Slovo klasika …Četl jsem o nedávném průzkumu řeky Amazonky, jejž provedla výprava vyslaná naší vládou. Ve zprávě se psalo, že výprava nemohla pro různé nesnáze prozkoumat kraje na horním toku, nějakých čtyři tisíce mil od ústí řeky. Z Cincinnati do New Orleansu bylo jen asi tisíc pět set mil a doufal jsem, že se tam jistě dostanu na nějakou loď; rozhodl jsem se, že půjdu a dokončím průzkum Amazonky. Dál jsem už o té věci nepřemýšlel. Na podrobnostech mi nikdy příliš nezáleželo. Sbalil jsem si kufr a jel jsem starou kocábkou, nazvanou Paul Jones, do New Orleansu. Za částku šestnácti dolarů jsem měl takřka jen pro sebe zjizvenou a vybledlou nádheru její hlavní kajuty, protože loď nebyla výtvorem, který by upoutal oko zkušenějšího cestujícího. Když jsme se vydali na cestu a začali jsme se ploužit po proudu širokým řečištěm Ohia, stal jsem se novým člověkem a předmětem vlastního obdivu. Byl jsem cestovatelem! Žádné slovo nikdy tak nelahodilo mým ústům. Měl jsem vzrušující pocit, že jedu do tajemných krajů a dalekých končin, pocit, jaký jsem od té doby už nikdy nezakusil v míře tak povznášející. Byl jsem v takovém krásném rozpoložení, že ode mne odstoupily všechny mrzké city a já jsem byl s to shlížet svrchu na nezcestovalé bližní a litovat je soucitem, který však neměl v sobě ani stín opovržení. A přece, když jsme zastavovali u vsí a dřevařských ohrad, nemohl jsem si odpustit, abych se neopřel bezstarostně lokty o zábradlí na kotelní palubě a nekochal se závistí venkovských chlapců na břehu. Když se mi zdálo, že mne ještě neobjevili, kýchl jsem znenadání, abych přivábil jejich pozornost, nebo jsem si šel stoupnout na místo, kde si mne nemohli nevšimnout. A jakmile jsem poznal, že se na mne dívají, začal jsem se protahovat a zívat a dával jsem najevo jiné známky strašné otrávenosti z cestování. Celou dobu jsem chodil bez klobouku a vystavoval jsem se větru a slunci, protože jsem si přál nabýt bronzového a větrem ošlehaného zevnějšku starého cestovatele. Ještě neuplynula ani polovina druhého dne a už jsem pocítil radost, jež mě plnila nejčistším vděkem. Zjistil jsem totiž, že se mi dělají puchýře a že se mi loupe kůže na obličeji a na krku. Přál jsem si, aby mne teď viděli kluci a holky u nás doma… (Z knihy Život na Mississippi) MARK TWAIN Pravé jméno spisovatele je Samuel Langhorne Clemens. Pozdější spisovatelské jméno - Mark Twain, si měl podle jedné z verzí o původu pseudonymu odnést právě z lodnických let. Prý se znamená volání měřičovo hlásajícího dva sáhy hloubky. „Olovnice vlevo! Olovnice vpravo!“ Z dálky se začalo ozývat volání měřičů, opakované drsnými hlasy vyvolavačů na horní palubě: „M-a-r-k three! Rovné tři! – Dva a tři čtvrtě! Dva a půl! Dva a čtvrt – M-a-r-k twain! Rovné dva! – Jeden…“ Twain během svého života podnikl celkem tři zámořské cesty. Navštívil Azorské ostrovy, Gibraltar, Maroko, Francii, Itálii, Řecko, Smyrnu, Svatou zemi, Egypt, Maltu, Sardinii, Alžír i Španělsko. Pozoruhodné je, že téměř nikde, až na výjimky, se mu vlastně nelíbilo. Oblíbeným terčem jeho sarkasmu jsou tak jeho snobští spolucestující. Napsal tak nenapodobitelný a na svou dobu nový druh cestopisu. T