Obsah Portfolio Petr Jan Juračka Hned mně docvaklo, že to je ono! „QEP je neuniverzitní titul pro profesionální evropské fotografy. Vydává ho Federace evropských profesionálních fotografů (FEP) se sídlem v Bruselu, která sdružuje národní fotografické federace z 19 evropských zemí. Titul jejím jménem uděluje mezinárodní komise na základě předloženého portfolia, které musí vypovídat o vysokém profesionálním standardu s přihlédnutím k osobnímu přínosu autora.“ Takhle definuje jednu z prestižních met profesionálních fotografů Wikipedie. Na konci loňského roku se stal držitelem onoho titulu i fotograf Petr Jan Juračka, kterého srdcařům nemusíme dlouze představovat. Mohli jste se o něm dočíst třeba ZDE. Krátce poté jsme se sešli a vyzpovídali ho. Zajímalo nás, co udělení ocenění předcházelo a jak hodnocení probíhalo. A jak už je u Petra zvykem, do povídání jsme ho nutit nemuseli. „Nemám moc v lásce fotografické soutěže. Ale vím, že bych se jich měl účastnit, protože je to způsob prezentace mé práce novému publiku. Přestože je v mých očích fotografie uměním, a je tím pádem neporovnatelná, účast ve fotografických soutěžích tvoří nedílnou součást práce profesionálních fotografů napříč všemi myslitelnými žánry, kterými fotografie oplývá. Když už se osobně ale některé soutěže účastním, je to obvykle v okamžiku, kdy mám nějaký důvod to udělat. Třeba ten, že to má nějaký další smysl, anebo že ji chci zkrátka vyhrát. VIDEO Titul QEP, který uděluje Federace evropských profesionálních fotografů, přitom není klasickou soutěží. To se takhle zhruba dvakrát ročně někde v Evropě sejde pětičlenná mezinárodní komise a ze všech myslitelných úhlů si prohlédne přiložené portfolio několika profesionálů. A těm, kteří obstojí, titul udělí. Celý rituál, tak trochu podobný papežskému konkláve, má mnoho pravidel. Ale to je teď jedno. Hlavní je téma. Ne, nedělám si srandu: jsou to všechno dronovky, tedy fotky shora. Spousta fotografů se v diskusi nad QEP opírá o profesionální techniku, složitý postproces a speciální adjustaci. To je samozřejmě naprosto v pořádku, kór v profesionální elitě, ale když jsem poprvé viděl finální podobu kalendáře, trklo mě, že ani jeden snímek není z fullframe snímače. Ba naopak! Všechny ty fotky jsou z malých čipů. Však já létám s malými drony, které se mnou cestují v baťozích tam, kam bych se s těmi velkými (a taky pěkně drahými) ani nedostal! Žádná ta fotka není panorama a žádná nevznikla spojením více expozic do jedné. Navíc – letos se kvalifikace konají v České republice, a to v Praze – no, není to znamení? A co je největší haluz – všechny ty snímky vznikly jediným úhlem: kolmo dolů. Foto: Jiří Kokeš Hned mně docvaklo, že to je ono! Tohle je moje téma! Tady se nemůžu schovat za techniku, tady to prostě musí hrát samo! Jsem od přírody krapet provokatér a hned jsem se zeptal prezidenta Asociace profesionálních fotografů, Jana, na jeho názor. Podpořil mě, a dokonce mi ochotně poradil i s výběrem fotek i jejich adjustace pro celý proces. Nebyl si jistý výsledkem, ale samotného jej to zajímalo, jak takový experiment může dopadnout. Všechny fotky jsem nechal natisknout plotrem a nalepit na kapu v Centrum FotoŠkoda tak, jak to může udělat doslova kdokoliv. Fotky jsem samozřejmě připravil nejlépe, jak umím. Ale nutno dodat, že jsem to stihl udělat za jízdy na cestě z Londýna, v autě na místě spolujezdce. Tedy na noťasu. Tak jako tak – kvalifikace se konala tento víkend. A ty brďo, oni mi to dali! Jakože fakt! A kam tím mířím? Lidi, to že třeba nemáte doma techniku za milion, z vás nesmí dělat fotografy druhé kategorie. Vždy by mělo jít primárně o nápad a fotku samotnou. A když to prošlo mně, nemá důvod to neprojít napříště vám. Ať už tady, nebo v jiné soutěži. Anebo v boji o zakázku. Anebo zkrátka v životě. Nebojte se trochu zariskovat, když není co ztratit!“ Vítěznou kolekci fotografií si můžete prohlédnout v galerii a Petrovi za celou redakci Srdcařů gratulujeme! t galerie