Čtenáři na cestách Jaroslav Jindra Na ostrov Papua jsem se vypravil už podruhé, po dlouhých šesti letech. Za tu dobu jsem zažil řadu jiných velkých dobrodružství a zatlačil hluboko do zapomnění vzpomínky na to, jak náročná, především fyzicky, tato oblast je. Člověk snadno zapomíná na staré rány a nechává na povrchu paměti vznášet růžové vzpomínky. Před šesti lety jsem měsíc vandroval s fotoaparátem horami v srdci druhého největšího ostrova světa a pak si další měsíc lízal rány na různých menších indonéských ostrovech, od Biaku přes Bali po Jávu. Domů jsem si tehdy kromě otlaků na nohou a hmyzích kousanců odnesl skvělá témata na reportáž a stovky podivuhodných snímků. Cestovat sám do tak odlehlých oblastí může někomu připadat jako šílenost, ale má to své výhody. Především jste zodpovědní jen sami za sebe. Navíc špatný parťák dokáže i z ráje udělat za dva dny peklo. Bez partnera se rovněž dostanete více do zákulisí a máte i větší štěstí na setkání se zvířaty. Třeba už jen proto, že je nerušíte nekonečným klábosením a podivnou směsí několika pachů. Domorodci jsou ve většině zemí ke krajánkům přívětiví a mají potřebu o ty osamocené pečovat. Na otázky, co bych dělal sám, kdyby mě někdo přepadl, odpovídám, že totéž, co bych dělal, kdyby nás bylo přepadeno pět. Každý zkušený cestovatel totiž ví, že nemá smysl přijít o život stavěním se na zadní. Hrdinů jsou plné hřbitovy. Každý zkušený cestovatel také ví, že nemá nosit peníze na jednom místě a má mít pro každý případ připravenou věrohodnou vějičku v podobě přiměřené částky v peněžence. Pokud může svým vzezřením splynout s okolím, tím lépe. Problém by ale mohl nastat v případě úrazu v náročném a někdy vyloženě nebezpečném horském terénu. Zlomená noha nebo pád do strže na kluzké stezce může mít v takovém případě fatální následky. Ovšem stejně jako přecházení silnice někde v Praze nebo vrtání hmoždinky do stropu ve zdánlivém bezpečí vlastní domácnosti. Vše je totiž relativní, i riziko. Ale zpět k cestě. Z toho mála lidí, se kterými bych několik týdnů v kuse vydržel, jeden kamarád nemohl, protože odcestoval do Číny, jedna slečna mi dala košem, protože právě dostala lukrativnější nabídku, jiná mi dala košem, protože jsem léty opelichal, no a poslední adept týden před odletem zjistil, že nemá platný cestovní doklad, takže zůstal sedět doma na zadnici. Tak jsem se, jako už tolikrát, ocitl s batohem na zádech a kamerou v ruce na letišti sám. První z řetězce menších problémů nastal už před odletem. Letenku jsem měl jen do Jakarty. Na vnitrostátní linku z Jakarty na Papuu prostě letenku ze zahraničí koupit ani rezervovat jednoduše nejde. V praxi to znamená, že nevíte, zda z Jakarty odletíte hned, nebo za tři dny, a obtížně tak můžete cokoli plánovat. Jde sice o vnitrostátní let, ale z Jakarty na Papuu je asi tak daleko jako z Londýna do Bagdádu. A to už tou dobou máte jeden celý den plahočení se v malém prostoru turistické třídy za sebou. V Jakartě jsem měl kliku. Tedy na první pohled. V nočním spoji bylo stále několik volných míst a cena nebyla nijak přemrštěná. Když jsem z dlouhé chvíle v letištní hale prohlížel čerstvou letenku Lion Air, můj zrak se zastavil na datu návratu. Přestože jsem jasně žádal návrat 4. dubna a pro jistotu máchal před nosem personálu společnosti Lion Air zpáteční letenkou do Dubaje s odletem 5. dubna pár minut po půlnoci, vystavili mi zpáteční letenku z Jayapury na 5. dubna ráno. Klika byla, že jsem si toho hned všimnul a že vše šlo za drobný poplatek změnit. Noční spoj do Jayapury odstartoval jen s dvouhodinovým zpožděním, což je v Indonésii jakýsi folklór, který leteckou společnost nepřinutí, aby takový nepodstatný detail uvedla na monitoru s odlety. Zpoždění pod pět hodin prostě není Zpožděním. Temné lupnutí několik minut po startu většina dřímajících cestujících ani nezaznamenala nebo ho považovala za opožděné zasunutí podvozku. Já tomu rovněž nevěnoval pozornost. Zaujalo mě spíše, že nestoupáme a držíme se stále ve výšce nějakých dvou kilometrů. Podle nočního osvětlení Jávy a jemného náklonu bylo jasné, že kroužíme. Když ovšem kroužíte řadu minut, dříve nebo později vás to zaujme. No, a pokud kroužíte celé dvě hodiny jako na kolotoči a z palubního rozhlasu se ozve suchá informace, že z technických důvodů za chvíli přistanete opět v Jakartě, lehce znervózníte. Hned po dosednutí na letištní plochu se mezi cestujícími rychle rozkřiklo, že nám upadly dveře od zavazadlového prostoru. Z boku Boeingu, hned za kabinou pilotů, bylo skutečně vidět temný otvor, pod kterým zmateně pobíhal letištní personál. Z čekárny se několik pasažérů odebralo shánět letenku k jiné společnosti s bojovým pokřikem, že Lion Air hazarduje se životy cestujících a nenamáhá se je ani informovat o nastalém nebezpečí. Po dalších třech hodinách bylo přistaveno jiné letadlo a tentokrát, až na mnohahodinové zpoždění, proběhlo vše bez problémů. Tedy pokud za problém nepovažujete, že při výměně letadla pozapomněli na catering, takže jsme ty dlouhé hodiny proseděli o hladu a žízni. Ale trocha nepohodlí přece k cestování patří. Po příletu do Jayapury mě při přebalovaní věcí čekalo nemilé překvapení – zlomená tyčka od stanu. Bohužel neopravitelně, což v praxi znamenalo, že stan vláčím zbytečně a budu nucený opět spát v domorodých chýších. Přesně tomu jsem se snažil koupí stanu vyhnout, jak kvůli všudypřítomnému kouři z ohně, tak především kvůli blechám a štěnicím, které mi před šesti lety daly co proto. Nezbývá, než zatnout zuby. Nečekaným překvapením byl fakt, že jediná banka na Papui, ve které si mohou cizinci vyměnit peníze, je malá pobočka BCA v jedné z jayapurských zastrčených uliček. To vám ale samozřejmě nikdo předem neřekne, takže se celý den potácíte od banky k bance, od města k městu. Všude se vám s úsměvem dostane stejné odpovědi – sorry mister, neměníme, zkuste to jinde. A tak jeden celý natáčecí den padl na okružní jízdu po peněžních ústavech Západní Papui. Večer jsem si zpět do Sentani přivezl první suvenýr, řídkou příhodu s hustým běháním. A navrch horečku – evidentní důsledek papuánského kulinářského umění a změny klimatu. Teplota do druhého dne ustoupila, ale průjem se mě držel celý měsíc až do Evropy. S dalším problémem jsem tak trochu počítal předem. Do vnitrozemí ostrova, do města Wamena, odlétají ze Sentani jen dvě společnosti, takže si člověk na volné místo musí počkat. V mém případě to byly tři dny, po které jsem se snažil vyléčit běhavku a v čase mezi opakovaným stahováním kalhot nasbírat nějaké první záběry. Měl jsem také dost času k vyřízení policejního povolení, bez kterého se cizinci na Papui nesmí a prakticky ani nemohou pohybovat. Novinkou bylo, že lze vystavit povolení jen pro jednu oblast a pokud plánujete pohyb na dvou místech, pak musíte navštívit ještě jinou akreditovanou policejní stanici. Což znamená hodiny cestování do jiného města, hodiny čekání, až se někomu uráčí úřadovat, fotky, kopie dokladů a poplatky, jen aby se úřední šiml nažral. Ale i to k cestování patří, stejně jako už zmíněné nepohodlí. galerie Po příletu do Wameny jsem plný elánu vyrazil jihovýchodním směrem, do hor. Kousek za Habemou se každému cestujícímu postaví do cesty rozvodněná řeka bez mostu. Silné zemětřesení a následná eroze tady před léty odnesly část hory a s ní i celý břeh se silnicí. Hloubka brodu a síla proudu závisí na počasí. Může to být snadná procházka, stejně jako boj o holý život. Jak rychle se po dešti voda v korytě zvedne, tak rychle i opadne. Já jsem se u brodu ocitl při středním stavu toku. V praxi to znamenalo brodit se v silném proudu téměř po prsa, zatímco mě přidržovali dva domorodci ponoření do vody po krk, jen aby mě silný proud nesrazil a neodnesl na věčnost. Další domorodec se postaral o bezpečné přenesení mého batohu, kamery a bot. galerie Hned za brodem bylo nutné přejít několikametrový úsek naplaveného šedivého bahna. Místní ho zakryli větvemi, které jejich lehká těla snadno udržely. Já však se svými sto kilogramy po dvou krocích zajel do bláta až po pás. Chvíli jsem se jako vosa v medu pokoušel vyprostit, ale bez pomoci to prostě nešlo. Samozřejmě k veliké radosti čumilů. Na břeh jsem se nakonec dostal špinavý jako čuně, s pořádně podřenýma nohama. Větve, které jiným pomáhaly překonat měkký povrch, mně způsobily řadu drobných, ale bolestivých poranění. Opláchnul jsem se v malém potůčku a ubytoval se v první vesnici. První noc v divočině jsem si užil přesně podle očekávání – komáři, blechy, štěnice, občas po mě přeběhla zvědavá krysa. Po třech podobných nocích to ale přestanete vnímat. Člověk si zvykne na všechno a nějaký drobný zvěřinec mě přece nemůže rozházet. Co mě ale vyvede z míry, je počasí. Před šesti lety tady toto dobou pršelo prakticky každou noc, ale přes den jsem se s přeháňkou setkal jen výjimečně. Tentokrát lilo téměř bez přestání. No a zkuste natočit nějaké téma v dešti… Astmatici by na druhou stranu ocenili, že se alespoň neprášilo. Ovšem v zemi se stoprocentní vlhkostí a vzduchem jako ve skleníku si na kluzkých stezkách v neuvěřitelně strmých horách na dno sil sáhne i zcela zdravý člověk. A prolije při tom litry potu. Globalizace je fenomén požírající jako rakovina poslední zbytky jedinečných kultur prakticky po celém světě. Své udělala za posledních roky i na ostrově Papua. V místech, kde jsem ještě před šesti lety běžně potkával nahé domorodce tradičně oděné do koteky (chrániče penisu), dnes všichni nosí tričko a kraťasy, kamenné nástroje nahradily moderní čínské výrobky z oceli. Koteku nosí už jen několik starých mužů, takže za nějakých pět či deset let bude problém někoho s kotekou v celém údolí Baliem vůbec najít. Samozřejmě s výjimkou „turistických safari“, jakým je vesnice Jiwika. To, za čím sem posledních dvacet let cizinci přilétají, nenávratně mizí před očima. galerie Něco málo z papuánských tradic se mi však ještě zachytit podařilo, i když kamera ve vlhkém prostředí občas stávkovala a leproidní držák mikrofonu od ní definitivně odpadl. Výraznou změnou od mé poslední návštěvy byl i nárůst armády a policie v oblasti. Tam, kde si indonéské úřady před šesti lety vystačily s malou pětičlennou posádkou, dnes bylo ležení o padesáti mužích, kteří se při každé příležitosti snažili domorodcům ukázat, kdo je v zemi pánem. Že při tom občas dojde na zbraně, je nabíledni. Jedné takové výstražné střelby v dávkách nad hlavy hrůzou křičících žen, které šlapaly v houfu na trh s nákladem zeleniny, jsem byl nechtěným svědkem. Vytáhnout kameru na vojáka či policistu v této části světa znamená velký problém. Stejně jako přimotat se k nějaké demonstraci. Ovšem profese je profese, a tak jsem pár záběrů nepokojů ve Wameně přeci jen pořídil. Ve chvíli, kdy se objevil první policista, jsem hbitě naskočil na mototaxi a zmizel ze scény. Kartu s choulostivým materiálem jsem pečlivě ukryl do krabičky s léky a ve stejném úkrytu postupně skončil rozhovor s představitelem Hnutí za samostatnou Papuu a záznam výstavy fotografií domorodců zmasakrovaných indonéskou armádou. Měl jsem totiž v živé paměti článek o incidentu, při kterém český turista vyfotografoval několik snímků demonstrace v Merauke na západě Papui a český konzul se pořádně zapotil, aby ho následně dostal z vězení. Zpestřením jedné z nocí ve Wameně bylo poměrně silné zemětřesení. Měl jsem pocit jízdy lůžkovým vozem po starých neudržovaných výhybkách. Jak rychle pohyby země přišly, tak rychle i odešly, spal jsem pak pokojně až do rána. To, že bych snad raději neměl ráno ani vstávat, mě poprvé napadlo poté, co jsem natočil rozhovor s šéfem papuánských separatistů, jakýmsi papuánským Havlem. Rozhovor jsme natáčeli v přírodě, abychom se vyhnuli nechtěným svědkům. Když mě odvezl autem zpět do města, zůstala mi při vystupování v ruce klika jeho auta. Zřejmě by tak či tak upadla druhý den, ale nemohl jsem se zbavit určitého pocitu viny. Tou dobou už se u mě začala projevovat infekce nohou. Drobné škrábance a rány od hmyzu se zanítily a na lýtkách, kolenou a jedné ruce se začaly tvořit mohutné bolestivé vulkány naplněné hnisem. Propiskou jsem si dělal čárky na okraj zarudnutí kolem každé větší rány, abych měl přehled o tom, jak se infekce vyvíjí. Zalepit rány náplastí nebyl nejlepší nápad. Sice se mi do ran nedostal hmyz, ale hnis neměl jak unikat, rány nemohly dýchat a bolest byla chvílemi nesnesitelná. Natáčet v exteriéru s takovým hendikepem je pro silné nátury. Obstarat si na Západní Papui ošetření není nic jednoduchého. Lékáren je sice ve městech poměrně dost, jsou ale zaplaveny vitamíny z televizních reklam, prostředky na podporu růstu vlasů a viagrou. Obyčejný antiseptický zásyp či nějakou tinkturu na ošetření ran v nich však nenajdete. Hodně mi pomohl čajovníkový olej, který s sebou všude vozím, ale maličkou lahvičku jsem rychle vypotřeboval. Postupně se moje chůze měnila v pajdání a ranní vstávání v bolestivé utrpení. Stafylokoková infekce pomalu zachvacovala i jiné části těla a rány vypadaly odpudivě. Přišel den odletu z Wameny a naděje, že na ostrově Biak seženu lékaře, který si s boláky hravě poradí. Odlet z Wameny měl tradiční dvouhodinové zpoždění, ale pozorováním ruchu na letištní ploše ze stínu plechového přístřešku, který tady hrdě nazývají odletovou halou, mi čas rychle utekl. Turbovrtulové letadlo však ne a ne nahodit levý motor. Po několika minutách pokusů se z něj začal valit hustý černý dým. Papuánští a indonéští pasažéři reagovali na nečekanou podívanou jednoznačně – odepnuli pásy a s křikem „hoří“ se cpali uličkou k zadnímu nouzovému východu, který jeden z nich několika hmaty otevřel. I když ve skutečnosti o žádný požár nešlo, znamenalo to další dvě hodiny zpoždění. Letadlo narolovalo zpět k odletovému přístřešku a zruční mechanici se pustili do opravy motoru a vyvaleného nouzového východu. Následný let do Sentani proběhl bez potíží a přípoj na ostrov Biak jsem nezmeškal, protože v takové zemi, jakou je Indonésie, je rozumné kupovat letenky, aby přípoje navazovaly raději až druhý den. Významnou finanční položkou cestování po Západní Papui, obzvlášť když nemáte stan, je ubytování. Ve městech sice najdete mnoho míst pyšně označených nápisem hotel, ale jejich úroveň je ve značném nepoměru s cenou za nabízené služby. Dvacet či třicet dolarů za blechárnu s krysami, ve které se štítíte čehokoli dotknout, je přeci jen dost peněz. Ty padesátidolarové noclehárny odlišuje obvykle jen honosný vchod, klimatizace a recepce. O obvyklou pokojovou zoo tady většinou nepřijdete. Zaplatit za noc dvě stě dolarů v rádoby luxusním hotelu bez hlodavců a hmyzu, s tím rozpočet bohužel nepočítá. Navíc zdání luxusu, barevná televize a klimatizace vás stejně neochrání od neutuchajícího hluku ulice a vyvolávání muezzina. Výhodou ve většině hotelů je, že budete pravděpodobně jedinými cizinci. Může se tak stát, že vám bude personál i trochu podstrojovat. Čaj a snídaně až do spacáku je rozhodně příjemný začátek dne. Proč do spacáku? Prostě proto, že ani za třicet dolarů se vám na Papui nedostane povlečení nebo deka. Ostrov Biak nabízí k natáčení řadu zajímavých témat. Od rajských pláží přes poetiku tropického pralesa po stále zřetelné stopy druhé světové války. Jako první téma pro natáčení jsem zvolil jeskyni Goa Jepang, ve které na sklonku války zahynulo na tři tisíce japonských vojáků. Samotná jeskyně působí tajemně a je plná roztodivných válečných trosek, které zaujaly mé srdce dokumentaristy. Ovšem dlouhoprstého správce jeskyně více zaujala moje kšiltovka a sluneční brýle, takže než jsem se večer dostal zpátky do hotelu, byl jsem spařený jako sele a o můj zrak se pokoušel zánět spojivek. Pot tekoucí do oka přitisknutého k hledáčku kamery prostě dokáže své. galerie Potíže se zrakem se naštěstí během dvou dní podařilo zažehnat kapkami. Na bolavé nohy, které den za dnem stále více otékaly a dostávaly strašidelnou barvu, se mi nic účinného koupit zase nepodařilo. Musel jsem tak přehodnotit plány a vyrážet jen na ta místa, na která mě mohlo dopravit mototaxi nebo mikrobus stavící před hotelem. Na cestu ke vzdáleným vodopádům Wardó jsem zvolil nájemné taxi, abych se vyhnul množství přestupů a hlavně mačkání se spoustou spolucestujících. Každý dotek zanícených nohou byl totiž velmi bolestivý. Taxikář mě po hodinovém kroužení ulicemi města zavezl zpět do centra a bezradně krčil rameny. Jednoduše netrefil na výpadovku. Nezbylo nic jiného, než se k dnešnímu cíli vypravit jako ostatní, přískoky vpřed malými mikrobusy. V praxi to znamená tři hodiny jízdy na vzdálenost 70 km. Ve Wardó se mi podařilo nasmlouvat rybářskou loďku s motorem a vyrazil jsem po řece pohádkovou krajinou vstříc novým zážitkům. Po necelé půlhodině plavby jsme však uvízli. Po jednom z častých zemětřesení do říčního koryta spadlo několik mohutných balvanů, které bránily proplutí lodi s boční vyvažovací tyčí. Takže natáčení vodopádu se nekonalo, i když samotná plavba pralesem byla i tak velmi romantická. Cestou do města se mi rozpadly sandály a sehnal jsem jen obyčejné vietnamky, tedy nic pohodlného. S oteklýma nohama jsem si o výpravách delších než pár set metrů mohl stejně nechat jen zdát. Na poslední tři dny před odletem do Evropy jsem se vrátil zpět na Papuu a ubytoval se v prvním hotelu u letiště. Dál by mě nohy stejně nedonesly. Ráno jsem vyrazil s kamerou a stativem přehozeným přes rameno do šedesát kilometrů vzdálené Jayapury, abych natočil nějaké chybějící scény. Do Jayapury se jede se třemi přestupy. Chvíli po tom posledním se však udála podivná věc. Neujeli jsme ani kilometr, když nám cestu zablokoval motocykl a terénní vůz, ze kterého vyskočili čtyři muži a beze slova mě vyvlekli ven a posadili do svého auta, které vzápětí vyrazilo směrem do Jayapury. Cestou na mě nikdo nepromluvil a teprve při vjíždění do komplexu moderních budov jsem z nápisu Polisi vydedukoval, kdo jsou mí únosci. Během několika hodin se u mého výslechu vystřídalo snad dvacet policistů v civilu a dva v uniformě. Pokud se to ovšem dá vůbec nazvat výslechem, protože já umím indonésky nanejvýš pozdravit, poděkovat a počítat a policisté pro změnu zase nevládli jiným jazykem. Když jsem se vcelku srozumitelným výrazem „embassy“, doplněným mimikou telefonování, dožadoval spojení s velvyslanectvím, zmohl se ten, co vypadal na šéfa, na opakované „no problem, mister“. Zavolat mě však nenechali, a tak jsem proseděl na židli jakési kanceláře o hladu celou noc. Druhý den si na mě přivedli nějakou sekretářku, která vládla jednoduchými anglickými výrazy, a výslech mohl pokračovat. Na otázky „jak jste se to dozvěděl“, jsem odpovídal, že nechápu, co jsem se měl dozvědět, a opakoval, že důrazně protestuji proti zadržení. Ten, co vypadal na šéfa, neustále vykřikoval srozumitelný výraz „deportasi“. Škála otázek tlumočených přes sekretářku se rozrostla, od toho „s kým jsem přiletěl“ přes „proč jsem přijel“ až po „jaké drogy beru“. Teprve po několika hodinách, když se i ti nejagilnější výslechem unavili, jsem v duchu z různých útržků začal skládat mozaiku děje. Někde u Jayapury byly tou dobou dvoudenní nepokoje a já shodou okolností tím směrem mířil s kamerou přes rameno. Indonéská vláda veškeré problémy s papuánskými domorodci úzkostlivě tají před zahraniční veřejností a protesty krvavě potlačuje. Pokusil jsem tedy prostřednictvím oné sekretářky a kresbiček na papíru vysvětlit, že mě politika nezajímá a že jsem přijel jako turista. Že když si prohlídnou obrázky, které mám v kameře, nenajdou na nich nic závadného. Jsou na nich jen rybáři a běžný ruch ulice. Prostě to, co by si natočil každý turista. O své práci pro Českou televizi jsem raději pomlčel, protože bych si rozhodně nepomohl. Snažil jsem se vysvětlit, že pro držení kamery můžou sbalit každého bělocha, protože každý cizinec, který na Papuu přiletí, kameru nebo přinejmenším fotoaparát má. Hra na nevinného naivního pitomce začala fungovat. Na otázku, proč mám profesionální kameru, jsem odpověděl, že se mýlí, neboť televizní kamery jsou mnohem větší a přes rameno a já mám přeci jen lehký fotostativ. Musel jsem podepsat nějaké prohlášení, ve kterém zřejmě stálo, že natáčím výhradně pro vlastní potřebu. Nato smazali obě karty, které jsem měl u sebe. Přišel jsem tak o půvabnou scénku s mobilními telefony, o vyjížďku na lov velkých ryb a další materiál, který bude později ve střižně zoufale chybět. Na druhou stranu mě nikdo z policistů nemučil, neměl jsem pouta a mohl jsem si přesednout z nepohodlné židle na pohodlný gauč. Policejní šéf mi dokonce přinesl plechovku Coca-Coly. Ovšem jídla jsem se opět nedočkal. Snažil jsem se upozornit každého, kdo se kolem mě mihnul, na svůj zdravotní stav a na nutnost ošetřit hnisající bolavé nohy. galerie Ten, co byl zřejmě šéfem, se mi přes sekretářku snažil vnutit zajímavou myšlenku, že jsem si infekci přivezl z Evropy a ohrozil tak indonéské obyvatelstvo. Znovu se pak vrátil k otázce, jaké drogy beru, a vykřikoval zaklínadlo „deportasi“. Tou dobou už jsem ale byl vcelku klidný, protože mi bylo jasné, že jde o omyl nějakého policejního snaživce a že proti mně v ruce evidentně nic nemají. Kdyby se některý z tajných policistů zamyslel a prohledal mé věci v hotelu, možná by se hodně divili a já bych seděl dodnes. Zdálo se však, že se nikdo nenamáhal vážit cestu do Sentani a že se spokojili pouze s osobní prohlídkou. Když časem někomu, kdo o všem rozhodoval, došlo, že je celé zatčení nesmysl, který je nejvyšší čas zamést pod koberec, byl jsem usazen do křesla před televizi, ve které shodou okolností běžel americký thriller natočený v pražských ulicích. Snažil jsem se policistům vysvětlit, že tam někde jsem doma a ledy se hnuly. Celá indonéská tajná služba se mnou sledovala televizi a pak mě s přátelským plácáním po ramenou předali imigračnímu úřadu. Jeho úředníci zřejmě onen film neviděli, takže celý cyklus výslechů v režii zamračených úředníků začal nanovo. Samozřejmě bez možnosti spojit se s velvyslanectvím, bez ošetření bolestivých ran na nohou a bez jídla. Jen noc už jsem nemusel prosedět na nepohodlné židli, ale v čalouněném křesílku na chodbě. Ze vzájemné komunikace jsem pochopil, že „deportasi“ se zřejmě konat nebude a že mě pro jistotu zadržují až do odletu letadla. Řeč přišla i na nějakého Jiřího, netuším však, o koho šlo. Možná o onoho Čecha zatčeného před časem v Merauke. Byl jsem okolnostmi přinucen podepsat výpověď, které jsem nerozuměl, načež mě naložili do auta a odvezli na letiště v Sentani. Na malou chvíli jsme zastavili u hotelu, abych si vyzvednul věci, a překvapilo mě, že se imigrační úřadníci nenamáhali vystoupit z auta a nechali mě balit samotného. Na letišti mě předali personálu letecké společnosti a vcelku přátelsky se rozloučili. Přiznám se, že jsem se v hloubi duše trochu klepal, hlavně při přestupu v Jakartě. Nějakého policejního chytráka mohlo napadnout dát mi neustále omílané drogy do zavazadla. Když na tebe nemůžeme zákonnou cestou, tak si tě podáme jinak… Naštěstí byly mé obavy liché a já po třech dnech hladovění odletěl s totálně zničenýma nohama domů. Nedostatek hygieny posledních dnů se podepsal na mém zdravotním stavu a já ty dva dny v letadle proskučel bolestí. Můj batoh po příletu z Jayapury vyjel na zavazadlový pás jakartského letiště rozpáraný odshora dolů. Jediným možným řešením bylo omotat ho dvojitou vrstvou balící fólie. Chtěl jsem se na cestu domů ještě trochu upravit, ale sprchu jsem na letišti nenašel. Posloužilo tak alespoň umývadlo. Koupil jsem si tričko indonéské velikosti XXL, největší jaké jsem objevil, ale stejně jsem se v něm cítil jako ve svěrací kazajce. Po dvou dnech ve stísněném prostoru letadel, po pěti od zatčení a po měsíci od poslední noci v čisté posteli jsem konečně přiletěl do Prahy a nechal se odvézt na chirurgickou pohotovost na Karlově náměstí. Službu konajícího pana doktora jsem svým stavem a tím, odkud přilétám, natolik vyděsil, že se mě ani nedotknul a vykopnul mě z ordinace s doporučením, abych ráno navštívil specialistu na tropickou medicínu. Ono se řekne, navštívil, ale na nohách už jsem se moc neudržel. Na internetu jsem našel specializovanou ambulanci, která se na svých stránkách chlubila širokou škálou služeb a specializovaných vyšetření. Cestu jsem ale vážil zbytečně. Šlo jen o obyčejné očkovací centrum, které se jako ordinace tropické medicíny pouze tvářilo. Kdybych potřeboval očkování proti žluté zimnici nebo hepatitidě, zřejmě by mi vyhověli. S rozvinutou chorobou podivného původu mi sem ale nelezte… naznačila paní doktorka. Několik telefonátů přátelům mě konečně nasměrovalo na pravé místo. Pan doktor Kubík z infekčního oddělení v Motole je zkušený praktik a s mým problémem si poradil za pár minut. Silná antibiotika do druhého dne zastavila hnisání, zmenšila otok a proces hojení se viditelně rozběhnul. Za dva dny už jsem měl nohy normální velikosti a rány se zacelily strupem. Také zarudnutí kolem nich téměř zmizelo. Po třech dnech užívání antibiotik jsem se ale nečekaně osypal svědivou kopřivkou a zrudnul jako krocan – alergická reakce na čtyřnásobnou dávku antibiotik. Antihistaminika po vysazení antibiotik alergickou reakci poměrně rychle zmírnila a to nejhorší už jsem měl naštěstí za sebou. Když tak přemýšlím nad neuvěřitelnou souhrou smolných náhod, ptám se, co pozitivního, kromě natočeného materiálu, mi tahle cesta přinesla? Do Indonésie se nejspíše už nikdy nepodívám. Být na seznamu indonéské tajné služby je příliš velké riziko. Tím spíše po odvysílání nepříliš lichotivých záběrů. Něco pozitivního se ale přeci jen našlo – výsledky vyšetření na infekčním oddělení… Ve stěrech z ran se kromě stafylokoka našly i stopy záškrtu, který u nás dobrých čtyřicet let neexistuje. Takže jsem skončil v domácím vězení s doporučením nestýkat se fyzicky s jinými lidmi. Pozitivní, i když v jiném smyslu, byla také ztráta přebytečných šesti kilogramů. Teď už jen musím doufat, aby se oba filmy o „ostrově kudrnatých lidí“ divákům seriálu Na cestě líbily. A na všechnu tu smůlu za pár dní zapomenu. Ostatně jako už tolikrát… Kdo jsem? Narodil jsem se 28. dubna 1967 ve Valašském Meziříčí, významnou část života jsem ale prožil v zahraničí, především ve Španělsku a Norsku. Publikační činnost zaměřuji na extrémní sporty, válečné konflikty, cestopisy a divokou přírodu. Jsem autorem řady knih, například příručky pro nezávislé cestovatele Backpacker (Kartografie Praha), specializovaného průvodce pro paragliding a závěsné létání Letová místa (Svět křídel), knihy o zákulisí Rallye Dakar Písek, prach a kamení (Kartografie Praha) či jediné zevrubné historie nejnáročnější motoristické soutěže světa 30 let Rallye Dakar – Dobrodružství s cejchem smrti (Deus). Jsem rovněž spoluautorem knižní podoby Cestománie (Kartografie Praha) nebo knižní podoby pořadu Na cestě (Jota). Mé fotografie můžete nalézt v řadě učebnic pro základní a střední školy a ve výpravných publikacích o památkách UNESCO (především nakladatelství Kartografie a Ottovo nakladatelství). Jako režisér, scénárista a kameraman se podílím na tvorbě populárního cestopisného seriálu Na cestě (Česká televize). Jsem podepsaný i pod několika dokumentárními filmy se sportovní tématikou. Film Rváči obdržel v roce 2012 zvláštní cenu poroty Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Jsem ryzí samouk a prototyp dobrodruha, který nehledá rychlé a povrchní zážitky. Snažím se děj kolem sebe pochopit a poučit se ze všech svých i cizích nezdarů. Navštívil jsem za čtvrt století cestování více než sto zemí světa, což s sebou nese i přirozenou zkušenost s několika cizími jazyky. Miluji outdoorové a motoristické sporty, zejména jízdu nekonečnou pouští, projel jsem sám napříč Saharou. Výraznou stopu jsem zanechal i v historii československého paraglidingu, jsem držitelem pilotního průkazu LAA s pořadovým číslem 1. V současné době je mým nejoblíbenějším koníčkem cestování v sedle motocyklu. V lednu 2013 jsem za řídítky soutěžního speciálu Yamaha s kamerou a stativem na zádech absolvoval Rallye Dakar v jižní Americe. Zde jsem natočil film Diagnoza Dakar, který promítám veřejnosti v kinech a kulturních domech. t www.JAROSLAV-JINDRA.CZ