Cestopis Obsah Orgie. Fotografické orgie (Uganda) „Ne, nebudu se na ty fotky koukat. Zaplatit si zájezd do Afriky, pronajmout si tam káru i s řidičem a pak tady machrovat fotkama cvičených žiraf, to umí přece každej snob. Když už se mám dívat na fotky z Afriky, chci vidět záběry z míst, kterým se noha turistova vyhne obloukem. Míst, kde člověka ničí hejna hmyzu a kde nevíš, zda se ráno probudíš. To jsou fotky, který chci vidět!“ Přesně takový jsem měl dříve názor. Proč dříve? Protože to jsem ještě nikdy nebyl v Africe. Miluju taková probuzení, kdy pomalu otevírám oči a dívám se ze stanu ven. První paprsky slunce se odrážejí od vodní hladiny. V mělké vodě loví volavky žáby, ze všech stran jsou slyšet ptáci a pomalu taje jinovatka i v těch nejzastíněnějších místech krajiny. Příroda se probouzí a já taky. Tohle přesně jsou ta nejkrásnější rána, kvůli kterým má smysl cestovat klidně i na druhou stranu světa. Jenomže to dnešní ráno je zcela jiné. Probouzím se ještě pod opiáty, celé tělo mě bolí jako nikdy předtím. K snídani fasuju rohlík s jogurtem a nemocniční výhled z okna nabízí pouze pohled na střechu protější budovy. Levou nohu nejsem schopen ani trochu pokrčit, jsem totiž po generální opravě kolena, které už neuneslo tíhu tolika dobrodružství s těžkým batohem na zádech, pády ze skal či z lyží. Stálo mi to vůbec za to? No jasně že jo! I kdyby šlo jen o to poslední velké dobrodružství, lehl bych si na operační sál znova. S úsměvem. Mohl bych přitom totiž vzpomínat na nesčetné krásy severní Ugandy, kterou jsme půl roku před operací projeli tak, jak se to poštěstí jen málokomu – v rámci mezinárodních socioekonomických projektů. Upřímně, význam slova socioekonomický jsem si musel najít ve slovníku, protože tohle mě minulo naposledy na střední. Já do Afriky totiž odjel jako fotograf, a tomu nadhled neuškodí, ba naopak. Tři týdny práce, tři víkendy volna uprostřed ničeho. To nic je ale ve skutečnosti veliké něco, nepříliš známá oblast středoafrické země, která si prošla dlouhou občanskou válkou, z které se právě teď snaží vzpamatovat. Pastviny, husté lesy, místy roztroušené vesnice, a co je hlavní, děti coby naděje na lepší budoucnost. Normální profesionální fotograf by si vzal s sebou primárně dva fotoaparáty, pár objektivů stativ a blesk. Jeho výbava by vážila kolem deseti kilogramů a přivezl by super fotky. Jenomže já nejsem normální profesionální fotograf. K balení fotografické výbavy jsem se dostal až dlouho potom, co jsem vymyslel transport pro mě v tu chvíli mnohem lákavějšího stroje, dronu. Rádiem řízený vrtulník o čtyřech rotorech jsme pro tento účel stavěli víc jak půl roku a zmizely v něm moje tři měsíční výplaty. Některé díly jsme si sami s Michalem Rudou kreslili počítačem, abych je pak nechal vyřezat frézou ze sklolamina, nebo rovnou z karbonu. Jiné části jsme tiskli na 3D tiskárně v Holandsku, vrtule zařídila Čína, rám a elektroniku pak Spojené státy. Rám bez vrtulí a podvozku jsem pak převážel letadlem v ruce, což v Dubaji vzbudilo veliký ohlas. Jeden úředník mě předával druhému, až jsem skončil v jakési cele pro speciální případy. Po dvou hodinách čekání pak přišel sám veliký šéf letištní ochranky, který má ale pro koptery, jak se jinak vícerotorovým vrtulníkům také říká, celkem slabost. Potřásli jsme si rukama a já mohl dál. Z hlavního města Ugandy, Kampaly, je to ale na sever země ještě pěkný kousek cesty. Pro tento účel jsem podle plánu přestavěl cestovní kufr na polstrovaný transportní box, což dron patrně zachránilo od jisté zkázy celodenní cesty na střechách autobusů, společně s obilím, dalšími těžkými kufry, matracemi, slepicemi a olejem. To, že jsem se pak po dvou dnech putování objevil v severní Ugandě s nepoškozeným létajícím strojem, jsem vnímal jako zázrak. Je tedy jasné, že první, po čem jsem zatoužil, bylo letět. Dodnes nechápu ten rychlý sled událostí, ale první start se konal ze střechy místní banky, a to pod ochrannými křídly, respektive samopaly, místní ochranky. Okresní město Pader mi v tu chvíli jakoby patřilo, desítky lidí zvedaly oči k nebi a s nevěřícným výrazem pozorovaly tu věc. Děti se hned snažily zasáhnout koptr kameny, ale neměly šanci, poletoval jsem si bezpečně vysoko. Tedy, na chvilku jsem k nim laškovně sklesal, ale jeden z kamenů minul vrtulník sotva o pár metrů a já radši rychle nabral výšku zpátky. „Jsem tady!“ oddychl jsem si nahlas a těšil se na nová dobrodružství a první focení v Africe. Zatímco v Čechách platí evropská pravidla civilního letectví, v rovníkové Africe bylo ještě před pár lety dovoleno takřka vše. Když se k tomu přidá ještě šílený řidič, je o zábavu postaráno. Netrvalo to dlouho a svedli jsme spolu skutečně lítý boj. Tvrdý závod Toyota vs. vrtulník. Trať závodu byla jasná – úzká nezpevněná cestička vinoucí se mezi stromy a pastvinami. Pilotoval jsem z místa spolujezdce a mým plánem bylo závodit celou dobu pozpátku, aby kamera zabírala naše auto. Od toho jsem však upustil v momentě, kdy Muna, náš přítel, řidič, průvodce a hlavně blázen v jedné osobě ohlásil rychlost čtyřicet kilometrů v hodině. Otočil jsem se rychle dopředu, zvýšil náklon a přidal nemilosrdně plyn. Když viděl, že mu vrtulník mizí před očima, šlápl na to taky. Při osmdesátce jsme to pak oba vzdali – já už neměl k dispozici větší náklon a Muna už nezvládal udržet vůz bezpečně na cestě. Z dronu odletělo pár součástek a Toyota skončila mimo cestu. Plichta jako hrom. Mezi Munou a mnou vzniklo toho dne důležité přátelství. Bez něj bych třeba vůbec nevěděl, jak se v Africe myjí auta (je jedno jak, ale hlavně že důkladně, včetně motoru a baterie, a to každý týden) a že ženské by neměly jíst kuřecí maso, neboť jsou pak zbytečně moc chlupaté. A že ženským nepřísluší se při sexu jakkoliv projevovat. Prostě proto. Když se člověk podívá kolem dokola, nemůže uvěřit, že tu ještě před sedmi lety zuřila ničivá občanská válka, která se táhla dlouhých dvacet let. Válka, která devastovala, plundrovala, znásilňovala… Jenomže skončila a já se ocitl uprostřed neskutečně krásné a donedávna zcela nedostupné přírody. Měl jsem veliké štěstí. „Hned vedle tý školy, asi dva kilometry po cestě, by měly být Aruu Falls. Jsou to určitě strašně moc krásný vodopády, ale nikdy jsem tam nebyl. Chceš tam?“ zeptal se mě Muna, aniž by očekával jakoukoliv jinou než velmi nadšenou odpověď, že určitě jo. Cestu jsme relativně slušně našli, zaparkovali jsme auto na místě, odkud už byl slyšet nezaměnitelný a ohlušující hukot padající vody. Byla to nádhera. Vodopády, které prakticky nikdo nezná. „Tady to vypadá, že bychom se mohli dostat až dolů, jen je otázka, jak se probijeme pralesem,“ dodal a vtrhl bez servítek do džungle. Bylo mi jasné, že je to asi úplná kravina, ale i tak jsem se rozhodl vzít s sebou vrtulník. Přece jen, fotit odspodu by pro mě bylo mnohem snazší, neboť jsem neměl žádný systém přenosu obrazu, a fotky jsem tak musel komponovat odhadem ze země. Naše putování zastavil až silný potok, který jsme museli přebrodit. Nechal jsem vrtulník i kompletní focení na břehu a vydal se za Munou, který doslova letěl přes kameny, po kterých mu jeho sandály vyrobené z pneumatik klouzaly úplně stejně jako ty moje speciální, vodácké. Zastavil nás až ještě mnohem silnější proud, který by bylo velmi nebezpečné jakkoliv překonávat bez jištění. Ale to mi nevadilo. Ta vlhkost, to stoprocentní nasycení vzduchu vodou a neustálá přítomnost kapiček na všem zcela vylučovaly jakýkoliv pokus o start. Vrtulník jsem vynesl zpět nad vodopád a fotil jen shora. Fotky nic moc, ale vzpomínka super. Druhého dne se na mě Muna šibalsky zahleděl. „Hele, já si myslím, že to ten tvůj vrtulník musí zvládnout. To nezkratuje. Věř mi! Tady seš v Africe, to nemůžeš bejt furt tak posranej, jako u vás doma!“ a jako důkaz před mýma očima důkladně znovu omyl zapojenou autobaterii ve svém autě. Slovo dalo slovo. Koupili jsme mačetu a zajeli zpět na ono místo. Nejprve mě můj africký učitel nechal skácet starší strom, z kterého jsme si udělali dlouhou hůl. Pak jsme uvázali tažné lano z auta k jinému stromu a vydali se do proudu řeky. Kupodivu to celkem šlo a Muna rychle vytvořil vodící lano. Pro vyšší bezpečnost. Voda sahala místy k pasu, proud byl silný. Ale popadl jsem vrtulník a donesl jej až na to nejúchvatnější možné místo. Přímo pod vodopád! Elektroniku jsme rychle zaizolovali igelitovým pytlíkem, do kterého jsme ale hned udělali několik děr, aby uvnitř příliš nekodenzovala vlhkost. A jak to dopadlo? Ten blázen měl pravdu. Udělal jsem svoji tehdy nejlepší leteckou fotku v životě a do smrti smrťoucí nezapomenu na ten pocit, kdy se vrtulník vrátil zpátky na zem. V celku. Nad vodopády Aruu jsem letěl celkem třináctkrát, a to bez jediné závady. (ukázka z knihy Ze života fotografa) Objednat knihu zde VIDEO