Zápisník Zrovna v Keni jsem pozoroval výzdobu v hliněné chajdě, kde si místní chlapík vylepil obrázky evropských měst. No jo, nikdy neviděl sníh ani dálnici, nikdy nezažil teploty pod bodem mrazu. Snad před měsícem jsem dokončoval besedu o jedné ze svých polárních cest a jeden z posluchačů si posteskl, že zkrátka cesta do Grónska nebo na Špicberky je drahá věc a doma se nic takového zažít nedá. „Počkat!“ rozohnil jsem se a jedním dechem pokračoval: „Co třeba Hanče a Vrbata? Víte, že v Krkonoších se připravovali Němci za druhé světové války na svoje mise v polárních krajích?“ Chlapíkse nenechal vyvést z konceptu a taktéž jedním dechem mi opáčil: „A vy jste už někdy polárničil v Krkonoších?“ Spolknul jsem svoji vzpomínku na studentský čundr nedaleko Řikonína, kdy jsme mrzli na sněhu a záviděli kamarádovi Stykymu, který jako jediný měl péřový spacák, a dostal jsem nápad. Přišel čas oprášit jednu starší korespondenci. Bylo to v únoru loňského roku, kdy se schylovalo k českým teplotním rekordům. Šlo o historická minima a ve hře byly dvě nejchladnější české lokality: Jizerka a Horská Kvilda. Naděje slibovaly i minus čtyřicet. Pomalu jsem si doma začal balit věci a těšil se, že sjedu na Šumavu a dám si soukromý bivak, jen tak, pro radost z „českého poláru“. Najednou mi na displeji počítače zablikala zpráva od Vaška Sůry, polárníka, který přešel Bajkal a už dvakrát si došlapal až na severní pól: „Dnes v noci by mělo být hezky, nepojedeme třeba na bivak na Jizerku?“ Musel jsem se usmát, jak funguje polárnická telepatie a odepsal mu svoje plány. Oba jsme se chechtali a dohodli se, že vyrazíme každý sám a pak probereme zkušenosti. Schválně, kde bude chladněji? Teď musím kajícně doznat, že jsem nakonec nikam nejel. Pracovní povinnosti mě semlely. A ani nevím, jak tehdy dopadl Vašek. Tak na tohle jsem si vzpomněl na konci kýžené besedy, a večer jsem sednul k počítači. Tentokrát jsme s Vaškem Sůrou plánovali najisto. Plán na Český polár, anebo jak Vašek s úsměvem říká, polárničení s lidskou tváří, získal reálné kontury. Pokud jste někdy měli chuť jen tak si nezávazně zkusit, jaké to je na polární cestě a zda by vás to náhodou taky nebavilo, pak není nic snazšího, než si naši cestu zopakovat. Jednoduchý plán, jednoduchá, ale pěkná trasa a jisté bivaky. Pravidla chráněné oblasti stejně nedovolí, aby člověk stanoval moc daleko od chaty. Takže kdyby vás náhodou během noci začalo zábst, není nic snazšího, než rychle přeběhnout do teplé postele v horské chatě. Potkali jsme se v pátek na Richtrových boudách. Auta jsme nechali pod kopcem v Peci pod Sněžkou a stan jsme si po dohodě s ochotnými provozními Richtrovek postavili vzadu za chatou. Večer jsme ještě v teple zkontrolovali výbavu, „civil“ zůstal v úschově a za potutelného pochichtávání recepční Lucie jsme šli vařit do stanu. Přiznávám, že vůně (mno, dobře, spíš zápach) páleného benzinu ve mně okamžitě probudila vzpomínky na velké cesty a hned jsem zatoužil někam vyrazit na delší dobu. Nasypal jsem si sušenou polívku, do toho přidal svůj oblíbený strouhaný Gran Moravia, který netvrdne a z každého žblebtu udělá během pár vteřin něco, co mi chutná. Zaplaťpámbu alespoň za víkendový čundr! Ještě před spaním jsem se zašel podívat na teploměr na stěně a bylo minus osmnáct. K ránu to tedy pod dvacítku šlo celkem s jistotou. To už je regulérně pod teplotou mrazáku doma v ledničce, to už je slušná zima. Když jsem se před lety učil potápět, vždycky nám opakovali, že potápěč hlavně musí být živý, aby se mohl potápět, a všechny ostatní parametry jakéhokoli výkonu jsou až druhořadé. Hlavní je vždy jednat tak, abych se živý vynořil. Hloubka z hlediska rizika a hrdinství nehraje roli. Utopit se můžeme velmi snadno doma ve vaně anebo třeba po dešti v louži na ulici. Podobné je to i s mrazem. Zmrznout se dá i v teplotách kolem nuly velice snadno. Naopak zdánlivě triviální podmínky a znalost domácího prostředí se mohou člověku šeredně vymstít. Když pojedete do Grónska anebo na pól, asi se budete chystat velmi pečlivě. Pokud to ale bude jenom kousek za roh...? Jak budete svědomití v přípravě? Za sebe přiznávám, že jsem klasický lenoch, který má tendenci malou cestu odmávnout rukou a nijak zvlášť se nechystat (na „český polár“ jsem si na vak vzal místo pořádných saní malé dětské boby a vodáckou tašku, oba dny jsem nadával, jak se mi úzké boby převracely). Teď za pár hodin odlétám do Venezuely a místo toho, abych revidoval výbavu, píšu článek do Žluťáka.... Na pochodování přes Krkonoše jsme si ale přibalil týdeník Respekt, kde byl na titulní straně odkaz na příběh Hanče a Vrbaty, dvou zkušených horalů, dvou dobrých přátel a právě druhý večer jsem si ve spacáku za svitu čelovky ještě dopřál četbu před spaním. Genius loci toho místa mi prostupoval celým tělem, v podobných místech jsme se pohybovali skoro na den přesně sto let po této tragédii. Hanč byl veliký sportovec, hory znal jako svoje boty a jeho kariéra byla ověnčena mnoha vítězstvími v běžeckém lyžování; stal se jedním zjeho průkopníků. galerie Dne 24. 3. 1913 od sedmi ráno začíná distanční závod na padesát kilometrů na lyžích. Je škaredě, závodníci vzdávají ještě před startem, mnozí během prvních desítek minut na trati. Hanč ale přijel zvítězit. Nikdo od něj ani nic jiného neočekává. Jeho kamarád Václav Vrbata přijíždí, aby se podíval na trať a povzbudil svého přítele. V těžkých podmínkách začíná jít o zdraví. Oba se na trati sejdou, Vrbata dává závodníkovi svůj kabát a čepici s tím, že jen sejde zpátky do bezpečí chaty. Po závodech se přece oba sejdou a Vrbata si svoje věci vezme zpět. Už je ale čtvrt na dvě a všichni začínají mít obavy. Kde je favorit? Už byl posledním závodníkem, který nevzdal. S cenou pro vítěze se tedy čeká jen na Hanče. Alespoň až přijde domů a ukáže své těhotné manželce hlavní výhru, určitě mu odpustí, že ráno na závody odešel, i když jej zaklínala, ať dnes nezávodí. Zatím ale není komu odpouštět. Největší Hančův soupeř, Němec Emmerich Rath, vyráží spolu s ostatními do zlého počasí a sami riskují život, aby kolegovi pomohli. Právě Rath nachází svého rivala už na pokraji života, údajně blouznil. Naložil si jej na záda a v pekelných podmínkách jej táhl směrem k Labské boudě. Bouře zuřila, jako by nechtěla, aby někdo jiný sahal na umírajícího muže. Nakonec bouře vítězí a nešťastný Emmerich skládá Hanče do sněhu zády k větru, snaží se v něm probudit zbytky energie a utíká z posledních sil pro pomoc ostatních. Když velkého sportovce společně donesou do tepla, je už pozdě. Prý mu ještě dlouho po smrti mnuli ruce i tváře, zahřívali jej, oživovali, protože nemohli uvěřit tomu, že by někdo takový jako Hanč, mohl zemřít. Václav Vrbata mezitím bloudil, v mlze a pekelné slotě nemohl najít cestu zpět a nakonec bez kabátu umrzá… Zavřel jsem časopis a zabalil jsem se do spacáku. Když jsem si kolem ramen utahoval tepelnou manžetu, uvědomil jsem si naprosto jasně, že když se zkazí počasí, jsme si všichni na celém světě rovni. V Krkonoších jako na Špicberkách anebo pod Mount McKinley. Ráno jsme si uvařili snídani, sbalili věci, naložili je na sáně, připnuli si lyže s tuleními stoupacími pásy a vyrazili jsme na Výrovku. Kopeček krásně zahřeje, navíc počasí bylo jako z partesu. Od Výrovky jsme pokračovali Krkonošskou magistrálou a rozplývali jsme se nad nádherným počasím. Došlápli jsme si nad Špindlerův mlýn, pobaveně mávnuli na neméně pobavené sjezdaře, kteří pozorovali naši výbavičku, když jsme míjeli horní stanici lanovky, a po malém občerstvení jsme se vydali zase dolů, tentokrát kousek nad Špindl, k chatě Horalka. I tady nás přijali „jako vlastní“. Usmívali se naší zálibě v mrazu, ale měli pochopení. Dohodli jsme se, kde postavíme stan a zašli na jedno točené. (To je to polárničení s lidskou tváří, které měl Vašek na mysli.) Večer jsme pak přešli do stanu, uvařili si a hajdy na kutě. Druhou noc už bylo o poznání tepleji, určitě nebylo míň než minus patnáct. Ráno opět vaření, atmosféra jako na expedici v Grónsku, až jsem dočista zapomněl na to, že jsme v Krkonoších. Po jídle jsem se soukal ze stanu a překvapilo mě, co to venku vidím. Dobrá, připouštím, že přítomnost středoškolského lyžařského kurzu je v těchto zeměpisných šířkách přirozenější než postava chlapa, který se v tom mrazu škrábe za spacáku na sněhu. Snídaně opět ve stanu, sušená ovesná kaše chutnala stejně hnusně, jako když jsme před pár lety pochodovali Grónskem. Balíme, skládáme a vyrážíme dolů do Špindlu. Sjezdy si kořeníme tím, že sedáme na naše sáně a jedeme jako v dětství. Běžkaři kolem nám mávají a my jim na oplátku taky. Dlouhá cesta přes letovisko a už se cesta zase začíná klikatit. Stoupat Dlouhým dolem na lyžích a se sáněmi je celkem výzva. Počasí se kazí, mlha, místy se i zvedá větřík. Ale hory jsou k nám nakonec laskavé. Viditelnost se sice pokazila, ale zase výměnou jsme na cestě skoro úplně sami. Potkáváme jen pár lidí, proti včerejší nádheře už dnes davy kráčí jinudy. Po pár hodinách jsme zpátky nahoře na Výrovce. Včera to tu vypadalo opravdu jako na magistrále. Dnes pro samou mlhu pomalu nevidím od rozcestníku k chatě. Spokojeně si s Vaškem dáváme kousek žvance a pak zbývá to poslední: Sedáme na sáně jako děti a parádní jízdou se vracíme k Richtrovým boudám. Byla to krása! A bylo úplně jedno, jestli jsme byli tisíce kilometrů od domova anebo ne. Jak kdysi napsal snad už Shackelton – Dobrodružství máme v sobě a na cestách ho můžeme v sobě objevit. Rozhodující je, jak daleko to je v naší duši, ne ve světě. t První kniha určená ke kompletní spotřebě! Výběr nejúspěšnějších článků z magazínu Žlutý, kam Petr Horký už čtyři roky pravidelně píše a vyvolává bouřlivé reakce mezi cestujícími společnosti Student Agency. Fb Piranha film @ petr.horky@piranhafilm.cz