Expedice Láska na první pohled MIROSLAV NÁPLAVA V prvním díle expedičního srdcařského speciálu Honza Tutoky slíbil, že vám tentokrát popíšeme, jak náročné bylo dostat dvanáctitunový obytný náklaďák MAN do Afriky. Ale protože jsem autorem druhého pokračování já, využívám tvůrčí svobody k tomu, abych se přece jenom vrátil pár let před „naši“ Afriku. Stalo se to 9. září 2008 kolem poledne. Ještě svým vnoučatům budu nad albem zažloutlých fotografií vyprávět, že jsem byl u toho. Okamžik, kdy se zastaví zeměkoule a máte oči jenom pro ni. Honzovi Tutokymu se tehdy podivně zatemnil zrak, znatelně se mu zrychlil tep, mlčel. Pak chvíli kolem ní našlapoval jako kocour kolem myší díry. Pak se nesměle zeptal, zda do ní může vstoupit. Být u toho jeho manželka, asi na tu neživou věc začne v ten moment trošku žárlit. Přítomný obchodník svolil a moc dobře vytušil, že přichází chvíle, která může rozhodnout o výši jeho měsíčních prémií. „Je to nádherný auťák, offroadová kráska, kdybyste uvažoval o něčem větším, než pro co jste původně přijel, nemohl bych vám doporučit lepší. Nechcete se projet?“ Kul želízko v ohni, až jiskry lítaly. Kamarád Jan přitakal a byl definitivně lapen. Měli jsme za sebou 500 kilometrů z Prahy do Dettenheimu, kde sídlí společnost UNICAT, která se zabývá stavbou a úpravou obytných náklaďáků. Jejich auťáky potkáte po celém světě. Původně jsme si sem přijeli prohlédnout UNIMOG, armádní speciál, který je pro své schopnosti v terénu mezi vyznavači offroadového poježdění celkem oblíben. Ten k prodeji stál venku, před montážní halou. Honza ho našel na internetu. „Pěkný, i když dost malý,“ poznamenal trochu zklamaně, sotva jsme si ho prolezli. Přece jenom je to kus chlapa. Uvnitř kabiny je místo pro tři lidi, ale jeden sedí na nepohodlném sedátku uprostřed. „Tak se pojďte podívat do haly, máme tam teď nějaká auta, která by se vám mohla líbit,“ vábil pan Ritter. Pak už to šlo ráz na ráz, pohled z očí do reflektorů, divoká projížďka po terénním polygonu i dálnici, abychom si vyzkoušeli, jak se vůz chová nejenom v bahně, ale i na suché silnici. A tak se stalo, že jsme místo UNIMOGU z Dettenheimu odjeli v MANce, naší offroadové bohyni a královně. Tedy odjeli pomyslně, vyřídit všechna lejstra a úpravy na autě okamžitě na místě, to opravdu možné nebylo. Před naší první expediční cestou, ještě s německou poznávací značkou, jsme zajeli do Zlína k Miroslavu Zikmundovi, který s Jiřím Hanzelkou projel v auťácích tatra 87 a 805 během dvou několikaletých výprav kus světa. Lepšího kmotra zeměplazce neboli motonomáda jsme si nemohli přát. Premiéru jsme si užili v Albánii, to bylo něco! Pak následoval Island, ruská Karélie, Polsko se Slovenskem a opět dvakrát Balkán. Testovací jízdy ukázaly výhody i slabiny, během let se MANka stále ladila a připravovala k jasnému cíli. Snu, který Honza v sobě nosil a já ho v něm vytrvale podporoval (nebylo to nic těžkého, když máte cestovatelské sny takřka shodné). S MANkou do AFRIKY! Roky ale běžely, neseděli jsme na zadku, jen pořád dostávalo prioritu něco jiného. Na podzim 2013 jsme to ale rozsekli; teď, nebo nikdy. Stárnout se má na cestě, ne doma za pecí. Na jaře 2014 odjíždíme! Určitě k tomu velkým dílem přispělo náhodné setkání s německým motonomádem Juppem a jeho ženou v Zambii. Honza to minule dopodrobna popsal, včetně toho, že pro výchozí bod cesty jsme si s expediční partou vybrali Jihoafrickou republiku. MANku jsme tam poslali po strašidelném a únavném papírování, telefonátech a nespočetných emailech. Změna stíhala změnu. Nejdřív auto musíte pojistit, pak vám sdělíme cenu přepravy. Nejdřív zaplaťte zálohu, pak vám řekneme, kolik bude plavba stát. Auto bude na palubě zamknuto, můžete v něm přepravovat věci. Za pár dní to neplatilo, MANka musí být naopak odemknuta, nesmí v ní být ani lžička v šuplíku. Příliš se na trase do JAR krade, pojišťovny (což je kapitola sama pro sebe) to nechtějí hradit. Všechny krámy, náhradní díly, filmařskou techniku apod. musíte zabalit do palety a poslat zvlášť. A pak nějak ještě proclít v Africe. „Byl to hodně zvláštní pocit, nechat v přístavu otevřené auto, předat klíče nějakým lidem a věřit, že se s ním setkáme za pár týdnů v Africe,“ vyprávěl mi pak Honza. Týdny letěly. A překvapením nebylo konce. Letenky jsme zaplatili v posledním možném termínu, loď měla přistát v přístavu Port Elizabeth, cílem bylo Kapské Město. Den na to rejdařství změnilo místo přistání lodi na Durban, což je tisíc kilometrů od Port Elizabeth a 1700 km od Kapského Města. Prý by to byla jediná vykládka, což by pro ně bylo nerentabilní. Dokoupili jsme si tedy další letenky. Loď měla vykládat v Durbanu 10. srpna, přiletěli jsme tedy o den dříve, ať jsme připraveni a neztrácíme čas. Bláhoví a naivní kluci jsme byli. Datum připlutí se den za dnem posouvalo. Sice jsme si pronajali auto z půjčovny a každý den natáčeli od rána do večera, ale nebylo to ono. „Už je na dohled přístavu,“ sděloval nám nadšeně polohu lodi chlapík z rejdařství, který měl na starosti proclení. Přišla ovšem bouře a přístav byl uzavřen, pak se utvořila fronta a čekalo se na vylodění. Díky lokátoru, který je v MANce nainstalován, jsme nevěřícně sledovali klikyháky v mapě, jak se loď motala kolem kotvy. Nebo je snad kapitán lodi úplně namol? Možné bylo úplně všechno. Prohlédnout track Manky Obvyklý černý humor za hranou se v týmu pomalu vytrácel. „Zítra už to vyjde,“ telefonovali z rejdařství, „jen se musí připlatit celníkům, víte, vždyť je sobota.“ Sotva jsme do Durbanu druhý den na smluvenou hodinu přijeli, přivítal nás nešťastný úsměv chlapíka, že to dneska jednoduše nebude a musíme počkat do neděle. To už byl atomový útok na naši nervovou soustavu. O Honzu se infarkt pokusil ještě druhý den ráno. MANka už byla vyloděna v celní zóně, ale jeho nechtěli pustit do areálu přístavu, protože měl sandály. Asi čekali, že přijde v uzavřené pracovní obuvi, v oranžové vestě a s helmou na hlavě… Ne, opravdu, žádný divoký oslavný večírek, že jsme se po letech plánů a po dalších deseti dnech čekání a nervů na africkém kontinentu s MANkou setkali, neproběhl. Na to už tehdy nikdo neměl sílu. Ale auťák byl konečně v našich rukách a po půldenním vybalování mohla první etapa EXPEDICE MOTONOMÁDI AFRIKA začít. Sen se začal zhmotňovat! t Příště vám už tedy opravdu nejenom popíšeme, na čem všem jsme tam pracovali a co jsme natočili, ale přidáme i skvělá videa. Ochutnávku pro vás máme ovšem už teď! Mrkněte o stránku dál do rubriky Motonomádi. To jsme takhle jednou v Africe projeli zdejší slavnou Route 62…