Obsah Záhadologie Začátkem února roku 1959 se nedaleko města Ivdel na severním Uralu stala událost, která dodnes inspiruje nejen hrůzostrašné historky na setkáních cestovatelů a horolezců, ale i knihy, filmy a dokonce počítačovou hru. Podivnou smrt skupiny mladých horalů nedokázalo vysvětlit tehdejší vyšetřování ani pozdější pátrání různých badatelů. Co se tehdy doopravdy stalo? Začalo to nevinně. Skupina devíti studentů Uralského polytechnického institutu a jejich kamarád, lyžařský instruktor, se 23. ledna vydala pod vedením Igora A. Ďatlova na skoro třítýdenní túru s cílem v podobě hory Otorten. Všichni jsou fyzicky zdatní a mají zkušenosti s pohybem v přírodě. Podle některých zdrojů na Urale trénují na polární výpravu. Vše jde poměrně hladce, studenti během několika dnů dojedou na poslední obydlené místo, bývalý trestanecký tábor zvaný 41 kvartal, kde jsou v té době již jen civilní zaměstnanci. To jsou také poslední lidé, se kterými se vidí. 27. ledna jim jeden ze zaměstnanců pomůže odvézt zavazadla na místo dalšího noclehu a odjíždí. Následující den se jeden účastník, J. J. Judin, kvůli nemoci vrací zpět, zbylých devět jde dál. Až do večera 31. 1. máme informace o jejich pohybu z deníku, který si psali. Je zřejmé, že sice nabrali mírné zpoždění kvůli počasí, ale jinak jsou všichni v pořádku a svou situaci mají pod kontrolou. 1. února ujdou ve špatném počasí jen dva kilometry a utáboří se na sněhu nad hranicí lesa. Ve stanu je nejspíš dobrá nálada, studenti si dokonce vyrábějí humoristický časopis Večerní Otorten. To je také poslední zpráva od nich. Když se účastnící expedice do dohodnutého data 12. 2. neobjeví v civilizaci, nejdřív si všichni myslí, že se jen zdrželi. Pátrání začíná 20. 2. Nejdřív je hledají jen studenti, pak i policie a armáda s technikou. Až 26. 2. se podaří objevit poničený stan, ve kterém jsou jejich věci, ale sami účastníci ne. Od stanu vedou stopy k lesu. Nehluboko v lese a asi 1500 m od stanu leží pod velkým cedrem mrtvá těla G. A. Krivoniščenka a J. N. Dorošenka. Vedle nich je zbytek ohniště, cedr má z jedné strany do výše asi 5 m olámané větve a jsou na něm kusy oděvů a stopy kůže. Mrtvým chybí většina oblečení a boty. Jsou popálení a Dorošenko je odřený. Mezi cedrem a stanem se během následujících dnů podaří objevit ve sněhu též podivně málo oblečená těla vedoucího výpravy Ďatlova, R. V. Slobodina a Z. A. Kolmogorovové. Vypadá to, že se snažili vrátit do stanu, ale nedošli a postupně v různých vzdálenostech zmrzli. Pitva potvrdí, že příčina smrti všech pěti studentů je podchlazení. Slobodin má navíc modřiny a mírně puklou lebku, ale to není smrtelné. Na zbývající těla si pátrači museli počkat až do jarního tání. 5. května se asi 75 m od cedru, směrem do lesa a dolů po svahu, podaří najít zbývající čtyři mrtvoly. Leží na provizorní podložce z větví nebo kolem ní. A. S. Kolevatov je relativně nejlépe oblečený, přesto umrzl. Překvapivé skutečnosti odhalila pitva ostatních. Všichni měli mnohočetná vnitřní zranění, příčinou smrti N. V. Thibeaux-Brignollese je tříštivá zlomenina lebky, u A. A. Zolotarjova a L. A. Dubininové zlomeniny mnoha žeber a krvácení do hrudní i břišní dutiny. Zajímavé je, že mají jen menší otevřené rány. Tito mrtví mají na sobě kromě svých i cizí oděvy, další rozřezané svršky jsou kolem. Zolotarjov má na krku fotoaparát. Vyšetřování probíhající po události bylo na poměry padesátých let celkem pečlivé, přesto vedlo jen ke všeobecnému závěru, že postižené zabila spontánní přírodní síla, které nedokázali čelit. Byla vyloučena cizí přítomnost či zavinění. Svah se stanem nebyl lavinový a lavina tu nespadla. Později, zejména po odtajnění spisů, resp. toho, co sovětští archiváři nedokázali ztratit, v 90. letech, se o případ zajímali různí záhadologové, bývalý vyšetřovatel, jediný přeživší Judin i další nadšenci. Jeden z nich v roce 2016 nedaleko místa události umrzl. Nikomu se však dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit, proč neúplně oblečení členové výpravy v teplotě kolem −25 °C náhle opustili stan a šli 1,5 km daleko do lesa. Tím spíš neobjasnili, proč při tom rozřezali stanovou celtu a proč se někteří zranili. Všechny dosavadní hypotézy shodně předpokládají, že členové výpravy museli před něčím prchat. To je také jejich největší slabina, neboť nic dostatečně hrozného, co by je mohlo tak náhle vyhnat, se nepodařilo objevit. Mnozí milovníci záhad si proto vypomáhají kulovým bleskem, UFO, paranormálními jevy a dalšími nedokazatelnými činiteli. Dokonce i televizní kanál Discovery se uchýlil k teorii, že je pronásledoval sněžný muž. Šíří se též různé krkolomné teorie, že celá událost byla inscenovaná armádou či tajnými službami. Situace se však radikálně změní, jakmile připustíme jiný důvod opuštění bivaku. Na tom je založena naše rekonstrukce událostí, které vedly k zániku Ďatlovovy horské výpravy. V následujícím příběhu se snažíme co nejjednodušeji a bezrozporně propojit známá a nesporná fakta. Vycházíme z částí originální dokumentace a jejích překladů a z alespoň trochu věrohodných informací nalezených v populárních článcích. Interpretace motivů jednotlivých osob k určitým rozhodnutím jsou jen ilustrativní, důležité je to, že k těmto rozhodnutím došlo. Tradované omyly a tvrzení z neznalosti, nebo chtěně deformovaná tak, aby zvětšovala záhadnost události, ignorujeme. Některá jsou rozebrána v závěru článku. Nad ránem 2. února, hodinu či dvě před východem slunce, se někteří členové výpravy probudí. Večerní únava je pryč a venku se chystá poměrně pěkný zimní den. Zatímco ostatní ještě spí, čtveřice Thibeaux-Brignolles, Zolotarjov, Slobodin a Dubininová se jde před snídaní projít. Zolotarjov si bere fotoaparát. Dojdou k lesu v mělkém údolí pod nimi. Kousek od kraje lesa stojí velký cedr. Někoho, možná Zolotarjova, který se asi rád chlubil fyzickou kondicí, napadne lézt nahoru. K lezení se nechají strhnout přinejmenším všichni tři muži, možná je k tomu vede i touha předvést se před nejmladší členkou výpravy. Možná je dokonce napadne, že by odtud byl originální výhled na východ slunce v průsmyku s efektními skalkami (azimut východu byl ověřen výpočtem). Jsou při síle a trumfují se, kdo vyleze nejvýše. Cedr roste na kraji lesa, takže je nejspíš asymetrický a svádí, aby lezli pod sebou. Lezec, který je nejvýš, možná fotící Zolotarjov, na namrzlém stromě začne padat. Cestou strhne ostatní. Je možné, že se ho někteří pokoušejí zachytit nebo se on chytá jich. Každopádně letí všichni a svou setrvačností lámou větve. Dubininová buď nakonec lezla také, nebo, pravděpodobněji, stála dole, a když si všimla, že ostatní padají, tak se je bez rozmyslu pokusila zachytit. Udělala to podobným způsobem, jako se jistí padající při různých hrách „na důvěru“ na táborech a podobných akcích (možná to dokonce jako studentka se zájmem o turistiku znala). Výsledkem bylo těžké zranění jí samotné i dvou ze tří zbývajících osob. Mechanismus děje, tedy údery o větve, srážka lidí navzájem a až poté dopad na zem, vysvětluje charakter poranění, která podle patologů připomínají následky dopravní nehody nebo úder relativně měkkým břemenem proti tvrdé podložce (výstižněji by zásah osoby padajícím člověkem asi popsat nešlo). FOTO: Členové Djatlovovy výpravy: Igor Djatlov, Zinajda Kolmogorovová, Ljudmila Dubininová, Alexandr Kolevatov, Rustem Slobodin, Georgij Krivoniščenko, Jurij Dorošenko, Nikolaj Thibeaux-Brignolles, Alexandr Zolotarjov Zdroj: bit.ly/38KMPec Jediný poměrně lehce zraněný je Slobodin. Brzy se vzpamatuje a zjistí, že ostatní vypadají velmi špatně, někteří jsou v přímém ohrožení života. Šokovaný a možná i s pocitem viny běží do tábora pro pomoc. Probudí ostatní a snadno na ně přenese dojmy, které událost zanechala na něm. Skupina reaguje impulzivně a dělá tak klíčovou fatální chybu. Okamžitě vyrazí ze stanu pomáhat raněným, přičemž příliš neřeší vlastní bezpečnost. Takováto reakce se může zdát iracionální, ale vychází z evolučně hluboce zakotvených instinktů a mají k ní sklony i jinak zkušení lidé. Odnaučení se této reakci patří mezi důležitá témata na kurzech první pomoci, mnozí frekventanti s tím mají potíže i při simulovaných zásazích. Lze snadno uvěřit, že skupina velmi mladých a v tomto netrénovaných lidí, kteří navíc věděli, že zranění jsou jejich blízcí kamarádi, jednala opravdu zbrkle až panicky. Ještě ke všemu se ukáže, že Slobodin neví jistě, kam jít. Má otřes mozku a stále se úplně neorientuje. Možná hrubě podcenil i vzdálenost k nehodě. Skupina tím spíš neřeší své oblečení a výbavu a vybíhá ze stanu v domnění, že zranění leží nedaleko. Když zjistí, že ne, tak jdou v řadě směrem k lesu a hledají jejich stopy, aby je našli. V tomto bodě vidíme zajímavý rozpor mezi analýzou stop s dalšími fakty. Vyšetřovatelé uvádějí 8–9 stopních linií vedoucích vedle sebe od stanu k lesu. Na dochovaných fotografiích je jen jedna stopa zřetelně od boty, ostatní se zdají být od bosých nohou (v ponožkách). Z nalezených těl je ale Thibeaux-Brignolles a Zolotarjov obutý úplně a Slobodin má jednu botu (pravděpodobně tedy vyrazil obutý a jednu botu ztratil). Několik obutých stop tedy muselo uniknout pozornosti (a počet stopních řad je vyšší než 9). To je v souladu s hypotézou, že první skupina vyrazila na procházku „nazdařbůh“ a klesala do údolí jinou trasou dál od stanu. Analyzované stopy tedy vytvořil jen Slobodin a skupina zčásti nebo úplně bosých zachránců. Stopních řad v tom případě vzniklo jen 7 (Slobodin šel nahoru a dolů). Vzhledem k tomu, že odhady počtu stop v různých zveřejněných popisech i nákresech kolísají a víme, že vyšetřovatel měl k dispozici stopy skoro měsíc staré a poškozené předchozím pohybem pátračů, nelze odhad počtu linií brát příliš vážně. Z velké části navíc nešlo o původní otisky, ale o sloupce stlačeného sněhu, který byl původně pod stopou a byl později obnažen větrem. Určit v takovém případě, zda jde o obutou nebo bosou stopu nemusí být snadné. Je možné, že prochladlý expert ve změti na podupané pláni rád viděl stopy od všech a ukončil hledání. Dochované obrázky nelze označit za úplnou dokumentaci, jde spíše o ilustrační fotografie a nákresy. Snímky například nikde jasně nezachycují celou šířku pole stop. Srovnatelné rozpory jako u stop ostatně panují i v tvrzeních o počtu různých předmětů a dalších zdánlivě zjevných faktech. Musíme si uvědomit, že vyšetřovatelé nepřišli a priori ohledávat místo násilné smrti. Nejdříve tu desítky lidí pátraly po nezvěstných turistech a zajišťování stop probíhalo až později. Zdroj: bit.ly/38KMPec FOTO: Vyšetřovatelé zkoumají opuštěný stan Předkládaná hypotéza také vysvětluje, proč bosí lidé nejdříve pobíhali kolem stanu a pak šli dolů přinejmenším zpočátku vedle sebe a neběželi, což je bod, který teoriím o útěku před nebezpečím činí potíže. Útěkové teorie ani nevysvětlují rozdíl mezi počtem obutých stop a obutých nohou v údolí. Studenti každopádně úspěšně došli či doběhli na místo nehody a začali dělat to, co jim přišlo nejlepší. Zraněným (které pád větvemi „očesal“; viz kusy látky visící na stromě) půjčili některé části svého oblečení. To vysvětluje, proč právě zranění byli nalezeni s cizími svršky. Při oblékání mohlo dojít k roztrhání či rozřezání oděvů (oblékat zmrzlýma rukama člověka v bezvědomí není snadné). Bylo jim jasné, že musí zraněné zabezpečit lépe. Proto je odtáhli do rychle připraveného záhrabu na chráněném místě o kousek níž v lese. Během těchto prací se jim začal vracet zdravý úsudek a pochopili, že sami prochládají. Mohlo se i zhoršit počasí. Někdo z nich pod cedrem rozdělal oheň. Bylo jasné, že se musí vrátit pro věci. Zanechali tedy relativně dobře oblečeného Kolevatova u raněných a vydali se zpět. Jistě už byli silně prochladlí a na 1,5km pochod přes pláň v −25 °C si nevěřili. Rozhodli se tedy, že Krivoniščenko a Dorošenko půjčí ostatním část oblečení a počkají u ohně. Druhá možnost je, že se hřáli u ohně od chvíle, kdy půjčili svršky zraněným. Dál šli Ďatlov, Slobodin a Kolmogorovová, kteří však už na cestu ke stanu neměli dost sil a umrzli v různých vzdálenostech od cedru. Krivoniščenko a Dorošenko neudrželi teplo ani u malého ohýnku, začali ztrácet soudnost, popálili se ve snaze se ohřát, místo aby přikládali, a pak umrzli. Při reflexivní snaze se ohřát pohybem si přivodili odřeniny o sníh a větve (popsaný jev). Kolevatov čekal u zraněných na pomoc. Možná se pokusil odklidit mrtvé a zahřívat posledního žijícího Zolotarjova, což by vysvětlovalo konečnou polohu těl. Když mu došlo, že se nedočká, bylo pro něj už pozdě. Celý příběh tedy stojí na dvou klíčových jevech: na rozhodnutí čtyř turistů lézt na strom a jejich pádu a na vnitřní dynamice skupiny mladých, citlivých a navzájem si blízkých lidí, která vedla k panické reakci zdravých členů skupiny na tuto nehodu. Zbytek je těmito událostmi determinován. Souběh situací se může zdát nepravděpodobný, ale obě jsou možné a odpovídají reálnému chování lidí. Jelikož se tato nehoda i po několika desetiletích vymyká z běžného rámce desetitisíců neštěstí na horách, není chybou očekávat nepravděpodobné vysvětlení. Tato nepravděpodobnost však může spočívat jen v bizarním sledu možných dějů, nikoliv v připuštění paranormálních jevů! Podle dostupných informací zde nabízíme první návrh, jak realisticky (bez pomoci hromadné psychózy, tajných zbraní, agentů, UFO, yetiho, jiných dimenzí a různých hraničních jevů) vysvětlit úprk nedostatečně oblečených lidí ze stanu do zimy. Navržená hypotéza přirozeně vysvětluje podrobnosti, jako jsou poloha těl, stopy, charakter zranění, příčina smrti, chatrné a promíchané oděvy (včetně toho, kdo a proč měl cizí), provizorní záhrab, olámaný strom, stopy kůže a visící hadry, oheň, čas od posledního jídla (6–8 hod.). Určité obtíže činí stan prořezaný zevnitř. Je otázkou, jak pátrači poznali na celtě, která 25 dnů vlála zmrzlá ve větru, ze které strany vedly řezy. Navíc jisté vysvětlení existuje – při panice možná někdo prořízl celtu a vyběhl dírou, aby nemusel čekat, až se mu uvolní vchod. Podle nákresů stanu navíc chyběly části celty ve tvaru dlouhých úzkých pruhů. O tomto faktu většina amatérských pátračů nepíše, patrně proto, že nezapadá do žádného z tradovaných scénářů. Snažil se je snad někdo vzít s sebou na obvazy či vázací materiál na provizorní nosítka? Stan tehdy nepředstavoval sofistikovaný a laicky téměř neopravitelný systém jako dnes, naopak v deníku výpravy se píše o zašívání celty jako o normální věci. Zdroj: bit.ly/38KMPec FOTO: Stavění stanu na větrem bičované pláni pod Mrtvou horou. Poslední snímek živých členů expedice Nejčastější omyly a mystifikace, které zbytečně prohlubují záhadu Radioaktivita – často užívaná ke zvýšení účinku hrůzného příběhu, ve skutečnosti drobná kontaminace povrchu oděvu 2 osob. Naměřené hodnoty dosáhly necelého dvojnásobku přípustné hodnoty, což není nic mimořádného. Mohlo jít o kontaminaci z nevinného zdroje, například ze zářiče, který někdo z účastníků výpravy používal při své práci na univerzitě. Účinek jaderné či špinavé bomby by vypadal velmi odlišně. „Tajemná světla“ na fotografii č. 33 – ve skutečnosti extrémně neostrý snímek, na němž může být cokoliv, informace z něj je nulová. Chybějící jazyk, oči, měkké tkáně – za záhadu byly prohlášeny laiky, kteří nemají znalosti tafonomických procesů. Nejvíce porušená mrtvola Dubininové ležela 3 měsíce čelem v potoce, který měl minimálně několik týdnů kapalnou vodu, a tedy teplotu nad nulou. Na fotografiích je jasně vidět pokročilou hnilobu dolní poloviny obličeje, což patolog přiměřeně situaci komentuje holou větou „jazyk chybí“. Nález krve v žaludku je snadno vysvětlitelný poraněním plic. O ztrátě jazyka za živa nesvědčí vůbec nic. Zlomeniny bez poranění kůže a modřin – tento fakt bývá uváděn jako důkaz, že zranění nemohli spadnout z výšky. V soudně lékařské literatuře je ale takový nález po pádu výslovně uváděn jako možný, zejména u silněji oblečených osob. Stejný problém by platil i pro jiná vysvětlení úrazů. Často uváděná tlaková vlna sice lámat kosti může, ale mnohem více působí na duté orgány. Pokud by někomu zlomila 10 žeber, téměř jistě by vedla i k devastujícímu poranění plic, srdce, střev i velkých cév. Nic takového pitva neodhalila. Slabší modřiny na rozkládajících se tělech mohly uniknout pozornosti. Podobně jako jí unikly posmrtné skvrny. Poranění osového skeletu (lebka, žebra) bez zlomení končetin – je pravda, že při pádu z výšky se díky obranným reflexům skutečně obvykle poraní i končetiny. Jde ale jen o pravděpodobnost, nikoliv zákonitost. Příkladem může být hromadný pád ze žebříku v jeskyni Lopač (r. 2016), kde podobně jako u Ďatlovců došlo ke stržení dvou níže lezoucích osob padajícím mužem a k poraněním téměř zcela omezeným na trup a osový skelet. Zhnědnutí těl, vybělení vlasů – jednoznačně účinek povětrnostních vlivů, které měly na práci 25–93 dní. Ztmavnutí bývá způsobeno mrazovým vysušením kůže, po rozmrznutí se barva může měnit. Údajně oranžová barva těl je nejspíš pozdější konstrukt vzniklý zveličením zpráv o přirozeně vzniklých změnách. Poleptání raketovým palivem lze bezpečně vyloučit. To by zanechalo výrazné stopy na věcech turistů i okolí, které by byly zřejmé z dochovaných fotografií i dnes. Zbělení vlasů je pravděpodobně mystifikace pod vlivem rozšířené pověry o účincích stresu, na snímcích z vyšetřování mají vlasy normální barvu. Svlékání mrtvých, oslepnutí turistů – tyto motivy přispívají velmi silně k nevysvětlitelnosti záhady, přitom nejde o fakta, ale o součásti starších hypotéz, jež byly nekriticky přejaty pozdějšími badateli. O oděvech jsme již hovořili. Představa o oslepnutí vychází z absurdní teorie, že Ďatlovci lezli (po hmatu!) na strom pro dříví, protože neviděli klestí kolem sebe. Zářící koule na obloze – svědci se neshodnou ani na datu pozorování, do souvislosti jsou dávány pouze kvůli podvědomé potřebě propojovat zvláštní události, které se staly trochu poblíž a v trochu podobnou dobu. Inscenování nehody tajnými službami – o konspiračních teoriích nemá smysl diskutovat, pouze si dovolím poznámku, že v případě Ďatlovců by práce tajných agentů připomínala výkon Járy Cimrmana, který při pokusu zamaskovat zločin mimoděk vynalezl metodu, jak mu zajistit nesmrtelnou popularitu.