Expedice 2014-2016 DÍL ŠESTÝ Je-li kde pro motorkáře ráj? JAN TUTOKY Každý, kdo rád sedí za řídítky motorky, zná ten sváteční pocit přicházející s jarem. Když slunce konečně vysuší cesty a teplota se vyhoupne nad 10 stupňů Celsia, vkročíte do garáže, abyste zjistili, zda baterka přežila zimu. Utřete prach z přilby a pak se motor milovaného oře roztočí ne zkusmo, jen tak na protočení, ale na první vyjížďku – to je úplná nirvána. Stejně radostný a sváteční pocit jsem měl, když jsem poprvé sundal motorku z bike racku (to je ta plošina s výtahem na zádi MANky) v Jihoafrické republice. Sedět za volantem offroadu mě baví, jenže jízda na motorce má své neopakovatelné kouzlo. Ale chápu, že tehdejší nemotorkářská posádka na mě koukala, proč se usmívám jak měsíček na hnoji, jezdím dokola po parkovišti a další etapu pojedu na dvou kolech, přestože je zrovna ošklivo. Kdo neseděl na motorce, jen stěží pochopí. Kameraman Ondra, když viděl moje nadšení, nevydržel a na odlehlých místech zkoušel kroužit svým prvním motem osmičky. Myslím, že se nebudu mýlit, když prohlásím, že je jednou provždy chycen. Radost z jízdy se násobí počtem účastníků moto vyjížďky a bylo jasné, že se pokusím mimo natáčecí plány s velkým bílým žralokem zorganizovat samostatnou moto expedici: terénní MANka jako zázemí a pět motorek k tomu. Zájemců o netradiční africké poježdění bylo zprvu dost. Parta ovšem během příprav prošla nečekanými personálními změnami. V té době totiž (hlavně mediálně) vrcholila epidemie eboly. Marně jsem některým vysvětloval, že z epicentra epidemie je to blíž do Evropy než do Jihoafrické republiky, že JAR uzavřela hranice již při začátku epidemie a nemá zaznamenaný jediný výskyt nemoci. Nakonec jsme se na poslední chvíli dali dohromady s motorkáři Marcelem Nekvindou, Filipem Tutokym, Vaškem Puchmeltrem, Alešem Budínem a Vaškem Pištorou, navigátorem MANky. Čtyři motorky a MANka. Cíl cesty, pohoří Baviaanskloof, neměl chybu. Projeli jsme asfaltky podél oceánu, gravel road (dalo by se to přeložit jako dobře upravené polňačky), offroad, kameny, brody, výjezdy, sjezdy, horské pasy – motorkářský orgazmus a čistá krása. Bavianskloof je 200 km dlouhé pohoří západně od Port Elizabeth, přírodní rezervace a současně jeden z mála parků, kam motorkáři můžou. Asi se předpokládá, že zvěř před motorkou uteče nebo že se motorkář zavčasu před naštvaným buvolem otočí a rychle zmizí v prachu. Přijeli jsme k bráně parku s tím, že se tam MANka otočí a objede park po lepších cestách. Správci při pohledu na kamion překvapili: „To projedete, my máme i větší náklaďáky. Klidně jeďte dál.“ A otevřeli bránu dokořán. No, byla to výzva. Díky ní máme zážitek zcela srovnatelný s jedním albánským výjezdem, kdy jsme jedno exponované údolí přejmenovali na „Údolí sevřených řití“. Když se kolo náklaďáku odvalovalo pomalu po kraji propasti, měl Václav odepnutý bezpečnostní pás a trvale ruku na klice v bláhové naději, že by stihnul vyskočit. Parašutista bez padáku přestal s ostatními komunikovat a jako mantru opakoval ty vole, tý vole, ty vole… Ale co vám budu povídat, nahnáno jsme měli všichni. To, co motorkář na takovém výjezdu zažívá, mám spojeno i s jinou historkou. Zrovna jsem byl za volantem náklaďáku a parta motorek na mě čekala v místě, kdy nebylo jisté, zda tudy MANka projede. Povídám synovi: „Filipe, vezmi si čokoládu nebo banán, musíš toho mít v terénu plný zuby.“ A on mi na to odpověděl: „Tati, to je taková paráda, že vůbec nepotřebuju jíst.“ Co dodat…? Jihoafrická republika je pro motorkáře hotovým rájem. Půjčoven a servisů je zde spousta. Potkáváte je všude – v offroadu, v horách, na slavné Route 62, o které jsme již v Srdcařích psali. Motorkáři jsou zde respektovaní i vběžném provozu. V Cape Townu bývají každý den ráno zácpy a z vlastní zkušenosti vím, že se auta rozestupují, aby mohl motorkář projet. A milou historku na závěr. Podařilo se mi roztrhnout sedlo. Přijel jsem proto k dealerovi BMW ve Stellenboshi s dotazem, zda nemůžeme objednat nové, případně zda nemají nějaké starší. Řešil jsem to s manažerem, který prohlížel českou SPZ. „Počkej, podívám se do skladu,“ pravil ochotně a po chvilce se vracel se starším gelovým sedlem. „Paráda, co jsem dlužen?“ ptal jsem se. „Víš co, jsi z daleka, tak ho máš zadarmo.“ Motonomád a motorkář všude bratra má. Díky! t web