Obsah Zápisník Popadlo mne to při návštěvě Benátek, v roce 2012. Byli jsme tam celá rodina, navíc parťák Mirek Náplava vzal dceru Sašu a užívali jsme si italské menu: pizza, těstoviny, tiramisu, zmrzlina a pochopitelně kafe. Dokonce i v centru Benátek se dalo na nároží u okénka pořídit lahodné espresso za jedno euro. Taková ta kofeinová střela do těla, impuls silné vůně, skvělé chuti – a jdeme dál! Po týdnu zpátky Praze, kdesi v centru na mém stole káva, nedobrá, vyčpělá, ale vyváženo cenovkou, bác ho, pětaosmdesát korun. Lidi zlatí, mně vám najednou přešla chuť. Dokonce jsme s Mirkem v první chvíli „spravedlivého rozhořčení“ (když už ta káva sama o sobě neměla tu správnou hořkost, kromě pachuti při placení) založili facebookovou stránku Nechci pít hnusné kafe, aby si tam lidi mohli psát, kde je káva dobrá a kde hnusná. Tím tato naše zajisté blahodárná a pro společnost přínosná aktivita skončila a myslím, že stránka má strhujících dvacet příznivců a možná dva posty. Skok o pár let dopředu, Guatemala, na náměstí ve městě Antigua skvělá kavárna s kávou, kterou si sami praží. Kamarádi mne přinutili dát si šálek – to byla dobrota! Ale doma mi to domácí zas nějak kroutilo jazyk do kornoutu. A zas jinam, Kanárské ostrovy, Tenerife, Los Cristianos, zahrádka u řady soch místních guančských náčelníků u moře a k tomu výborné místní cafe cortado. Návrat domů – a skončil jsem zase na té naší stránce Nechci pít hnusné kafe. No nic, po těchto zkušenostech jsme se Mirek Náplava a já vydali různými směry, alespoň co se přístupu ke kávě týká. On se dlouhodobě věnuje bádání a objevování tajů této laskominy, vytváří si v hlavě pomyslnou mapu kvalitních pražíren a kavárniček, takže kdykoli se s ním sejdu, nejčastěji on mne nadchne k objednání nějaké té kávičky, protože vždycky vymyslí, kudy bychom mohli udělat malou okliku, abychom „…ochutnali parádní záležitost, kamaráde, dokonalý mix zcela přesně upražené robusty s arabikou, která precizně dotáhne kyselost na skvělou hladinku a úroveň chuťového akordu…“, jinak si to sám nedám. To už musím únavou padat – anebo vyjít vstříc chuti společníka anebo společnice. Moje cesta je jakási forma tichého protestu – i když to není přesné. Prostě jsem kafe pustil k vodě. Než abych se rozčiloval, nechal jsem to plavat a piju něco jiného. Postupem času mne to začalo bavit, dokonce se přiznám k jistému snobismu naruby, kterým asi spokojeně trpím! Někdy schválně nechám své společníky, aby před obsluhou ekvilibristicky šermovali slovy, když přesně popisují, co by si to dali, a hlavně, co tedy rozhodně nechtějí: „Prosím, té vody nesmí být mnoho, jen takové to ristretko na jeden hlteček, probůh ničeho víc.“ A já pak schválně třeba ucedím: „Pro mě turka.“ Kdybych obsluhující dámu anebo muže oslovil sprostým slovem anebo, v případě (krásné) servírky, obhroublou výzvou k tomu všemu, co mne napadne, když ji uvidím přicházet, asi by to nevyvolalo takový úžas a pohoršení, jako když řeknu to slovo. „Myslíte kávu z džezvy? Bohužel nemáme…“ snaží se občas ten dobrý člověk z obsluhy zachránit situaci a asi i moji kávovou čest. Vše marno: „Normálně, lógr, zalít vodou a do toho šprcněte trochu mlíka.“ roluj text Za majstrštyk považuji, že jsem při jednom pracovním setkání dokázal, aby se zakoktala i distingovaná a vždy duchapřítomná moderátorka Martina Kociánová. Objednal jsem si své oblíbené americano („prosím vás, takovou tu slabou kávu, jak je v ní hodně vody, málo kávy a pokud možno i trochu mléka“). Obvykle mi přinesou espresso ve velkém šálku, sklenku horké vody na dolití podle chuti a pro mne jako ostudu a podivína ještě mléko. Jak jsem byl zabrán do hovoru s inteligentní a krásnou ženou u mého stolu (vždy říkám, že to je nejlepší kombinace, a chlapi, kteří tvrdí opak, jsou hlupáci a strašpytlové; koneckonců moje manželka je toho důkazem a jsem si jist, že Tomáš, Martinin manžel, by to také potvrdil), a nevšiml jsem si, co mi to přinesli. „Po-po-počkej, to nene-ne-dělej, to se nemíchá!“ zkusila Martina protest, když jsem si nevšiml, že místo americana mi přinesli espresso, a já si tedy do plného šálku leji namísto horké vody sodu, kterou jsem dostal k zapíjení… Od té doby se těším, kdy se nějaká informace o kávě a jejím užívání objeví v dalším vydání pořadu Kupředu do minulosti, který Martina vytváří, anebo alespoň na jeho webových stránkách… Pokud vím, tak můj prohřešek byl velkoryse zamlčen a zapomenut, ale já nezapomněl. Je to tak, kávová extempore nezapomínám. Kdybych byl býval tušil, co mi kávové vyhranění do budoucna nabídne! Ani se nebudu zdržovat interpretací a pokusem o vysvětlení hloupého propagandistického retro hesla „pražská kavárna“ a tím oživeného sloganu stalinistických komunistů „Povaleče z kaváren do polí a továren!“, protože mne se to netýká, já do kaváren nechodím, pokud mne tam někdo z mých „povedených kamarádíčků“ nezatáhne! Mě jako „kávonepiče“ tento pokus o vnitrospolečenský rasismus míjí. Ale káva je unikátní informací v čase, pomyslnou ponornou řekou vývoje světa, červenou nití lidských dějin a zrání, jedním z lakmusových papírků času, barometrem vývoje kultury té které země… Možná víte, že Cejlon, Srí Lanka, čajová velmoc, původně měla mít jiný osud! Celé ty nádherné kopce v okolí Nuwara Ellyie a Hattonu byly kdysi kompletně pokryty kávovníky, tak jak to vymysleli britští koloniální plánovači. Ale přišla plíseň, všechno vzalo za své a bylo třeba vymyslet, co dál. Zkusíme čaj, ten by měl být odolnější! Kdosi přišel s nápadem, který za pár desítek let změnil světový trh s tímto druhým nejrozšířenějším nápojem hned po vodě. Hle, nebýt plísně, možná by největší vývozci kávy vypadali jinak! A jedeme jinam. Mám kamarádku Turkyni, která mi kdysi vařívala kávu v džezvě. Dokonale uměla dovednosti naučené babičkou, sbírala pěnu, přesně hlídala var – a káva v jejím podání, alespoň co si z těch dávných let pamatuji, byla opravdu skvělá. Dneska si takovou kávu dáte málokde. Málokdy zažijeme ten posvátný rituál tradiční přípravy. Šest let jsme s Mirkem Náplavou jezdili do Albánie, abychom nasbírali materiál pro film a knížku Albánie – kráska se špatnou pověstí. Začali jsme jezdit do divoké země, kde skoro nebyly dálnice a kde vám kávu, tu pravou, tureckou (ne logrovatý blebajz, který jsem stále ještě ochoten pít i z hrnku na mlíko), udělal na přivítanou kdokoli, s kým jste se jen dali do řeči. Za ty roky jsme už měli pár přátel a pár vesnických anebo „přísilničních“ hospůdek, kam jsme se vždycky stavili právě na jednu vynikající kávu. Až najednou čas ukázal i svoji špičatou a zubatou ručičku, když nám při další takové návštěvě mohutný číšník na naši hlášku „dvakrát jako vždycky a sklenku rakije k tomu!“ hrdě odpověděl: „Chlapi, dneska pro vás mám něco lepšího! Džezvu jsme vyhodili! Máme tady rozpustnou!“ A kus albánského kouzla byl provždy pryč. roluj text Káva dokáže být ukazatelem kdečeho. Koneckonců u nás to není jinak. Na české vychutnávání kávy jsem hrdý. Já vím, že to tak nevypadá, možná si myslíte, že se milovníkům tmavého nápoje vysmívám. Není tomu tak. Nepít kávu jsem se rozhodl sám za sebe a jenom si z toho všeho (i ze sebe) dělám legraci, baví mne to. Ale české vychutnávání kávy mne těší. Přišlo to samo – a ano, asi to taky podpořili dovozci kávy a kávové technologie. Ale nebyl to žádný výsledek politiky, agitace, hádky, ani vyhraňování se proti ostatním. Prostě najednou si lidi sami začali dělat pořádek v tom, co pijí, protože zjistili, že jim záleží na tom, co kdo předkládá jako „presso“. O čem kdo tvrdí, že je arabika, jak že chutná správně upražené zrno. Jednoho dne si prostě lidi řekli, že v tom chtějí mít jasno a začali být vybíraví. Na jednu stranu se často brečí nad českou ohýbavou náturou, nad ochotou nechat si kdeco namluvit – ale třeba káva ukazuje, že tak jednoduché to s námi nebude, že i Heydrich a Hitler moc dobře věděli, proč se té české nátury obávají. Na českém kávovém vybírání se mi navíc líbí, že je přátelské – fakt se mi ještě nestalo, že by mi někdo nadával, že by se na mne vytahoval anebo že by se mi snad smál. Prostě pokud to tak mám rád, tak ať si piji, co chci. Heleho, jsme tedy dokonce kávově tolerantní lidé! Rasismus pro nás není ten správný šálek. Když nám to jde s kávou, když nám to jde s pivem, třeba toho bude přibývat. Třeba to budeme umět i s dalšími věcmi a záležitostmi, jenom si k tomu prostě musíme dojít sami. Ale to už je docela jiná káva. Texty Zápisníku Petra Horkého si můžete přečíst na svých cestách také v měsíčníku Žlutý v dopravních prostředcích společnosti Student Agency. Magazín Srdcaři vám nejlepší příspěvky přináší v interaktivní podobě.