Obsah Srdcaři na Severu Srdcaři NA SEVERU 2018-2020 Putování za polární září Text: Marie Bulínová Foto: Marie Bulínová, Petr Slezák, Miroslav Náplava DÍL ŠESTÝ Aurora Borealis, polární záře, je, alespoň pro nás Středoevropany, jev nadmíru nevšední. Těžko pohledat člověka, který by si nepřál vidět ji naživo, nebo se alespoň trochu nezasnil pokaždé, když na něj z internetu vyskočí zasněžená fotografie se zelenými záblesky na tmavé obloze polární noci. Srdcaři nejsou žádnou výjimkou, tahle kráska lákala i nás. Proto vám teď budu vyprávět příběh o našem severském putování za touhle mystickou parádou. Etapa za polárním kruhem, autem z norského Tromsø do ruské Karélie k Bílému moři, byla i slušným testem odolnosti nejenom lidské posádky, ale i expedičního náklaďáku MAN. VIDEO K srdcařské partě, tak jak ji znáte, se přidali dva noví členové výpravy, Josef s Marií. Je nedlouho po Vánocích a mě napadá, že kdyby se biblický vánoční příběh neodehrával na Blízkém východě, ale ve Skandinávii, snad by Josefovi s Marií nad hlavou místo komety tančila právě polární záře. Jenže naším Josefem nebyl svatý tesař, nýbrž svérázný spisovatel a znalec přírodních národů Pepa Formánek, a novozákonní Marušku v našem příběhu ztvárňuji já, polární bioložka Marie Bulínová. Naši dvojici srdcařská parta nepřibrala náhodou; zatímco Josefovou doménou byl především „lov“ polární záře a sbírání informací od místních, já jsem se do týmu nominovala jako fotografka a dronistka. Hodně jsem se těšila na setkání s českými potápěči u Bílého moře. Díky své bakalářské práci jsem se totiž začala potápět, ale to bylo v „teplém“ Středozemním moři. Během magisterského „polárního“ studia a následujících terénních výzkumech v Antarktidě, na Špicberkách a v Grónsku jsem se k potápění nedostala. Při slavnostním odjezdu MANky od sochy polárního barda Roalda Amundsena v Tromsø jsem ale skutečně netušila, k čemu mě tohle natáčení nakonec přivede… FOTOGALERIE Polární záři jsme během našeho putování kromě oblohy hledali také v muzeích, v představách a názorech Sámů, původních obyvatel Laponska, kteří zde žili dávno před vznikem a hranicemi novodobých územních celků, tedy Norska, Švédska, Finska a Ruska. Sámové zažívali totéž, co severoameričtí indiáni během osidlování Divokého západu bílými přistěhovalci z Evropy. Dlouhodobý útlak a pohrdání. To je ovšem na samostatný článek. V centru sámské komunity a sídle jejich parlamentu, městě Kautokeino, jsme konečně pocítili pořádné mrazy. Teploměr ukazoval hodnoty přesahující −30 °C. A tehdy se také poprvé ukázala ONA – magická polární záře. Zatímco Honza, Vlasta a Mirek záři už pozorovali a natáčeli několikrát, Josef a já jsme okouzleně zírali na zelené divadlo rozprostřené a tančící na obloze a radostně jásali. Říká se, že se záře dá popsat slovy jen těžko, musí se zažít. Něco na tom je. To první setkání nemáme bohužel natočeno, fotoaparáty vytažené z vyhřáté kabiny během minuty zamrzly. Vznikla tak jedna jediná rozmazaná fotografie jásajícího Josefa. Možná je dobře, že právě tenhle okamžik zůstane jen v naší paměti. FOTOGALERIE VIDEO Co to vůbec Aurora Borealis je? Název jí dal Galileo Galilei, považoval ji však mylně za odraz slunečních paprsků od atmosféry. Ve skutečnosti slunce vytváří tzv. sluneční vítr, plazmu tvořenou nabitými částicemi, protony a volnými elektrony. Magnetické pole Země tyto částice vtáhne do horních vrstev atmosféry, kde narážejí na molekuly vzduchu. Při tom dochází k uvolňování energie ve formě světla. Nejčastější zbarvení polární záře je zelenožluté a červené, což způsobuje kyslík v atmosféře, dusík má zase na svědomí zbarvení modré a fialové. Sámové nám o záři vyprávěli řadu příběhů, díky jejich ochotě si budete moci poslechnout jejich líčení i v seriálu. Nazývají ji různými jmény, nejvíc se mi líbil název Světlo, které je slyšet… Varovali nás před ní podobně, jako se varují malé děti. Totiž aby měly ze záře strach a během pozorování neumrzly. Josef Formánek tady byl ve svém živlu. Zaujalo mě, jak srovnával jejich vyprávění s tím, které si přivezl od domorodců v Indonésii, kam se po dvě desetiletí vrací. Kolik toho mají přírodní národy společného, jedno, zda žijí v tropech nebo poláru! A tušili jste, že Aurora Borealis vydává také zvuky? Vědci z Katedry akustiky a zpracování signálu Elektrotechnické fakulty Aaltovy Univerzity v Helsinkách v rámci projektu Auroral Acoustics záznam ve slyšitelných frekvencích získali. Podle výsledků monotónní šum, který připomíná spíše chod nějakého stroje, vzniká ve výšce okolo 70 metrů nad zemí. Ale zatím není zdaleka vše vysvětleno a popsáno, ostatně samotný výzkum má i dost kritiků. FOTOGALERIE Partnery seriálu Srdcaři na severu jsou: Děkujeme, že jste u toho s námi! Nicméně natáčení v Kautokeinu nebylo jen o auroře. Ve stejné době jako my sem dorazila i česká musherka a závodnice Jana Henychová se svým psím spřežením. Tisícikilometrový Finnmarksløpet, závod, kvůli kterému do Norska přijela, tady měl jednu z odpočinkových stanic. Stačili jsme prohodit pár slov, podmínky byly opravdu drsné, a Jana závod nakonec vzdala. Sama ale dobře ví, že samotná cesta je někdy cíl. FOTOGALERIE Dál naše putování vedlo na nejsevernější bod Evropy, kam ještě lze s naší pohyblivou adresou Mankou dojet, Nordkapp. V létě bychom ho minuli bez povšimnutí, cpát se s davem turistů by se nám určitě nechtělo. Ale v zimě je to o něčem jiném. Poslední úsek cesty přehrazuje závora a pokračovat za ni je možné jen dvakrát denně, kdy následujete odhrnovač sněhu, protože vítr si na ledové pláni pohrává takovou silou, že bychom sněžné jazyky jen těžko zdolali sami. Za naším konvojem se cesta během pár minut zase zasypávala sněhem. Kousek severněji od Nordkappu je výběžek Knivskjellodden, tam už se ale autem dojet nedá. Navíc i na Nordkapp se dostanete jen podmořským tunelem, takže to „nejsevernější“ kontinentální místo je přísně vzato mys Kinnarodden. FOTOGALERIE Ale přesuňme se od geografických debat dál, až k Bílému moři. Parta českých potápěčů vedená Petrem Slezákem z Kapr Divers se tam chystala na ponory pod ledem a u toho jsme rozhodně chtěli být! Nezastavili nás ani ruští celníci, i když pravda, měli jsme na mále. Hranice jsme opouštěli vyčerpaní po sedmi hodinách usilovného dohadování, výhružek a výzev ke spolupráci, telefonování s českým konzulátem a poslouchání lží ruských aparátčíků v přímém přenosu, komu že patří letní pneumatiky připevněné zezadu na MANce. S Rusy jsme utrpěli drtivou porážku 0:4. Čtveřice letních pneumatik musela být jedna po druhé (!) zvážena, aby bylo úředně zapsáno, kolik „zboží“ jsme se nad povolený limit do Ruska snažili propašovat. Marné hledat alespoň molekulu zdravého rozumu. Ještě dlouho jsme si pro sebe opakovali, na co všechno už jsme v té naší svobodné zemi mohli naštěstí zapomenout. FOTOGALERIE VIDEOPOHLEDNICE WEB K Bílému moři jsme ale přece jen docestovali. Jsem za to dodnes ráda. Je to naprosto specifické místo planety. Na zamrzajícím moři se ledový příkrov pohybuje s přílivem a odlivem, a teplota vody má minusové hodnoty. Přiznám se, že mě dost překvapilo, že se tu sešla vedle pánského osazenstva Petra, Maroše a Tomáše i trojice českých potápěček. Janka, Kateřina a Marie byly skvělé! Obzvláště do drobounké Katky bych nikdy neřekla, že se v suchém obleku dokáže potápět pod ledem. Už nepřekvapila, když mi prozradila, že má za sebou všechny zkoušky a je potápěčskou instruktorkou. Po natáčení rozhovoru s nimi jsem se tehdy rozhodla, že chci zimní potápění zažít i já. Možná právě pro tenhle impuls jsem putovala tisíce kilometrů až sem. Inu, cesty páně jsou nevyzpytatelné. VIDEO Celý náš pobyt v Rusku sněžilo nebo bylo pod mrakem a polární záři jsme na obloze nezahlédli. Ale to jsme nemuseli, i kdyby bylo jasno. Záři ani za polárním kruhem neuvidíte každý den, kdyby si snad někdo myslel. Nakonec se ukázalo, že aurora tak trochu sledovala nás. Přes den se totiž schovává pod mořským ledem. Když nám Honza Tutoky, který se jako zkušený potápěč a podvodní kameraman k partě z Kapr Divers připojil, po ponoru ukazoval natočené materiály, zírala jsem překvapením. Při pohledu na ledovou plochu zespod hladiny se potápěči nad hlavou objeví nazelenalý světelný obraz, připomínající noční pohled na záři tančící po obloze. Ukazuje se tam za odměnu potápěčům, kteří překonají strach a nepohodlí a do vody si pro ni skočí. Nevěříte? Přesvědčit se můžete už na podzim, na seriálu ve střižně režisér se střihačem usilovně pracují! t FOTOGALERIE