Cestopis Bylo těsně před svítáním, když se Jana Spáčilová konečně sbalila. Obloha v Keni se chovala jako cudná nevěsta a do poslední chvíle před východem slunce zahalovala krajinu do temných závojů. Ve vzduchu však bylo cítit napětí před ohňostrojem světla, který se, obvykle znenadání a bez varování, rozlil při rozbřesku po celé obloze. Temnotou náhle proniklo několik zbloudilých, tmavě rudých paprsků a Jana se posadila. Nedaleko od místa, kde právě dokončila balení, se schylovalo k největší hromadné sebevraždě divokých zvířat na zeměkouli a Janu ovládl neodbytný pocit, že u ní nebude. K přírodě ji vázalo hluboké pouto, a proto teď pochopila, že všechno propásne. Ačkoli se na safari do Keni připravovala několik let, vytušila, že jí příroda provede jeden ze svých obvyklých žertíků, kvůli nimž ji hluboce milovala a současně proklínala. A že ten nejdůležitější životní krok, který si naplánovala do nejmenších detailů, se zvrtne v něco směšného a ponižujícího. Afrika pořád zůstávala drsnou divočinou, která si dělá, co chce. Lidé ji nedokázali spoutat, nemohli jí nic přikázat, byli naopak nuceni se přizpůsobit jejímu rytmu. A právě to Janu fascinovalo, i když tenhle princip teď naprosto boural její pečlivě promyšlený plán. Netušila však, že osud je ještě škodolibější, než si kdy dokázala představit, že její životní chvíle závisí na rozhodnutí nebo spíš popudu jediného zvířete. I tento tvor nyní čekal na svítání. První sluneční paprsky nesměle přelétly šíje tisíců jeho druhů, kteří byli s ustupující tmou víc a víc neklidní. Jejich vůdce věděl, že musí být trpělivý, že musí počkat ještě jednu noc, a pokud nespatří to, co chce, musí vytrvat i déle. Ale když se slunce naplno opřelo do obrovského stáda pakoňů hřivnatých a vytvořilo nad hlavou každého zvířete malou svatozář, vůdčí pakůň zjistil, že se situace stává neudržitelnou. Stádo pakoňů na tanzanské straně planiny Serengeti bylo už příliš velké. A počty zvířat, která se připravovala ke společnému přesunu za čerstvou trávou, každým okamžikem rostly. Pakoně přicházeli z velké dálky – někteří se ještě donedávna pásli na svěžích mokřinách u Viktoriina jezera ležících desítky kilometrů od jejich nynějšího shromaždiště. I ty ale s postupujícím suchem vysychaly a pakoně se začali stahovat na opačnou stranu planiny Serengeti, k zeleným pláním v Keni, kde se rozkládá národní park Masai Mara. Tato směšně vypadající zvířata si kvůli svému trhavému pohybu připomínajícímu pokažený mechanický strojek vysloužila přízvisko „klauni buše“. To jim ovšem neubíralo na cílevědomosti. Byla odhodlána jít za novou potravou stůj co stůj. V západním koridoru Serengeti tvořeném pláněmi Ndabaka a Dutwa už nezbyl ani lísteček zelené trávy, a tak se obrovitá masa rozdělila na menší stáda, která vyschlé pláně pokryté tmavým jílem přecválala. Tomuto lepivému bahnu se v Africe říká černá bavlna a každý řidič pohybující se v africké buši ho proklíná. V době dešťů se z něj stává mazlavá past, která spolehlivě uvězní i silné terénní auto s náhonem na čtyři kola, zatímco v době sucha je jen prachem vířícím pod kopyty pakoňů. Zvířat už bylo tolik, že nad pláněmi neustále visela mračna prachu. Ještě více vůdci komplikovala rozhodnutí, protože nedokázal odhadnout, kolik jeho druhů už dorazilo. Když ranní slunce rozproudilo krev v jejich ztuhlých končetinách, ve stádu propukl chaos. Ale pakoně za něj vlastně nemohli. To příroda zařídila, že měli tak malý mozek, menší než mozek mnohem drobnějších antilop. Pakoně se proto ani nedokázali zformovat v úhledné stádo. Jednotlivci bezcílně procházeli velkým chumlem, vyzývavě bučeli a strkali do sebe. Samci pakoňů se vrhali do bezpočetných potyček, ke kterým se ostatní antilopy uchylují jen v období boje o samice. Při každé srážce pakoně vyskočili, pokrčili nohy a prudce svou lebkou vyrazili proti lebce protivníka. Po nárazu se ozvalo hluboké zadunění. Samci si však dávali pozor, aby do potyčky nezapojili své rohy, které měli na rozdíl od ostatních antilop zahnuté dovnitř a relativně neškodné, ale i tak mohly zranit protivníka. Síla pakoňů totiž spočívala v jejich množství. To zaručovalo přežití druhu. Vůdčí pakůň vycítil, že je třeba jednat. Otočil se k nejbližším zvířatům a několikrát hlasitě a vyzývavě zabučel. Pak pokynul hlavou směrem, kde ležela řeka Grumeti. Jeho hlas sice nedolehl až na dva kilometry vzdálený okraj velkého stáda, ale byl účinný. Jako by hodil kámen do vody. Poselství se šířilo v soustředných kruzích a zanedlouho o něm věděli všichni. Vůdčí pakůň se několikrát otočil na místě a pak jako první vyrazil. Jakmile se rozběhl, jeho soused se nozdrami přitiskl k jeho zadním běhům a vzápětí se další pakůň přitiskl k běhům souseda. Vytvářeli šňůru, která brzy dosáhla délky několika kilometrů. A ta šňůra se jako úporný had plazila vstříc masakru, jenž byl stejně ohromný jako nevyhnutelný. (ukázka z knihy Všechny vůně Afriky) i Zuzana Beranová vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově, pracovala pro MF DNES a následně působila na českých ambasádách v Nigérii, Keni a Zimbabwe. V současné době pracuje pro Evropskou unii v Namibii, kde žije se svou rodinou. Je autorkou životopisu Joy Adamsonové, slavné spisovatelky a ochránkyně přírody, která získala světovou proslulost díky lvici Else. Životopis Setkání se smrtí. Příběh opavské rodačky Joy Adamsonové vyšel také v angličtině. Zuzana Beranová je vášnivou obdivovatelkou africké přírody i kultury, a kdykoli je to jen trochu možné, vyráží na safari – v poslední době i se svými dvěma malými dcerami, které Afriku rychle přijaly za svou. Ostatně, ta mladší se narodila v Zimbabwe v době, kdy tuto zemi zasáhla cholera, inflace, povolební násilí a nedostatek potravin. t