jako padla vláda během jejich třiapůlleté expedice. Překvapilo nás, jak moc do našich evropských životů pronikla moderní technologie, ale udělalo nám radost, jak opravdu ve chvíli, kdy si člověk alespon něco odřekne, kdy alespoň občas pojede po malých silničkách, spousta zážitků se přiblíží. Z dálnice a s pohledem upřeným na navigaci ten svět moc není vidět. Teď sedím v moderním autě, které polyká kilometry jako otesánek. Na klíně mám, počítač, karta adata zastrčená ve slotu má takovou kapacitu, že by se na ni vešly všechny filmy H+Z a to jsem ji před chvílí vyndal z moderního Nikonu, jenž má ve svém počítačivém mozečku miliony expozičních situací, aby vše správně vyhodnotil a změřil. A co víc, ihned po expozici vidím, jak obrázek dopadl. Nemusíme počítat každé zmáčknutí spouště, jako když H+Z vystoupali na vrchol Cheopsovy pyramidy, protože cena uložených dat je malá. Malý harddisk v cestovní brašně funguje jajo záloha úplně všeho, co jsme cestou vyfotili a natočili. Za chvilku se přímo za jízdy z auta připojím k internetu a tento text včetně fotek a videa poletí do redakce. Kolem je tma a jak dopisuji posední odstavec, dívám se ven a snažím se rozeznat krásná místa v údolí Rhony, kudy jsme doslova před pár hodinami jeli padesátkou. A pak si ještě jednou promítnu poslední chvíle v cíli našeho happeningu. GALERIE GALERIE Rozloučili jsme se s kontinentem – Hanzelka se Zikmundem se 5. 5. rozloučili s Evropou, my se loučíme s Afrikou, kterou jako nejbližší pevninu na jih od nás stojíce na břehu ve starém přístavu v Marseille vnímáme. Udělali jsme, co jsme si předsevzali, H+Z na den přesně před sedmdesáti lety nalodili svoji Tatru 87 na loď a před nimi byla plavba do nové kapitoly života. Nemohli tušit, že ještě na severu Afriky budou mít havárii, při které zcela zničí svůj upravený vůz, a budou si díky pojistnému plnění muset zajet do Káhiry pro jiný, už bez úprav, seriový. Opustili Evropu, ale zdaleka ne válečná bojiště. Severní Afrika byla velkým válečným kolbištěm a jejich první reportáže to odrážely. Sami byste dokázali vyjmenovat alespoň pár překvapivých náhod, které měli vepsané do příběhu expedice. Na trhu pořídili kompas ze stíhacího letadla. Netušili, že má vestavěnou odchylku, která se v kokpitu stíhačky kompenzovala, ale venku ukazuje špatně. Podle tohoto kompasu se pak chybně navigovali při průjezdu Núbijskou pouští a málem zahynuli. Ani ne před měsícem jsem na jihu Núbijské pouště byl a v Súdánu je tam už postavená asfaltová silnice… Je zbytečné zase připomínat, co všechno se změnilo. To je přece správné, že se svět mění a vyvíjí, za dalších sedmdesát let bude klidně možné žasnout nad naší současností. Podstatné je, že zásadní věci zůstávají neměnné. V Marseille jsme ve starém přístavu vypustili papírovou lodičku. Jasně, je to blbina, klukovina, bláhový symbol. Mirek Náplava ji poskládal na kufru Popovovy tatry a na bok jsem propiskou napsal Casablanka podle přístavu, kam tehdy ti zasnění kluci mířili. Protože zásadní zjištění z této cesty je stejné, jako tehdy před sedmi desátkami let: to hlavní co zůstává, jsou ideály. t GALERIE Texty Zápisníku Petra Horkého si můžete přečíst na svých cestách také v měsíčníku Žlutý v dopravních prostředcích společnosti Student Agency. Magazín Srdcaři vám nejlepší příspěvky přináší v interaktivní podobě.