Expedice 2014-2016 DÍL DEsÁTÝ Za potomky krále Šaky v zemi Zuluů MIROSLAV NÁPLAVA Z pražského letiště Václava Havla jsem do jihoafrického Durbanu na King Shaka Airport letěl v životě několikrát. Tam i zpět. Až při posledním letu jsem si uvědomil, že zatímco životopis Václava Havla znám docela podrobně, o králi Šakovi nevím skoro nic. Měl to být náčelník kmene Zuluů. Tečka. Začal jsem tedy pátrat a dočetl se, že počátkem 19. století se stal náčelníkem Zuluů muž jménem Senzangakona, jenž se ve druhém desetiletí z ryze pragmatických důvodů podrobil náčelníkovi Mtetvů Dingisvajovi. Ten ovládal poměrně rozsáhlou kmenovou a klanovou konfederaci složenou z padesáti kmenů a jedním z jeho předních bojovníků byl Senzangakonův syn Šaka. Když v roce 1816 náčelník Zuluů zemřel, byl Šaka jmenován na otcovo místo. V prvních měsících po převzetí moci zavedl rozsáhlé vojenské reformy a během čtyř let neustálých bojů se stovkami okolních rozdrobených kmenů a klanů vytvořil silný raně feudální stát s ojedinělou vojenskou organizací, jenž byl schopen vzdorovat Britům a Búrům ještě v druhé polovině 19. století. Šaka se tak stal pánem jihoafrického území o velikosti 11 500 čtverečních mil a vrchním velitelem asi 40 000 bojovníků. V Evropě se díky těmto úspěchům stal známým pod přezdívkami generál Shaka nebo Černý Napoleon a dodnes patří k nejznámějším příslušníkům národa. Podle zpráv návštěvníků z Británie dorostl Šaka výšky šesti stop (přibližně 183 centimetrů), byl obdařen vysokou inteligencí a jeho vláda byla poznamenaná obrovskou brutalitou. Své postavení si udržel až do roku 1828, kdy jej zavraždili jeho nevlastní bratři Dingane a Mhlanga. Důvodem bylo jeho nevypočitatelné chování a teror vůči soukmenovcům, který rozpoutal po smrti své matky Nandi. No nazdar! Pojmenovat letiště na počest brutálního magora? Ale vzpomeňme našeho údajného bratrovraha Boleslava a svatého Václava, který osciluje mezi světcem a zhýralcem. Dějiny si jdou přece jen svými cestičkami. Vraťme se ale do přítomnosti. Cestovní kanceláře dnes lákají turisty za poznáním života lidu kmene Zuluů do Shakalendu. Což je pouhopouhá skanzenoidní potěmkiáda. „Divoši“ sem chodí do práce v džínách, převlečou se do bederních zástěrek, zalezou do chýší a pracují – tedy nechávají se fotografovat. Jednou za čas zatančí, zazpívají a zahrozí oštěpy při komponovaném pořadu. Mám z toho husí kůži, jen když si na to při psaní vzpomenu. Ale zase, jak je tomu u nás? Taky jsem narazil na prezentaci moravského folkloru, která byla spíše atrakcí z Disneylandu. I v tomhle ohledu je svět globalizován. Kde je poptávka, je i nabídka. Zůstaňme ovšem optimisty, není vše ztraceno. video Během poslední cesty provincií KwaZulu-Natal jsme projížděli podél Dračích hor vesnicemi, kam noha turisty šlápne snad jen tehdy, když zabloudí. Jako my, když nám došla šťáva v navigaci. Než jsme ji zprovoznili, odbočili jsme na křižovatce místo doleva vpravo. Při projíždění vesnicí Enyokeni nás zarazilo nebývalé množství aut, zaparkovaných, kde se jen dalo (naši městští strážníci by zde zažívali s pokutovými bloky orgastické žně), a lidí proudících podél silnice. Slavnostní oblečení dávalo tušit, že se zde odehrává nějaká sláva. MANka je pro podobné příležitosti dobrý magnet. Zaparkovali jsme v epicentru a čekali, než si za námi nějaký zvědavec přijde poklábosit. Za pět minut jsme měli nejenom pozvání, ale i povolení fotit. „Pojďte támhle, za chvíli tu budou chlapi tančit, odsud budete mít výborný výhled! Nemáte hlad? Podívejte se, kolik tu máme jídla, jezte, kolik sníte,“ nešetřili pohostinností. V tomhle mumraji jsme byli jediní tři běloši, občas si nás někdo z davu změřil od hlavy k patě, ale nikdo neprotestoval. Snad proto, že se kolem nás pořád motal chlapík, který se pasoval do role našeho průvodce. „Tady bych stativ a kamery stejně netahal,“ usoudil Honza a měl pravdu. Mohli jsme být rádi, že nás k sobě pustili tak blízko a o kvalitní techniku menších rozměrů jsme nouzi taky neměli. Kdyby nějaký místní chytrolín či potentát uviděl stativ, mohl by začít vymýšlet ceník za povolení natáčení pro televizi. A to je pak na hodiny. Fotoaparát Olympus OM-D retro designu vypadal nenápadně, jen uživatel ví, že taky skvěle natáčí. Kameraman Ondra běhal s DJI Osmo, což je špičková 4k kamera stabilizovaná ve třech osách. Ta sice upoutává pozornost svým neobvyklým zjevem, ale velikostí je to vlastně taková „turistická hračička“. Lepší krytí jsem pro tohohle malého dříče najít ani nemohl. Já jsem naši nenápadnost podpořil tím, že jsem fotil iPhonem (smartphonem tam fotil a natáčel každý druhý) a dělal si selfíčka s místními dámami, což vyvolávalo salvy smíchu a uvolňovalo atmosféru. Jo, pro dobrý záběr se musí člověk na cestách kolikrát válet po zemi u nohou domorodců. Ale i to k práci filmařů na cestách patří. Jak to vidí kameraman Ondřej Hošek? Natáčení na Olympus OM-D pro mě byla první zkušenost s technikou Olympus a byl jsem příjemně překvapen. Fotoaparát má výbornou ergonomii. Velice jsem ocenil doplňky – především bateriový grip, který nejenže značně prodlouží dobu natáčení, ale hlavně umí sám přepínat z jedné baterie na druhou bez nutnosti přerušovat záznam. Z pohledu kameramana dokumentárních filmů také kvituji zabudovanou funkci časosběrů, bez nutnosti použití externího ovladače. Samostatnou kapitolou jsou pak objektivy Olympus. Fotoaparát jsem používal společně s objektivy 12–40 f2,8 a 40–150 f2,8. Tato kombinace zajišťuje ideální rozsah ohniskových vzdáleností společně s příjemnou světelností. Zejména delší zoom považuji za velice kvalitní objektiv, který překrásně kreslí, není těžký a při práci v extrémních podmínkách od vysokých hor po natáčení na lodi na otevřeném oceánu skutečně obstojí.