Editorial Obsah O blahobytu a sebereflexi Nedávno jsem byl na kávě s kamarádkou někde v Nuslích. „Kafe ti chutná?“ zeptala se a já bez přemýšlení „znalecky“ vypálil: „Žádný zázrak to nebyl, mám raději ovocnější tóny, tohle bylo málo acidní, ale pít se dalo.“ Naštěstí mi v tom okamžiku došlo, co jsem vypustil z pusy za nehoráznost. Espresso bylo výborné, jen tím, že si v poslední době mohu dopřávat především vysokohorskou kávu z Etiopie, jsem si posunul chuťové pohárky do určitého blahobytného stereotypu. Kamarádka moc nechápala, proč se najednou omlouvám. Místo dalšího vysvětlování jsem jí převyprávěl příběh (skutečný, nikoli literární) spisovatele Michala Viewegha, který zveřejnil ve svém deníku Báječný rok. Seděl kdysi se svým švagrem na snídani v horském luxusním hotelu (kam ho spisovatel pozval a celý pobyt mu zaplatil) a po snídani, kávě a dvou nadýchaných máslových croissantech, švagřík prohlásil: „Nepochutnal jsem si.“ Blahobyt z nás dělá rozmazlené nespokojence a rozumbrady. Nechci spustit litanie ve smyslu „co by za to děti v Africe daly…“, jen si myslím, že není od věci si častěji připomínat, na jak skvělém místě planety žijeme a jak parádně se máme. Vám krásný čas a hodně zábavy s dobrodružstvím vonícím magazínem Srdcaři. Miroslav Náplava šéfredaktor