Zápisník PETR HORKÝ S cestováním to máte těžké. Když je člověk na cestách příliš dlouho nebo příliš často, začne se ztrácet. Přestane být jasné, jestli náhodou není na útěku. Ruku na srdce – spousta těch věčně se pohybujících globetrotterů před něčím prchá. Ono se to navenek docela snadno schová pod řeči o velkém díle, o nutnosti vidět svět, o touze po svobodě… Znáte to sami, určitě jste to někdy poslouchali a mysleli si svoje. Člověk to takhle okecá před přáteli i sám před sebou. Něco o tom vím. Měl jsem to tak několik let taky. V listopadu jsem letěl do Severní Ameriky, do Kanady na festival BANFF. Potkal jsem tam dost lidí ze Spojených států. Nebojte, nebudu polemizovat o tom, jaké jsou pozice velmocí, kdo je policajt světa, kdo je hodný a kdo zlý. To je mi proteď šumafuk. Šlo o něco jiného. Kanaďané i „spojenoameričani“ mne totiž uvedli do rozpaků. A to jsem prosím zvyklý na ledasco. Kdo mne znáte, víte, že se skoro ze všeho umím vykecat. Ale co byste řekli na otázku: „V čem je tvoje země nejlepší na světě? Kdo z předků je v tvé krvi?“ Hrklo ve mně, kluk s bezelstnýma očima se na mne díval nad pivem a trpělivě čekal. Stejně tak ostatní kolem stolu. Nebyla to hádka, nebyl to pokus o vtip, nebyla to urážka. Gregory při přípitku jednoduše přiznal, že v evropských zemích má zmatek, „Slovensko, Slovinsko, Čečna, Česko, raději to nechám na tobě, Peter,“ – a zazněly dvě kýžené otázky. Napadl mne hokej („naši hoši“ ho hrají v Kanadě i v USA, tak by to Greg mohl znát), Klausova ukradená tužka při podpisu mezinárodní smlouvy taky obletěla svět, naši tenisté, Zemanova vyznání lásky k Rusům, režisér Forman, spisovatel Čapek… „Já nemyslím slavné lidi, já myslím, co je vaše země zač, co jste vy Češi zač, odkud pocházíte, kde jste se vzali, co rádi děláte, co vám jde a co ne. Čím děláte svět hezčí?“ „Takhle jsem o své zemi nepřemýšlel,“ získával jsem čas a pak mne za tím oceánem nějak popadla láska k domovině a začal jsem vyprávět o přírodě, o pohodě v malé zemi, kam všude dojedu, dokonce jsem zalovil v historii a řekl něco o Karlu IV., o českých letcích v Británii nebo o parašutistech, co zabili Heydricha. Nakonec jsme si s Gregorym krásně pokecali o krásách světa kdekoli na Zemi. PÁR FOTEK Z KANADY Ale otázka mi v hlavě zůstala. Nepřemýšlel jsem ani tak o krásách naší zemičky, jako spíš o tom, proč jsem byl tak zaskočený požadavkem chválit. Proč mne hned nenapadlo třeba deset faktů, na které jsem pyšný. A došlo mi, jak divně mám v hlavě nastavenou svoji lásku k zemi. Nikdy jsem se vlastně nepovažoval za potomka statečných vojáků, ať už legionářů z té první světové anebo letců či parašutistů z druhé. Začal jsem si představovat, zkusmo jsem připustil, že se kus minulosti, přesněji kapka krve těch velkých předků objevuje i v mých žilách. Že mi tam běhá partička bílých krvinek i s krevními destičkami, které se staraly o imunitu a srážlivost v odřeninách a zraněních českých letců nad Británií, že alespoň troška hemoglobinu v mých červených krvinkách zásobovala kyslíkem mozek Karla Čapka anebo Otty Vichterle, že alespoň jeden neuron, co mám, přenášel i zvukové vzruchy z ucha Leoše Janáčka nebo Antonína Dvořáka. (U Bedřicha Smetany by to bylo složité… legrace, ne?) Ale když jsem si to připustil, najednou celé Česko bylo víc moje. Cítil jsem se za něj i víc odpovědný. Dokonce jsem si představil, jaké by to bylo, kdyby členové vlády zkusili uvažovat tak, že jsou následovníky Masaryka a Karla IV., že od nich převzali určité dílo a v tom díle pokračují. A jednou provždy tak budou do dějin naší země vepsaní. Věřím, doufám, že alespoň některé alespoň někdy toto vědomí věčnosti popadne. Abych se tady ale pořád jen nevytahoval a neodkazoval k nejlepším „synům a dcerám národa svého“. Jak pracujeme na knížce o životě cestovatele Miroslava Zikmunda, nedávno jsme si povídali o osobním rodokmenu. Pan Zikmund tomu věnoval řadu let v době, kdy měl po roce 1968 zakázanou činnost. Abych lépe dokázal psát kapitolu s tímto tématem, začal jsem pracovat i na vlastním stromu předků. Nejprve jsem si představoval, jaký významný rytíř je třeba někde v mé rodinné minulosti. Pak mne popadly obavy. Určitě tam bude i nějaký neplechář! Možná i gauner. Když se totiž rozpočítá veliká síť, kterou mapa rodu vytvoří třeba už jen po třech čtyřech generacích, je v ní tolik lidí, že by se tam čistě statisticky nějaký pobuda, lhář nebo zloděj asi našel. „To víte, že to tak je, všichni máme mezi svými předky někoho, kdo provedl cosi, k čemu bychom se raději nehlásili. Ale to je život, málokomu se daří žít tak, jak by od začátku chtěl a jak si to jako malý človíček představoval,“ potvrdil mé obavy legendární cestovatel. Došlo mi, že v tak malé populaci, jakou deset milionů obyvatel v naší zemi představuje (to odpovídá například Káhiře i s předměstími, části New Yorku anebo části Dillí – mají totiž stejný počet obyvatel), jsme všichni určitým způsobem přes generace nějak účastni na všem, co se tady děje. A co se dělo. (A jeje!) Že ta země je celá moje a já jsem celý její a je úplně jedno, jestli zrovna teď nadávám anebo se kvůli něčemu pyšním. Je jenom na mně, aby alespoň ten malý puntík, který v rodovém stromu bude jednou představovat moje jméno, byl pro potomky důvodem k radosti. Když něco pokazím, pak doufám, že pro mne budou mít pochopení a nebudou se kvůli nějaké mé chybě zříkat celé země. V „té Américe“ jsem absolvoval také několik setkání s lidmi z National Geographic. Využil jsem toho, abych se zeptal na přesný název světově proslulé společnosti. Jak se to správně překládá? Národní zeměpis…? Není to divné? Je to tak, že tedy na počátku všeho byla snaha udělat krásný, kvalitní materiál o vlastní zemi? Svět přišel na řadu až později. Přijel jsem domů a narážel na nabídky nějak zvýhodněného předplatného na příští rok. A nakoupil jsem jich hned několik. Jako vánoční dárky pro kamarády, co cestují tak moc, že už ani neví, kde mají své doma. Jejich psací stoly a noční stolky (a asi i toalety) tedy bude celý příští rok zdobit žlutá obálka National Geographic. Poprvé budu letos rozdávat celý svět, abych připomenul, co máme u nosu. Aby na těch cestách a expedicích nezabloudili cestou domů. t Texty Zápisníku Petra Horkého si můžete přečíst na svých cestách také v měsíčníku Žlutý v dopravních prostředcích společnosti Student Agency. Magazín Srdcaři vám nejlepší příspěvky přináší v interaktivní podobě. @ petr.horky@piranhafilm.cz Fb piranhafilm.cz