Cestujeme s Markem CESTUJEME S MARKEM AUDYM Jak jsme vyzráli na Čingischána Kliknout V minulých třech vydáních magazínu Srdcaři nás vyhlášený speleolog Marek Audy zavedl do podzemí, kde se pohybuje jako doma. Ale protože podniká také zajímavé výpravy i na povrchu země, jeho letošní seriál uzavíráme jednou z nic, expedicí na Sibiř. Marku, díky za bezva čtení! Mirek Náplava Volal mně takhle zjara Vojta: „Co dát nějakou mastňáckou řeku v severním Rusku? Do Karélie dojedem autem, rybálka, dovolená i pro ženský!“ Pěkně se to poslouchalo. Jenže přes léto jsme vyšetřili čas sotva tak na vodáckou víkendovku v Horním Rakousku. „Co dát takhle nepokořený Bij Chem (Velký Jenisej) na kajacích? Chlapská jízda!“ navrhuji při pádlování na Enži Vojtovi. Naše loňská výprava na Jenisej ztroskotala na prudké změně počasí už při pěším pochodu k jeho pramenům. Za prameniště je považováno jezero Karabalik v Tuvě, kousek od hranice s Burjatskem „Pěšky tam už ale nejdu,” vzpomínám si na stokilometrový pochoďák v nekončícím dešti, byť nádhernou tajgou Sajánského pohoří. Z potoků se tehdy staly řeky a řeky se rozvodnily tak, že nešly brodit ani na koních. „Jezdil jsi někdy na koni něco jiného než peřeje loni na Tisse?“ „Ne, ale do podzimu se to naučíme!“ Foto: Náklaďákem proti proudu Tissy k poslední chalupě Před tím, než naši čtveřici náš burjatský přítel Tolja vyzvedl v Irkutsku, jsme absolvovali hodinový kurz jízdy na koni kousek za Brnem. Negativním vedlejším účinkem jinak krásné projížďky bylo, že jsme nemohli celý následující den chodit a téměř celý týden si sednout. Když jsme požádali Tolju, aby nám sehnal koně na náklad i pro nás, říkal jsem si, že tři dny v sedle nemůžeme nikdy přežít! Tolja je mezi Burjaty v Orliku velmi vážený, snad proto, že se snaží všem vyjít vstříc, s ničím nemá problém a jeho slovo je slovo chlapa. Toljovým náklaďákem s pohonem na všech šest kol se vydáváme proti proudu řeky Tissy. Je to stejná řeka, po jejíchž povodňových vodách jsme pluli 80 kilometrů zpět do civilizace, když nás zradilo počasí na minulé výpravě. Teď je ale konec září a nízký stav dovoluje, aby vůz značky Ural fičel neuvěřitelnou rychlostí proti proudu k posledním baráčkům. S osmi malými burjatskými koníky fasujeme i tři místní puberťáky. Dostávají od Tolji zaplaceno a také důrazné pokyny, že se o nás mají dobře starat. Anatolij dobře odhadl naše kovbojské zkušenosti. Ani jsme se nemuseli chlubit absolvováním jezdeckého rychlokurzu. Na rozloučenou Tolja ještě v Tisse nalovil desítky chariusů (lipanů) a uvařil nám k nim i burjatský „zutarančaj“. Foto: Sháníme dostatek koňů pro transport nás i bagáže k pramenům Velkého Jeniseje. Nacpal jsem si pod zadek bundu a doufám, že 100 km v sedle přežiji. Na nabalených koních konečně vyrážíme kolem Tissy dál do nitra pustého pohoří. Večer se musíme sami postarat o koně. Okukujeme, jak správně svázat přední a zadní nohu, aby nám koník do rána nezmizel moc daleko. Ráno zase správně navázat sedlo i náklad. Tohle nás v kurzu neučili! Další den nastává zvrat. Hoši se shlukli a burjatsky kují pikle. Vojta po chvíli sonduje, co se děje, a dozvídá se nečekanou informaci. Kluci dál nejdou, pokud nepřiplatíme. Podporovat tenhle podraz se nám ani trochu nechce. Zatímco Vojta vyjednává, Tomáš hlásí: „Oni mají naše lodě, my máme jejich koně. Do sedel!” A přesto, že je večer, vyrážejí s Martinem vstříc horám. Burjati jsou z této reakce trochu vyjevení, ale konečně přistupují na náš návrh, že budeme vyjednávat. Vojta se snaží dokolečka vysvětlovat, že už jsme zaplatili za celou cestu až k Jeniseji. Situace je patová. „Mám ty liry,“ procedím česky mezi zuby a naše mysl se rozzáří. Vítězství je blízko. Když jsem pročítal „maršruty” (popisy cesty) našich předchůdců na internetu, objevilo se v přes deset let starém deníku, že turistická výprava byla v sousední Tuvě napadena v noci loupežníky na koních a okradena. „Nabalím ti takovou dárkovou peněženku, naplněnou neplatnými italskými lirami, co máme pořád v šuplíku. Až ti strčí hlaveň do stanu, tak jim to dej!” řekla, a hned i udělala, moje žena Světlana před naším odjezdem. Liry se spoustou nul teď použijeme k jinému účelu. Vojta mě vzápětí pasuje na pokladníka a vnáší do rozhovoru naději na vydání peněz. Jen mě prý musí přemluvit. Vzdalujeme se rychle za nedalekou limbu, kde můžeme ukrýt své emoce a veselí. Foto: Přetrhl se mi řemen co držel sedlo. Bude třeba improvizovat. Vojta již opět ležérně sedící na své kobyle po špatných zkušenostech s divokým běloušem. GALERIE Vymýšlíme scénář divadelního představení. Vzápětí sehráváme dokonalou scénku. Hodný Vojta zachránil expedici a přemluvil mě. Vydal jsem jen velmi neochotně svou rodinnou zásobu lir. Už už Čingischán, skutečně se tak jmenoval, natahuje ruku po desítkách tisíců lir, které mu Vojta podává. S řevem přiskakuji: „Né, to je moc!” A vytrhávám peníze Čingimu z ruky. Burjati stojí jako opaření. Vojta se mě snaží znovu přemluvit, abych vydal prachy. Mám problém zadržet smích, ale snad to vypadá, že potlačuji pláč. Máme je na talíři. Kaubojíčky ani nenapadne, že by mohly být peníze neplatné. Po pěti minutách dávám klukům polovinu sumy fiktivního kurzu. „Druhou půlku dostanete až na břehu Bij Chemu (Velkého Jeniseje).“ V očích Čingiho pozoruji vítězství. A Vojta, to je teď geroj! Správný direktor expedice! „Zítra ti půjčím svého bělouše. Ta tvoje herka sotva leze,” slíbil mu večer Čingischán. Jenže každý si umí představit, jakého koně si vybere burjatský puberťák. Marně jsme Vojtovi radili: „Nesedej na toho bělouše!” Čingi byl ráno jako vyměněný, dodržel slib a bělouše Vojtovi dokonce osedlal. První rodeo trvalo necelých 5 vteřin. Nepočítám ale další čtvrthodinu, během které jsme chytali koně. Další pokus vydržel Vojta plných pět minut, než ho bělouš opět vyhodil ze sedla. „Musí si na tebe zvyknout. Nevzdávej to!” radil Čingi Vojtovi a on skutečně vlezl i po třetí na divoké zvíře. A skutečně dalších 20 minut spokojené chůze horskou tundrou probíhalo v klidu. I Vojtovi narostl hřebínek a navrhl, abych mu podal kytaru, kterou jsme se báli navázat k sedlovým brašnám a vezli ji jen tak v ruce. Bělouš ucítil svou další příležitost a tryskem vyrazil. Vojta se nečekaně držel v sedle. Později nám tvrdil, že chtěl zachránit kytaru. Tu však za okamžik odhodil do houští a sám zanedlouho přistál v borůvčí. „Jestli chceš vidět Jenisej, měl bys vrátit toho bělouše!” radili jsme Vojtovi. Smutně vylezl na šedou herku a v klidu pak dojel až k jezeru Karabalik. Vyplatili jsme zbytek lir a vydali se na 320 kilometrů dlouhou plavbu po Bij Chemu k civilizaci. Foto: Zářijová pohoda Sajanském pohoří na hranici mezi republikami Tuva a Burjatsko Burjati Burjati jsou odnoží hunských kočovných kmenů, které se někdy na přelomu letopočtů začaly usazovat v nádherné, i když klimaticky drsné zemi mezi Bajkalem a současným Mongolskem. Rusko začalo projevovat svůj zájem o bohatství dálného východu až na přelomu 15. a 16. století. V roce 1666 ruští kozáci postavili na břehu řeky Ude dřevěnou pevnost. Zakrátko zde vzniklo centrum, kde se scházeli obchodníci z celé Burjatie. Město Улан-Удэ, které zde vzniklo, je dnes hlavním městem Burjatské autonomní republiky. Muž je duch a žena duše, muž je dým a žena oheň. Burjatská moudrost Сен бене, мане hе xan! Pozdravena buď moje krásná zem! Zutarančaj Burjati si v rámci Ruské federace dokázali podržet své tradiční zvyky staré přes tisíc let. Až obřadně přistupují k přípravě svého tradičního čaje. Nápoj nebo spíše polívka jim dodává sílu po celý den, hlavně když cestují na koních nekonečnou tajgou a horami. Poslední den před naším odjezdem přes Sajánské pohoří nás Anatolij pozval na oběd. Dopoledne totiž nachytal hromadu chariusů – dravých ryb podobných našim lipanům. Tečkou hostiny byl burjatský zutarančaj. Anatolij vytáhl nebývale precizně vyrobenou dvojici speciálních sedlových brašen. V pravé kožené tašce byl zabalen do čistého plátna silnostěnný kotlík – Jembö a tři menší misky Aiga. Mladý Otir rozdělal oheň z drobně naštípaných modřínových polínek, nalil vodu z řeky a postavil jembö do skládací snýtované trojnožky, kterou našel v druhé kožené brašně. Do jednoho aiga dal Anatolij mírně osolené máslo. Pomocí zazoru – jednoduchého dřevěného nástroje s drážkou vyztuženou mosazným plíškem – přidržoval aigu nad řeřavými uhlíky tak, aby se máslo zpěnilo. Silná stěna aigy podržela dostatek energie i pro okamžik, kdy speciální dřevěnou lžící zamíchal do másla mouku a nechal jíšku odstát. Čaj nasypaný mezi tím do jembö klesl ke dnu. Třetí pomocník Absar jej na pokyn stařešiny začal pečlivě přelívat naběračkou do jíšky za současného plynulého Toljova míchání. Zbývalo jen obětovat čtyři lžíce zutarančaje do světových stran. Přízeň bohů budeme potřebоvat! t Knihu Cesta na Jenisej je možné objednat na stránkách Marka Audyho: WEB