Zápisník konec astronomické zimy a začátek jara 20. března 2015 v 23:44:53 h GALERIE VIDEO Projel jsem rychlíkem kolem toho kouzelného místa za posledních 15 let stokrát, možná dvousetkrát. Jednou tady vystoupím, sliboval jsem si. Bylo pro mě paradoxně snazší odjet na druhý konec světa, než jednou vystoupit z vlaku sto kilometrů od domova. Možná máte podobné „bílé" místo za humny i vy. Místo, kolem kterého léta pravidelně jezdíte nebo jste jezdili – vlakem, autem, autobusem – a řekli jste si, že tam jednou odbočíte, zastavíte, vystoupíte, abyste ho poznali a porozhlédli se po okolí. To mé se jmenovalo Bezpráví, malá osada v meandrech Tiché Orlice, ležící mezi Brandýsem nad Orlicí a Ústí na stejnojmenné řece. Kouzelný kraj Podorlicka, z obou směrů do údolí vjíždíte z otevřené rovinaté krajiny. Zčistajasna se najednou zvednou zleva i zprava zalesněné kopce vzbuzující v některých místech dojem soutěsky. Za deset minut ji vlakem projedete celou. Na louce se pasou krávy, podél trati a klikatící se řeky vede cyklostezka. Úplná idylka. Počátkem března jsem opět putoval vlakem Eurocity z Prahy do Brna a zase si sliboval, že jednou vystoupím v Pardubicích nebo České Třebové, kde mezinárodní spoje zastavují, a do Bezpráví dojedu osobním vlakem. Tentokrát mělo rozhodnutí konečně váhu, měl jsem toho tlachání sám před sebou dost. Sotva předpověď počasí slíbila první slunečné dny po dlouhém zimním depresivním šeru, sbalil jsem se a vyrazil. Byl pátek 20. března 2015 a já kolem desáté hodiny dopoledne stál na nástupišti u plechové boudy čekárny, kterou jsem doposud vídal jen z okna rychlíku. Byl jsem úplně v tranzu, ale do reality jsem se vrátil rychle. Neustálé svištění projíždějících souprav doprovázené výstražným cinkáním automatických závor mě probralo ráz dva. Tráva okolních luk, na kterou dopadalo slunce, už krásně voněla, zatímco plochy ve stínu se stále třpytily bělostnou jinovatkou. Zima se zdaleka ještě nevzdala, o tom jsem se přesvědčil v noci, musel jsem si natáhnout teplejší ponožky na zeboucí chodidla a pak ráno, když jsem ze stanu postaveném na louce u břehu Orlice, s rozbřeskem vylézal. Plachta kvůli vysoké vzdušné vlhkosti namrzla tak, že se při ohybu s praskáním lámala. Teploměr taky ukazoval tři pod nulou. I tak jsem byl šťastný, jako bych byl na svém prvním, iniciačním čundru. Zkřehlé prsty jsem si ohříval teplým čajem v ešusu a sliboval si, že na příští výlet musím přibalit i kávu. S naplněním tohoto předsevzetí jsem tentokrát neotálel. konec astronomického jara a začátek léta 21. června 2015 v 18:37:33 h GALERIE Už mi pomalu docházely síly. Třicet kilometrů v nohách nebylo ničím neobvyklým, ale v kombinaci s dvoudenním nevyspáním po dlouhém letu z jihu Afriky se to nějak znásobilo. Ne, tady ne, ještě kousek, tam určitě bude hezčí místo k přenocování, mumlal jsem si vnitřním hlasem a šlapal dál. Léto si při pohledu na ciferník hodinek sice právě převzalo žezlo, ale postavit stan na břehu Labe, kde se mi pořád něco nezdálo, se mi nechtělo. Od půl páté hodiny ranní jsem byl na nohách, v pět jsem vyšel ze Staroměstského náměstí na Pecku v Podkrkonoší. Trasu 131 km jsem měl rozplánovanou do čtyř dnů, pátý den jsem si chtěl už pouze užívat na malebném hradě. Už jsem se kupředu hnal spíše silou vůle, na hranici třiceti ušlapaných kilometrů značka odbočovala na most přes řeku do obydlené zástavby. Že tam plácek pro stan sotva najdu, mi bylo jasné, zíral jsem hodnou chvíli tupě ve stoje do mapy. Kdybych se posadil, už se nezvednu. Ale když si ještě kilometr zajdu, dostanu se k nějakým jezerům. V mapě teda zakreslena byla. Hecl jsem se a po patnácti minutách si připadal jako v Jiříkově vidění. Les táhnoucí se podél stezky pojednou ustoupil, pěšina se rozdvojila a odbočka prudce klesala k pohádkové písečné pláži bez jediného živáčka. Sešel jsem až k šplouchající hladině, s hurónským rykem práskl s báglem, z popruhů uvolnil karimatku, roztáhl ji a skácel se na ni. Dnes už ani krok! Vleže jsem si sundal i boty. A smál se štěstím, jako bych zaklepal na dveře ráje a nechali mě do něj vkročit na exkurzi. Stan jsem postavil za úplného šera, opláchl se ledabyle v jezeře a usnul v momentě, kdy jsem zatáhl zip spacáku. První letní pohádka měla pokračování od šesti hodin. Vyspaný do růžova jsem vylezl do jiskřivého rána, dal vařit kávu a skočil do průzračné vody. Léto bylo opravdu tady! konec astronomického léta a začátek podzimu 23. září 2015 v 10:20:06 h GALERIE Byl to neuvěřitelně vlahý večer. Posbíral jsem suché dřevo ze stromů a keřů podél břehu. Tenhle úsek kolem Berounky znám dobře, polní cesta využívaná převážně rybáři je součást mého běžeckého okruhu. Měl jsem notně nabitý den, domů pro batoh jsem se dostal až před pátou hodinou. A stalo se mi to, co se mi děje málokdy. Najednou jsem nevěděl, kam vyrazit. Hlavou se mi honily různé varianty, ale přišlo mi, jako bych najednou plnil nějakou povinnost, marketingový plán. A to se mi příčilo. Seděl jsem u stolu, díval se chvíli do mapy, pak zase juknul do jízdního řádu. Ujížděly mi vlaky i autobusy, slunko pádilo k západu. Až mi to konečně docvaklo. V jednoduchosti je krása! Hodil jsem batoh na záda, zamknul dveře od bytu a vyšel. Nejdříve k řeznictví a obchodu za rohem, po pár minutách – o tři špekáčky, dvě klobásy, hořčici, cibuli, pár vajec a malý bochník chleba těžší – už kráčel k řece. Šlapal jsem, co noha nohu mine kolem takřka nehybného řečiště, dokud se nezačalo stmívat. Na rybářském sezení jsem našel ohniště i rovné místo pro stan. Kousek od domova čarokrásná řeka a já si u ní ještě ani jednou neopekl špekáček. Probudil jsem se nad ránem. Vytrvalý deštík bubnoval na plachtu stanu. Podzim přicházel po extrémně suchém létu s vymodlenou konví. Ale být zalezlý ve stanu až do svačiny se mi opravdu nechtělo. Tu jsem si vzpomněl na místo, které jsem chtěl vidět už dávno, na jeskyni Koda u Srbska v Českém krasu nedaleko Karlštejna. Stan jsem vyklepal od největších kapek a sbalil i mokrý, půlden to přece vydrží, a došel na radotínské nádraží. Do Srbska je to čtvrthodina jízdy. Na zastávce jsem vystoupil úplně sám. Cestou jsem nasbíral plné kapsy jablek popadaných pod stromy. Jabloně jsou největšími přáteli osamělých poutníků podzimu. Déšť zesiloval, u pověstné studánky Koda jsem nabral plnou láhev vody a mazal do jeskyně. Koda byla využívána člověkem již v období pleistocénu – ve starší době kamenné. Moje návštěva v ní byla historicky nevyhnutelná. Sám se za jeskynního muže občas považuji. Vytáhnul jsem konvičku a za chvíli už v jeskyni voněla brazilská káva. Z pramenité vody chutnala obzvláště lahodně. Nebylo kam spěchat, podzim přišel až před půl jedenáctou. Připil jsem mu zbytkem kafe a začal balit. Návrat do civilizace a reality všedního dne po prožitém vůbec nebolel. konec astronomického podzimu a začátek zimy 22. prosince 2015 v 05:47:53 h GALERIE Správný chlap by prý měl zasadit strom, postavit dům a zplodit syna. S dcerou jsem reprodukčně plně uspokojen, pokud se dá považovat nějaká chýše z bambusu pokrytá banánovým listím někde na divoké mořské pláži za dům, tak do něj se snad ještě někdy pustím, ale co se týká stromu, tak mám splněno. Před pěti lety jsem k narozeninám od kamarádky Evy dostal lípu. S originálním dárkem, dvou a půl metrovým stromkem, s kořeny obalenými koulí hlíny, opravdu překvapila. Jenže kam s ním? Zasadit národní strom přece nejde kamkoli, dumal jsem hodnou chvíli. Navíc bych se k němu rád vracel a stárnul s ním s vírou, že mě o nějaké to století přežije. Vzpomněl jsem si na kamaráda Dana, kytaristu žijícího a tvořícího přes dvacet let na zámku v Lednici. Doporučil mi obrátit se rovnou na hlavního zahradníka. Ten souhlasil a sotva jsme se štíhlým kmínkem zabírajícím celý vnitřní prostor kombíku přijeli, odvedl nás do okrajové části parku na dohled zámku. Rýč jsem si přivezl vlastní, za chvíli bylo zasazeno. Lednicko-valtický areál a nedaleká Pálava jsou mému srdci blízké po mnoho let, ale „moje“ lipka se od té chvíle stala důvodem k návštěvám z nejdůležitějších. Jen letos jsem se za ní ještě nedostal. Opakovat mantru o nestíhání a pracovním závalu nebudu. Kdy jindy než teď, kam jinam přivítat zimu než do Lednice, řekl jsem si den před slunovratem. Stan jsem sice do batohu přibalil, ale devět stupňů nad nulou stačilo, abych se rozhodl pro spaní pod širákem. Přízemní arkády obdélníkového půdorysu se čtyřmi sloupy na každé straně byly dostatečnou ochranou před deštěm. Dostatek místa pro přenocování celé roty. Mně společnost dělalo jen početné a pestré vodní ptactvo pobývající na jezerních ostrovech. Před svítáním štěbetání, klapání, vrzání, bublání, štkaní, lkaní a všemožné skřeky zesílily. Převaloval jsem se ve vyhřátém spacáku, poslouchal jejich koncertování a vůbec se mi nechtělo ven. Probouzející se slunce začalo barvit horizont do oranžova, ale souvislá deka olověných nízkých mraků nechávala mezi nimi a zemí jen úzkou skulinku s notnou dávkou jistoty, že se to během dne v jasnou modř nezmění. Doma vstávám obvykle s klasickou hudbou, jako nocležník pod jediným minaretem v České republice jsem vytáhnul tablet a z youtube si pustil tklivou píseň muezzina svolávajícího lid k modlitbě. Ve spojení s ptačími virtuózy to občas znělo jako slušný rapový opus. Zda byl tím nejpronikavějším raperem bukač nebo chřástal jsem pro ornitologickou negramotnost bohužel nerozpoznal. Naštěstí kolem nešel žádný pozorný spoluobčan, který by běžel vyburcovat cizineckou policii s udáním, že se blízkovýchodní běženci infiltrovaní islámskými teroristy chystají z naší vzácné, sotva zrekonstruované kulturní památky udělat mešitu s ubytovnou a díky šedesátimetrové výšce věže hrozí využití jako nelegálního rozhlasového vysílače Svobodná Rakka. Do kontaktu s domorodcem jsem přece jen přišel. Kolem půl osmé mi hlasitě popřál dobrého rána mladík venčící psa. Odpověď alejkum salam jsem spolkl, poděkoval jsem mu, popřál téhož, vysoukal se do pasu z pytle a nabídl šálek právě dobublané peruánské kávy z moka konvičky, kterou ještě olizovaly modravé plameny plynového vařiče. Turka bych si mu nabídnout nedovolil. I tak odmítl. Posnídal jsem tedy sám, vysoukal se z lože a vyrazil k lípě. Byla už vyšší než já, jako bláznivý pošuk jsem k ní prohodil pár vlídných slov a omluvu, že jsem ji celý rok zanedbával. Příští rok na sebe nenechám tak dlouho čekat, sliboval jsem nejenom jí. Možná se vrátím už tuto zimu, ale až konečně napadne sníh. Času mám zatím dost, jaro se ke slovu přihlásí 20. března 2016 v 5.30 hodin ráno… t ROVNODENNOST SLUNOVRAT