Příběh ADÉLA MÁROVÁ „Život je krátký na to, aby člověk zůstal jen u snění. Je potřeba na svých snech poctivě pracovat a ony se za odměnu zhmotní v reálné prožitky,“ napsala ve své bakalářské práci mladá kameramanka Adéla Márová. Tématem práce bylo Natáčení cestopisných a expedičních filmů: rozhovory se současnými českými a slovenským i cestovateli a filmaři. Při té příležitosti oslovila i mě. „Pro mě je důležité učit se od zkušených lidí, kteří mají svoji práci rádi a věří, že má smysl. Díky této bakalářské práci na téma cestopisných a expedičních filmů jsem vkročila na novou cestu, kde mě čeká ještě hodně nachozených kilometrů, bádání, seznamování se a překonávání sama sebe.“ Měli jsme tak čas si několikrát povídat i o jejím životě, práci a budoucnosti. Při posledním setkání jsem ji vyzval, aby napsala něco o sobě. Jsem totiž přesvědčen, že její příběh může leckoho inspirovat, přestože je teprve na začátku své cesty. Sdílím totiž Adélin názor, že život je příliš krátký na to, aby člověk zůstal jen u snění… A jak jste na tom se svými sny a plány vy, přátelé srdcaři? Mirek Náplava Budu vám vyprávět svůj příběh o tom, jak jsem se rozhodovala mezi taneční školou a filmovou školou. Mé jméno je Adéla. Narodila jsem se v Českých Budějovicích mamince Daniele, která je kadeřnice a velice kreativní žena se smyslem pro barevnost a aranžmá. Odmala jsem ráda malovala, jako většina dětí myslím. Na základní škole se mi podařilo vyhrát výtvarnou soutěž s názvem Stop AIDS očima školáka. Vytvořila jsem koláž, na které byl létající balon, ve kterém byl zamilovaný pár v bezpečí před nemocí AIDS. Moje mamka si přála, abych studovala malbu, protože sama si asi přála takovou školu studovat. Kreslení a malování mě bavilo. Na konci základní školy jsem se přihlásila na Střední uměleckoprůmyslovou školu sv. Anežky České v Českém Krumlově. Čtyři roky jsem se učila malířskému řemeslu a nejen tomu. Ve druhém ročníku jsem začala hodně fotografovat a trávila jsem spoustu času v temné komoře. Pokaždé to byl krásný zážitek, když se na čistém papíru začal objevovat ve vývojce obraz. O studiu fotografie jsem také uvažovala, ale v Krumlově tento obor ještě nebyl. Ve škole jsem si vypůjčila filmový fotoaparát a naučila se nastavovat clonu a čas podle světelných podmínek. Nejprve jsem fotografovala květiny, krajinu, časem portréty a poté náhodné kolemjdoucí. Zatoužila jsem po vlastním fotoaparátu. V roce 2006 jsme společně s mamkou dostaly k Vánocům náš první digitální fotoaparát Canon Powershot A95. Fotografování se stalo mojí každodenní radostí. Často jsem chodila na delší procházky a fotografovala momentky. Začala jsem přemýšlet o svém budoucím povolání. Chtěla jsem je propojit se svým zájmem. Po střední škole jsem se přihlásila na vysokou školu do Plzně, kde jsem vystudovala obor Multimediální design. Je to obor, který je směsí veškeré umělecké tvorby, jakási koláž. Dokonce jsem uvažovala o FAMU, ale nakonec jsem si řekla, že na to ještě nejsem připravená. V Plzni jsem kromě základů prostorové tvorby hodně fotografovala, začala natáčet, stříhat filmy, psát scénáře a učila se mnoha dalším oborům. Filmová tvorba mě bavila nejvíc a také mi zabrala spoustu času a práce. Víc a víc jsem uvažovala nad profesí kameramanky. Obrazem jsem se zabývala od malička, první čmáranice na bílý papír, první obrázky ve výtvarné výchově, studium malby na střední škole, fotografování a natáčení filmů. Postupně jsem si prošla cestou k pohyblivému obrazu. Jako malá jsem často pozorovala stíny. Nejvíc se mi líbil stín ozdobné mříže na dveřích u mojí babičky při západu slunce. Byl to krásný zážitek pozorovat měnící se tvar, intenzitu, barevnost a pohyb stínu. Stála jsem u zdi a sledovala stín, dokud nezmizel. Myslím si, že jsem se narodila s citem pro vnímání obrazu, světla, barevnosti, kompozice a detailů. Neumím si představit život bez možnosti pozorovat a následně tvořit. V každém díle, když ho člověk vytváří poctivě a s láskou, obtiskne část své duše. Malování, fotografování, natáčení a tanec jsou moje srdeční záležitosti a jsem šťastná, že se jim mohu věnovat. V Plzni jsem pak začala studovat v magistru obor Intermediální design. Stále víc jsem myslela na studium kamery na FAMU a rozhodla jsem se, že to zkusím. Podala jsem přihlášku. Měla jsem necelé dva měsíce na zhotovení čtyř sérií fotografií na zadané téma. V říjnu jsem jela na konzultaci ke kameramanovi Jiřímu Macákovi na FAMU. Ukazovala jsem mu své fotografie a on mi na ně říkal svůj názor; pokuřoval svoji fajfku a kýval hlavou. Některé fotografie se mu líbily. Začala jsem mu ukazovat své obrazy malované olejem na plátno, dokonce jsem mu četla svoje básně a další věci. Srdcařská chvilka Adéliny poezie... Na vysokých skříních v učebně FAMU byly vystavené filmové kamery. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Pan Macák si toho všimnul a řekl mi, ať si vezmu štafle a prohlédnu si kamery z blízka. Neváhala jsem a šplhala po štaflích nahoru a postupně brala do rukou krásné filmové kamery, které mají svoji historii a byly u spousty příběhů. Pohled z nadhledu mi připadal pěkný, tak jsem tam trávila celkem dost času. Když jsem řekla, že se budu hlásit už tento rok, pan Jiří Macák na mě udiveně pohlédl a říkal: „Nevím, nevím, holka, jestli stihneš všechno nafotit za tak krátkou dobu…“ Konzultace byla u konce a já plná nových dojmů odcházela pryč. Začala jsem vymýšlet, jak nejlépe nafotit fotografie na zadaná témata, a pak jsem začala tvořit. Bála jsem se to posílat poštou, aby se to náhodou někde neztratilo. Pamatuji si, že jsem jela z Českých Budějovic autobusem do Prahy. Celou cestu jsem stála v těsné uličce, ven jsem neviděla, protože okna byla zamlžená, v ruce jsem pevně držela svoje práce, které byly pomyslnou vstupenkou na školu mých snů. Konečně jsem vystoupila v Praze a pomalu procházela zasněženou městskou krajinou. Byl konec listopadu, ale sněhu bylo mnoho a sněžilo neustále. Bylo to romantické, čistě bílé město, čistě bílá Praha. Práce jsem odevzdala na katedru kamery Helence Daňhelové, která tam pracovala mnoho let a byla to naše kameramanská máma. Postoupila jsem do druhého kola. V den přijímaček jsem přijela do Prahy s vypůjčených fotoaparátem na film, byla to stará Praktica. Na chodbě FAMU postávalo asi patnáct lidí se stativy a na první pohled profi fotoaparáty. Podívala jsem se na svůj malý fotoaparát a začala být nervózní z konkurence jiných studentů. První částí přijímaček byl písemný rozbor filmu, který nám pustili v projekci. Nikdy předtím jsem žádný rozbor nepsala. Napadlo mě rozbor filmu pojmout trochu jinak, tak jsem ho psala jako báseň. Potom nám rozdali testy, které měly prověřit naše znalosti v oblasti filmu, literatury, dějin umění, dějin hudby a technická část pak počítání logaritmů. Na testy jsem hleděla s vytřeštěnýma očima, bylo mi smutno. Začala jsem tím, co jsem znala. Dějiny umění jsem vyplnila celé, ale to další napůl. Po odevzdání testu každému z nás dali barevný inverzní film a řekli, že máme nafotit rozmanitou fotografickou sérii na Kampě a za hodinu a něco odevzdat film na katedře kamery. Byla jsem neklidná a snažila se založit film, ale moc mi to nešlo. Po delší době se to podařilo a já začala zuřivě fotografovat. Film měl 32 snímků a mě přestal fotoaparát poslouchat, tak jsem nafotila asi 15 obrázků. Ještě musím říct, že v mém fotoaparátu nefungovat expozimetr, tak jsem clonu pokaždé odhadla od oka. Vím, že většinou se do správné clony trefím. Bylo to pro mě docela dost dramatické a začala jsem přemýšlet, že na další část zkoušek nepůjdu. Měla jsem toho dost a zároveň jsem se styděla za své špatné výsledky v testu. Nafocený film jsem odevzdala. Doufala jsem, že poslední část zkoušek bude až druhý den. Ale ústní pohovor jsem měla ještě ten samý den odpoledne. Váhala jsem, jestli tam jít, nebo ne. Nakonec jsem si dodala odvahu a vešla do místnosti, kde u velikého oválného stolu sedělo asi patnáct pánů kameramanů, a všichni koukali na mě. Usedla jsem nervózně do čela stolu, na kterém byly rozložené všechny moje fotografické série z prvního kola. Začala jsem mluvit o barvách, pocitech, kompozici a příběhu svých jednotlivých fotografií. Potom mi kladli různé doplňující otázky a já se snažila žertovat. Celkem jsem se uvolnila a občas i nesměle usmála. Byla jsem tam docela dlouho. Odcházela jsem s pocitem smíšeným. Věřila jsem si v praktické části, ale ta teorie dopadla špatně. V hlavě mi poletovala myšlenka, že to za rok zkusím ještě jednou. Začátkem února jsem jela do Ústí nad Labem, konzultovat své práce na fakultu umění a designu. Konzultovala jsem v ateliéru Interaktivní média, který je součástí Katedry elektronického obrazu, u vedoucího Pavla Kopřivy. Byla to velice zajímavá rozprava. Uvažovala jsem, že bych tam mohla studovat. Vzpomněla jsem si, že by měli zveřejnit výsledky přijatých studentů na FAMU. Byla jsem si skoro jistá, že mě nepřijali, ale zrnko naděje jsem stále měla. V ateliéru v Ústí nad Labem jsem se podívala na internetové stránky FAMU a výsledky tam byly. Přestala jsem dýchat a hleděla na přijaté uchazeče na kameru. Vedle mě seděl sympatický kluk, který mi nahlédnul přes rameno a říká: „Jé, sestra Yvon se dostala na kameru." Byla jsem překvapená a říkám mu, já jsem se také dostala na kameru. Nemohla jsem tomu uvěřit. V tu chvíli se mi obrátil svět do jiného úhlu. Telefonovala jsem svojí mamce a ta to bleskově dala vědět ostatním lidem. Nečekala jsem to. Ukončila jsem magisterské studium v Plzni a nastoupila do bakalářského studia na FAMU. Mám za sebou tři roky studia na kameře a pokračuji v magisterském studiu. Prošla jsem si náročným obdobím, které mě zocelilo a posunulo o krok dál. A jak je to s tancem? O tanci jsem psala málo, ale celou tu dobu mě doprovázel. Měla jsem chvíle, kdy jsem litovala, že jsem nešla na taneční školu, ale to mě přešlo. Stává se ze mě kameramanka a moc si toho vážím. Ještě se mám co učit, je to na celý život. Tanec jsem neopustila, věnuji se mu ve volných chvilkách a zajímám se o natáčení tanečních filmů a spolupráci s choreografy a tanečníky. Jsem moc ráda, že se mohu podělit o svůj příběh se čtenáři, a děkuji za jejich pozornost. Přeji všem, ať najdou tu správnou cestu a neopouští své sny. t Adéla Márová