Motonomádi Spojené státy americké mají svoji slavnou Route 66, nazývanou Hlavní ulice Ameriky nebo taky Matka silnic. Vedla z Chicaga do Los Angeles a měřila necelých 4000 km. Později ji nahradila soustava dálnic. Také Jihoafrická republika měla svoji vyhlášenou silnici Route 62. Vedla z Kapského Města do Port Elizabeth a měřila 850 km. Po vybudování dálnice N2, která se vine podél pobřeží, ji stihnul podobný osud jako slavnější a delší americkou sestru. Stejně jako u šestašedesátky, také u dvaašedesátky některé úseky splynuly s jinými dálnicemi. Ale stejně jako v USA, i tady se několik nadšenců snaží k opuštěné legendě přitáhnout motoristy. Jsou to bezva lidi a o dvou z nich, které jsem na cestě osobně poznal, vám budu vyprávět. galerie MAPA MAPA Ronnie Mezi městečky Barrydale a Ladismith stojí takřka v pustině bíle natřená budova s velkým červeným nápisem Ronnie’s Sex Shop. Kdo by u něj nezastavil, třeba jen z čiré zvědavosti, musí být podivín nebo puritán. Bělovlasý majitel Ronnie s dlouhým bílým vousem nás přivítal s úsměvem: „Dáte pivko?“ Řekli jsme mu, že jo, pokud budeme moci platit kartou, že nemáme žádnou hotovost. „Klidně pijte, v Barrydale je bankomat, pak mi necháte peníze u obsluhy na benzínce. Všichni mě tu znají, někdy si to vyzvednu,“ přinesl plechovky, sám si jednu otevřel a sedl si k našemu stolu. Po úvodní pětiminutovce otázek hostitele, jako odkud že jsme, jak jsme přijeli, jak dlouho tam budeme a kam všude ještě pojedeme, jsme se začali vyptávat my. Zajímalo nás, jak přišel k baráku v takové pustině. „Tuhle budovu jsem koupil v roce 1989. Chtěl jsem provozovat farmářský obchod, ovoce, zelenina, ale pak mi známí doporučili, abych si radši otevřel bar. To bylo v roce 1997, tehdy jsem byl opilý celé měsíce. A vlastně pořád jsem,“ zachechtal se. „Po nějakém večírku mně kamarádi k nápisu Ronnie´s Shop připsali to slovo Sex, velká legrace, tak jsem to tam nechal, líbilo se mi to,“ vysvětlil záhadu. Už si nepamatoval, která slečna pověsila na strop baru první kalhotky a podprsenku, dneska jich tam jsou stovky, většinou s věnováním od dárkyně. Jedna z mladinkých turistek si zrovna půjčovala od barmana sešívačku a jeden kousek ze své kolekce spodního prádla pověsila přímo nad bar. Ostatní kamarádky ji hlasitě povzbuzovaly a všechno pochopitelně zdokumentovaly mobily. Pár fotek jsem taky udělal. galerie „Ty jsi býval farmář? To bych do tebe neřekl,“ smál se při tom pohledu Honza. Ronnie se ušklíbl: „Ne, to vlastně ne, nefarmařil jsem. Jenom jsem si na to hrál, což moc nefungovalo. Jsem až moc líný na to, abych pracoval. Ale mám rád lidi.“ O zvědavé návštěvníky tady rozhodně nouzi nemá, jen za ty dvě hodiny, které jsme natáčeli, se jich tady vystřídalo několik desítek. A to nebylo sezona. „Skoro denně získávám mnoho nových přátel prakticky z celého světa… na chvíli mě omluvte,“ utnul povídání a pomalým krokem odkráčel do obchodu se suvenýry udělat kšeft. Trika s emblémem R62 tady jdou na dračku. Když se k nám vracel, stačil se vyfotit s partou Japonců a pěticí jihoafrických motorkářů. Každodenní chleba. „Jsi taky motorkář?“ ptáme se. „Ne, to nejsem. Na tahle rychlá kola až moc piju,“ rozchechtal se. „Díky, že jste se stavili, užijte si zbytek cesty!“ loučil se s námi jako starý kámoš. DEAN Když jsme přijeli do Barrydale a zastavili před podnikem Diesel and Créme, vypadalo to, že nejsme v JAR na R62, ale kdesi v americké poušti na šestašedesátce. Plechové cedule, čerpací stojany, funkční koráby amerických dálnic. S majitelem zdejšího podniku, Deanem, jsme se spřátelili raz dva. „Pocházím z Kapského Města. Jezdívali jsme sem na prázdniny. Bydleli jsme v místním motelu bed breakfast. Majitel ho dobře vedl, líbilo se mi to. Jednoho dne jsme se s manželkou rozhodli, že si pořídíme něco podobného, a přestěhovali se sem. Většina lidí říkala, že nám to nebude fungovat, že je to moc daleko od Cape Townu. Inspiroval jsem se americkými filmy o gangsterech, ve kterých motorkáři jezdí po Route 66. Každý jejich příběh vždy začíná a končí v podobných ,motorestech‘ jako mám teď já,“ ukazoval hrdě na areál za sebou a dodal: „Říkal jsem si, že mít podobný podnik daleko od města, kam se lidé budou sjíždět, není úplně špatný nápad. Z Kapského Města je to sem asi 255 km. Navzdory tomu, že fungujeme krátce, se sem spousta lidí vrací, a dokonce přemlouvají své známé, aby se k nám jeli podívat. Manželka je tady taky spokojená, což je důležité, ale vždyť je taky motorkářka…“ „To se hned tak nevidí, ženská na dvou kolech,“ uznale zabrumlal Honza. Dean se jen usmál: „Přestavěli jsme spolu Harley-Davidson. Trvala na tom, že si pořídí vlastní motorku a že bude jezdit sama. To jsem zarazil, trval jsem na tom, že ji nejdřív naučím jezdit na slabším stroji a pak může přesedlat na něco silnějšího. Je pašák! Na Harleyi už najezdila 57 tisíc kilometrů! Taky můžu prohlásit, že je jednou z nejrychlejších dam na tomhle stroji.“ Zajímalo nás, zda je R62 bezpečná cesta: „Stalo se vám někdy, že byste tu byl okraden, nebo něco podobného?“ Dean razantně zakroutil hlavou: „Kdepak! Můžete si přes noc nechat věci na korbě auta a ráno tam budou. Stejně tak když si na vozíku necháte motorku, nic se s ní nestane. Tady se nic neztratí.“ „ A platí to pouze pro Barrydale nebo i pro zbytek R62?“ „Celá cesta je opravdu bezpečná. Jsou lidi, kteří ji projeli na kolech, a nic se jim nestalo. Každý si ji užije. Jedno na čem jedete.“ V té chvíli se k nám přiřítil s bezzubým úsměvem barman s přezdívkou Jockey s mléčnými koktejly. Je to zdejší specialita. galerie „Všimli jsme si, že máte se zaměstnanci velmi přátelský vztah,“ usrkávali jsme z půllitrové sklenky tlustými brčky. Dean přitakal: „Ano, máme spolu skvělý vztah. Jsou k nám velmi otevření, říkají nám, co si myslí, můžou se v klidu vyjádřit a my je hned nevyhodíme. Když jsou šťastní, všechno líp funguje. Klienti jsou spokojení, zaměstnance jejich práce baví. Zjistili jsme, že je to takhle mnohem jednodušší. Třeba tenhle Jockey tady pracoval původně na stavbě u míchačky. Byl zde od začátku. Když bylo hotovo, zašel jsem za ním s nabídkou práce. A teď je jedním z nejlepších zaměstnanců, které tu máme. Hosté i spolupracovníci ho mají rádi. A zdejší kuchař tu taky původně zedničil. Dali jsme ho do kuchyně, protože říkal, že s tím má zkušenost, a ten je zase nejlepší v kuchyni. Zaučuje se na šéfkuchaře.“ Museli jsme s ním souhlasit, atmosféra v podniku byla opravdu příjemná. Když k tomu připočtu zdejší fantastické espresso, tak je to vlastně takový ráj na zemi. Závěrem mám jednu radu a jednu prosbu. Radím vám – z celého srdce – jednou za život si Route 62 projet. A prosím, pokud cestou potkáte Ronnieho s Deanem, vyřiďte jim pozdravy. Určitě si na nás vzpomenou! t