Na vlastní kůži Na lodi vládne pohodová nálada letního nedělního podvečera. Všichni už jsou na palubě. Na francouzské Riviéře poblíž Cannes je tak draho, že ani nemělo cenu se obtěžovat na břeh kvůli troše toho pirátského hýření po putykách. Mnohé také zmohla stopovací hra „přijeď, jak chceš, a najdi loď, jak umíš,“ kterou jsme celý den provozovali. Seznamuju se se zbytkem osazenstva. Bude nás celkem 13, včetně 4 členů stálé posádky, takže máme hromadu místa. Kapitán nás hned zinkasoval a zabavil nám doklady, aby nikdo nemohl zběhnout, bude-li se mu dřina zdáti obzvláště otrockou, a taky aby měl celou truhlu s pokladem po ruce, až půjdeme k tomu dnu. Bydlím v „salónu“ s Petrem a Bárou, jeho jedenáctiletou dcerou, nejmladším členem posádky. Budou mými kumpány v hlídce č. 4. a i jinak to s nimi bude dobrodružství, protože každou noc na střídačku mluví, křičí a chodí ze spaní. Oba. Ještě že není úplněk, nerada bych viděla jejich vyceněné upíří zuby příliš zblízka! Na noc popojíždíme dál od břehu a kotvíme spolu s několika luxusními jachtami (bodyguardi, bazény, prosklené obýváky, park motorových člunů) u pravého ostrova, kde byl vězněn Hrabě Monte Christo. To s tím Ifem je prý jen kec. Den první – neděle Hned po snídani (švédský záchranný člun, stoly tu na palubě nevedou) si nás bocman Panák vzal do drápů a snaží se nás naučit v deseti minutách všechno o asi 865 lanech, a to jen o těch větších. Zaznamenala jsem první úspěch: už je umím smotat a pověsit na kolík. Zdá se, že několik probdělých nocí nad „Příručkou kadeta“ nemělo ten správný pedagogický účin. A už se vrháme na úvazky a žebříky, protože „v ráhnoví plachty vítr nadouvá, žene loď v širou dál“, to je to, na co se všichni těšili především. Pro začátek se pouštím pouze do koše a nalevo nechodím radši vůbec, nejsem sebevrah. Což o to, širá dál je před námi, ale vítr jaksi nenadouvá. Máme proklatě dobré počasí. Ani vlnka. Ani mořská nemoc se nekoná. A já jsem se tak těšila! Čeká nás otevřené moře na Korsiku. A už máme společnost. Nejdřív delfíni, občas se ozve rána, jak si blbé želvy omlacují krunýř o bok lodi, než aby se vyhnuly. A pak najednou nádherný černý nekonečný hřbet. A ještě jeden. Ocas jak lopata větrného mlýna, zamává a je pryč. Zbytek odpoledne trávím v koši a skenuju to modro, modro, modro všude kolem. Velryby se objevují ještě jednou, ale hodně daleko. Plujeme celou noc, škoda jen, že na motor. Navigační služba. Fasuju Petra, kormidlo, spoustu budíků, lodní zvon a přesýpací hodiny od půlnoci do čtyř ráno. Taky fasuju neskutečnou oblohu posetou hvězdami, od obzoru k obzoru a hluboko až na věčnost. Okamžiku, postůj, jsi tak krásný, prodli jen! Jsme malou tečkou na dně skleněné koule. Sněží na nás vesmír. Den DRUHÝ – PONDĚLÍ VIDEO Před úsvitem spouštíme kotvu u Korsiky. Řetěz rachotí do ticha, ale celou noc kolébané spáče hned tak něco neprobudí. Až kuchařův budíček. Tu příšernou uvřeštěnou flétnu mu pak bude celý týden někdo vynalézavě schovávat. Port de Centuri je prý vyhlášen svými langustími specialitkami. Bohužel chudí rybáři doby Napoleonovy poněkud zdivočeli a nasadili divoké ceny, nedostupné chudým pirátům La Grace. Spokojíme se tedy s kafem a zmrzkou a vyrážíme na výlet do kopců. Kraj je to divoký, plný kaktusů, sukulentů a zřícenin (taky místy odpadků), ale místní domorodci jsou nápomocní, takže po několika hodinách, s pomocí Panáka, jeho navigačních schopností a pestrého slovníku vulgarismů, má La Grace opět svou posádku na palubě. Oslavíme to zvýšenou koupací a skákací aktivitou a zvýšenou žravostí. Už nám zbývá jen nenápadně se prosmýknout kolem znepřátelené posádky severního mysu, snažící se nás bombardovat záplavou francouzských slovíček (žabaři!), a přivítat slavnostním pokřikem a změnou vlajky vplutí do italských vod ostrova Capraia. Den TŘETÍ – ÚTERÝ Nejmladší člen posádky psychicky nevydržel drsné podmínky panující na pirátské brize. Obzvláště absence školní výuky a nedostatečná hygiena na lodi se kadetce Báře staly nesnesitelnými. Ráno ji musel kapitán odřezat, než začne smrdět a zkazí nám požitek ze snídaně. O provaz oběšencův jsme se všichni svorně podělili, neb, jak známo, přináší štěstí. Odpoledne se naplno projevila upírská povaha rodiny Brožovy. Nedostatečně pohřbená mrtvola opět ožila a jala se posádku lodi opatřovat válečným zbarvením v domnění, že už jsme se přiblížili maorským nepřátelům. Nebyli to však divoši, kdo se k nám pomalu přibližoval. Byla to výcviková loď italského námořnictva Amerigo Vespucci. Trojstěžňový plnoplachetník. Prý nejkrásnější plachetnice na světě. Inu, posuďte sami! Den ČTVRTÝ – STŘEDA GALERIE Elba! Konečně má noha spočine! Večerní průzkumná hlídka přinesla potěšující zprávy: země je obydlena, místní obyvatelstvo zdá se býti na překvapivě uspokojivém stupni vývoje a je nakloněno výměnnému obchodu. Disponuje řadou místních jedlých plodů, z nichž nejstravitelnější zdá se zmrzlina, mražený jogurt a plzeňské pivo. Vyrážíme dobýt vnitrozemí. Pokud domorodci nebudou klásti příliš tuhý odpor, možná vezmeme ztečí i nejvyšší horu ostrova. Po dobytí pevnosti Marciana a jejího baru bohužel zjišťujeme, že vystoupit na vrchol Elby se nám nepodaří. Domorodci, disponující omamnými nápoji, využili po čertech lstivé taktiky k oslabení celého mužstva, ba dokonce i ženstva: dobrotami zlenivělí piráti utrpěli velké energetické ztráty a stali se neschopnými dalšího vítězného postupu. Ostrov tedy zůstane ještě nějakou dobu nepokořen. Možná se jednou najde pirátský vůdce, jenž svým jiskrným zrakem bystře odhadne zdejší slabá místa a zaslouží se o to, že se jméno ostrova Elba už navždy bude spojovat i s jeho jménem. Den PÁTÝ – ČTVRTEK Po večerní bujaré oslavě přežití a svátku strojníka Michala jsme se rozhodli dobytí Elby nevzdat a vyplenit aspoň na kořist bohaté hlavní město Portoferraio. Nějakých pár pevnostních děl nás nemůže rozházet. Máme štěstí. Posádka přístavních pevností je laxní a zhýčkaná. Za drobné výkupné se vzdává bez boje a nechá nás obsadit všechny strategické západní bašty poloostrova, včetně Napoleonova velitelského paláce a zmrzlinárny-palačinkárny. Doplňujeme palivo jak pro sebe, tak pro loď. Pleníme a znásilňujeme celý den, pouštíme žilou nepřátelským minipivovarům. Na loď se vracíme obtíženi kořistí. Navečer se klidíme z dosahu případné pomsty ostrovanů. La Grace míří do cíle své plavby, korzárského útočiště Porto Baratti na toskánské pevnině. Den ŠESTÝ – PÁTEK Poslední koupání při východu slunce. Od včerejška se ochladilo. Medúzy ještě zmrzle chrní a ani nežahají. Někdo nám dává signály ze břehu. Rychle domlouváme výměnu zajatců a kořisti. Český chleba, pivo, salámy a jiné nezbytnosti pro chod lodi putují na palubu, 9 rukojmích je propuštěno na svobodu, ovšem až poté, co jsou kapitánem donuceni k nelidské dřině: úklidu celé lodi. Ode dneška bude na La Grace otročit zas někdo jiný. AHOJ! Dobrý vítr a aspoň metr vody pod kýlem! t Den SEDMÝ – SOBOTA LAGRACE.CZ