Obsah Rozhovor Doposud jsme v magazínu představovali především cestopisné publikace. Dneska učiníme výjimku. Jedná se sice o beletristický počin, ale jeho zcestovalý autor by knihu bez mnohaletého poznávání světa sotva kdy napsal. Už jeho životopis leccos napoví. Alexander je prvním Slovákem v historii samostatného Slovenska, který se stal na Harvardu doktorem práv. Pracoval jako ředitel umělecké galerie na Bali nebo jako pseudo-gejša v Japonsku. Byl poustevníkem v Tennessee, paleontologem na Sahaře. Dělal právníka v San Franciscu, nosiče v Arktidě. Žil s Tuaregy, zúčastnil se vúdú obřadu v Beninu. Pochází z Košic, nyní žije ve Vancouveru, kde se baví házením balvanů a škrcením druhých chlapů (přičemž všichni jsou v pyžamu), za což vyhrál zlatou medaili na Panamerickém mistrovství a bronzovou na šampionátu World Masters v brazilském džiu-džitsu. Jeden on-line korejský slovník ho několik let uváděl jako heslo pro slovo „ošklivý“. Za půl roku napsal a za patnáct let upravil satirický román s názvem Ošklivec. Mužduk Ošklivec IV., hlavní hrdina příběhu, je stopětatřicetikilový horal ze Sibiře, přeborník ve vrhání balvanů, jehož domovinu ukradne americký právník a chystá se z ní udělat motýlí rezervaci pro bohaté turisty. Aby získal zpět zemi i čest svého národa, vydává se Mužduk na právnickou fakultu Harvardovy univerzity, aby se naučil vrhat slova namísto balvanů. Na dobrodružné cestě, která ho ze Sibiře zavede do USA i Afriky, bojuje s druhými studenty, povstalci z řad Tuaregů, profesory práva, černou magií, byrokraty, úpalem, postmodernisty a nakonec i s časem a prostorem. Divoká existenciální a komediální kniha vypráví příběh chybujícího a pochybného hrdiny a jeho boje proti stroji formujícímu ty, kteří vládnou našemu světu. Kniha získala řadu ocenění a při příležitosti jejího překladu a uvedení na český knižní trh jsme se v redakci Srdcařů se sympatickým Alexanderem sešli a natočili rozhovor. Povídání probíhalo zprvu v angličtině, ale když jsme zjistili, že Alexander vládne pořád slušně slovenštinou, přesvědčili jsme ho, abychom přešli do ní. Omluvte občasné přeskoky z jazyka do jazyka, najít ten nejpřesnější výraz bylo někdy těžké, ale o to autentičtější. VIDEO RECENZE galerie Ukázka z prologu knihy Mužduk se postavil do cesty letícímu balvanu velikosti a tvaru menší ženy stočené do klubíčka, ale mnohem těžšímu. Řítil se na něho jako dělová koule. Mužduk se trochu předklonil a pokrčil v kolenou, připravený balvan chytit, a doufal, že náraz ztlumí nohama. Po mohutném úderu zavrávoral, ale šutr nepustil. Diváci vybuchli radostí a vyplašili hejno žlutých motýlů. Jeho soupeřem byl Hulagu, zřejmě nejsilnější Slovák z celého kmene, a házení balvanem přihlíželi obyvatelé všech šesti vesnic. Byli tam všichni Slováci žijící v horách severovýchodní Sibiře, seřazení podél sedlovitého okraje hřebene. Dokonce i staří a nemocní, kteří věděli, že ten výlet je může zabít. Dva zemřeli cestou. Všichni upírali oči na Mužduka. Někteří očividně čekali, jestli sám sebe diskvalifikuje. Samozřejmě neuhnul, ale ještě nikdo se nepokusil ztlumit náraz balvanu nohama. Paže a hrudník byly normální, ale pokrčení v kolenou vypadalo skoro jako uhnutí a on viděl, jak si Hulagu kouše tlusté rty a chce ho obvinit z nečestnosti, což samo o sobě by bylo nečestné. Mužduk se rozhodl, že se nediskvalifikuje. Čest znamená vyvarovat se zbabělství, ne změn. Se svými sto pětatřiceti kily byl mnohem menší než jeho otec, který byl zase menší než jeho otec. Krev Ošklivců rozředily ženy, které si brali od Mongolů, Jakutů a Rusů. To ale neplatilo pro Hulaga, obrovského a přihlouplého. Kdyby Hulagu vyhrál, celý kmen by trpěl. Teď byl na řadě Mužduk. Zvedl balvan nad hlavu a oběma rukama ho hodil. Balvan letěl přímo a Hulagu mu vyskočil v ústrety. Balvan ho zasáhl do ramene, roztrhl vestu z medvědí kožešiny a odskočil, jak se ho Hulagu snažil udržet. I tak spadl. Hulagu necouvl, takže zápas ještě neskončil, ale na řadě byl znovu Mužduk. Vyměnili si místa na hřebeni a Mužduk zvedl balvan. Hulagu se v očekávání předklonil, ale pravá ruka mu visela podél těla. „Máš poraněnou ruku,“ řekl Mužduk. „Dokončíme to zítra.“ „Vidím dál než na špičku svého nosu. Házej, Mužíčku.“ Diváci souhlasně zakřičeli, ale Mužduk neměl žaludek na to, aby hodil balvan na muže s poraněnou rukou. I když tím mužem byl Hulagu. „Zítra to bude lepší.“ „Vzdáváš to?“ zeptal se Hulagu se šklebem ve tváři. Kdyby vyhrál, vyšplhal by na nejvyšší horu hned a nečekal by dlouhé roky jako Mužduk. Pak by měl obě oči a stal by se náčelníkem. Potom by nejdřív ze všeho vyhnal všechny muže z rodu Ošklivců a znásilnil jejich ženy. Co se týče Mužduka, toho by vláčel přes ostrá skaliska, dokud by ho nestáhl zaživa z kůže. Pak by ho až po hlavu zahrabal do země a polil močí. To by byl konec Mužduků, kteří zde vládli po tři generace. Mužduk vrhl balvan. Hulagu ho jednou rukou nemohl chytit, ale dokázal mu nastavit hruď. Balvan mu zlomil hrudní kost a vtlačil žebra do plic a muž se sesul. Zápas skončil. Zazvonil zvonec oznamující konec. Všichni jásali a hrnuli se pogratulovat Muždukovi k udržení titulu. Získal další rok na to, aby vyšplhal na horu vyšší než ta, na niž vyšplhal jeho otec či kterýkoli ze slovenských náčelníků před ním. Pak by měl dvě oči – dva nároky na náčelnictví, jeden objektivní a jeden subjektivní. Titul náčelníka by pak na něho přešel bez jakýchkoli pochyb. Mužduk vyhledal svého otce Mužduka Ošklivce Třetího. „Vyhrál jsi,“ řekl otec. „To je dobře. Trochu ale váhám nad tvým stylem.“ „Můžu vzít Hulaga k politrukovi Fredovi?“ zeptal se Mužduk namísto odpovědi. „Bude lepší, když se uzdraví. Až zase přijdou Rusáci.“ Ošklivec Třetí pokrčil rameny, otočil se a sledoval dlouhý pomalý průvod mužů a žen, kteří se svými zvířaty mířili zpátky do svých vesnic. Většina byla oděná v kožešinách, některé mladší ženy ale měly tradiční červenobílé krajkové límce. Dlouhá řada kolébajících se postav působila z dálky sebeochranným, natěsnaným dojmem.